40. Den Nepotřebuješ to

Nepotřebuješ to

...ale chceš to.

Největší byznys je udělat z lidí kretény a přinutit je myslet si, že něco potřebují, i když se to dá vyřešit jinak.

Nemusíš mít přátele, stačí ti sociální síť.

Kup psovi obojek proti klíšťákům za litr, namísto toho, abys koupil kilo pivních kvasnic, které stojí 2 kila.

Chceš sledovat fáze svýho spánku? Nepořizuj si aplikaci za 30 korun, kup si za 6 litrů desku, kterou si dáš pod matraci a ona se ti o to postará. A je fakt tak důležitý to vědět? Není lepší si vyřešit věci v osobním i pracovním životě a spát jako mimino?

Systematicky pracujeme na tom se vzdálit co nejvíce od přírody, blízkých lidí, pocitů i sami sebe. Necháme se raději přesvědčit, že potřebujeme populární věci, který jsou v televizi.

Ach jo...

Asi chci bydlet v lese.

Nebylo lepší mít málo peněz a hodně problémů? Člověk byl alespoň tak nějak živej. Cítím se jak vlk na vodítku.

"In all this comfort, I can´t take the strain..."

39. Den Krásný den mordování kaprů

Krásný den mordování kaprů

Mám Vánoce docela ráda. Nechovám k nim zášť. Kvůli rozvodu rodičů už Vánoce třetí rok nejsou takový, jaký si je pamatuju. Když jsem z toho ze začátku měla obavy, nakonec to byly nejklidnější a nejpohodovější Vánoce, co si pamatuju. Tak jsem si řekla, že Vánoce nebudu absolutně ničím komplikovat a strávím je povídáním, prohlížením knížek nebo koukáním na filmy s někým, kdo mi neleze na nervy nebo s někým, za kým nemusím vážit 367 kilometrů dlouhou cestu a nervovat se se všemi zvířaty.

Takže jsme si udělali hezký Štědrý den s Pupu a následně s M.

Dárky vypadali podle toho, kým jsem, je to taková věrná reflexe. Bylo jich moc, tak je zbytečný je vypisovat. Nicméně bych chtěla vypíchnout, že jsem mimo jiné dostala od Pupu všechny knihy, které Charles Bukowski poslal kdy do světa a od M. mimo jiného knížku z roku 1996 s názvem Jak přestat brát drogy. Recese.

Co se tak nějak schylovalo k Vánocům a celý ten čas po tom, jsem si pokládala pár otázek, které mě tížili.

1. Stáhnou se přes svátky úchylové k televizi a bramborovému salátu a přestanou šukat starý chlapy/malý kluky? Respektují toto výjimečný období roku a oslaví to doma v pokoji, který má po zdech nechutný fotky? Ptala jsem se táty a podle něj jsou právě aktivnější, protože je asi může víc bavit, že to někdo nečeká. Nevím.

Každopádně pro mě byly tyto svátky obdobím nechutnosti. Zoey začala hrát a Hank, na rozdíl od předchozího hárání, pochopil k čemu má tu věc mezi nohama. Jelikož je M. soucitný se samčí touhou, použili jsme psí antikoncepci (kalhotky) a nechali Hanka dílo dokončit. Psi nejsou jako lidi ani v nejmenším. Z milostné předehry má natržený oko a po aktu se ani trochu neplánoval odvalit na druhou stranu pokoje a spát. Ani na zvířecí orální sex není příjemný pohled. Myslím, že z toho mám trauma. Ani procházky samozřejmě nevypadaly klasicky. Hank je odhodlaný a vášnivý milovník, jak jsme pochopili. Takže tohle mě přes svátky sužovalo. Naštěstí je toto období u konce.

2. Kapři. Koukl ses někdy, kolik vánočních písniček j o mordování kaprů? Takže mi vlastně došlo, že není příliš neobvyklý, že mě, jakožto muzikanta, otázky kolem hromadného vyhlazování sužovali při přiblížení se ke kádím. Narodili se proto, aby umřeli. Ale je to snad u lidí jinak? Lapou po kyslíku pod vodou. Je to snad u lidí jinak? Jsem ze selskýho, takže mi spousta věcí okolo zabíjení domácích zvířat k tomu určených přijde tak nějak normální. Ale s těmi kapry se pořád nějak nemůžu popasovat.

3. Co se to děje s počasím? Ne že by mi vadilo, že nemám omrzlý nos a klouby pokaždé, když jenom vyběhnu za barák s košem, ale něco je špatně. Nepomrzne hmyz a my budeme v létě vycházet z domu jenom ve včelařským skafandru. A kolik ukáže teploměr přes prázdniny? +50? A co my? Přívrženci příjemných 15 stupňů Celsia? Zasadí nám následující léto rozhodující ránu?

Ještě že si můžeme udělat bílý Vánoce i bez sněhu.

A kdyby se to zvrtlo, mám i návod na to, jak z toho ven.

Takže teď z povalování zpět do skutečnýho světa. A pak Silvestr, uf...

Doufám, že sis to užil.

A doufám, že si vy všichni parchanti užijete to volno mezi svátky kdy já budu v práci!

38. Divnota

Divnota

Jsou existence, které nikam nepatří. Znáš je. Překáží v metru, trčí v divadlech a koncertních sálech a pletou se ti pod nohy na chodníku. Jsou vztyčeným prstem téhle dinosauří společnosti, která je přiměla, aby se sami vytěsnili a stáli na jejím okraji. Je to vůbec kruh? Řetěz? Spirála? Těžko říct.

Na co asi myslí, když v noci usínají? A proč je nenapadne, že by mohli přestat neohrabaně mávat rukama, vzít jenom tolik tašek, kolik unesou nebo jet na druhou stranu města v dobu, kdy nejezdí ostatní do práce?

Nejsmutnější na tom je, že se do týhle role napasovali sami.

Trochu chápu, jaký to je.

Neustále na mě někdo kouká. Jsem jako zvířátko v zoologický. To by mi ještě tam nevadilo. Ale když si mě někdo celou cestu do práce prohlíží s pokrčeným rypákem a vyplesklýma očima, nejde to nechat tak. Proto na ty lidi zůstanu zírat. Dokud jim nedojde, že se na jejich xicht nedá koukat.

Pořád mě někdo zahrnuje záááplavou otázek. Jak si barvím dredy, kde všude mám piercing, tetování, jestli se koupu, jestli jím maso atd...

Pokud se začnu chovat naprosto přirozeně, jsem za blázna a čekám, kdy mi někdo stopne záchranku do blázince.

Třeba před včerejšky jsem se zasnila a spadla na mě závora na Holešovický tržnici.

Ale smála jsem se jenom já.

Jenom přebíhám mezi stanovišti, kde se cítím v bezpečí.

Nevím, do jaký míry ze mě udělalo blázna to, že se ke mně pořád někdo jako k bláznovi choval, ale cítím se osaměle. Dokud nepotkám dalšího "blázna".

Mám strach, že to nikdy nepřejde.

37. Den Procitnutí

Procitnutí

Už mě nebaví mít duši ježka v kleci, co má mříže z myšlenek.

Praha není Gotham, V. není Joker a já nejsem Harley Quinn. A i když mi zbylo ve vztazích hrdosti, co by se vešlo za nehet, je důležité odcházet s grácií. A songem. Což jsem dneska udělala. I symbolický uzavření, je uzavření.

Potřebuji v sobě více prostoru, když bude ten novej rok. Když si někým zabíráš místo v srdci, není prostor pro nic novýho. Už to začínalo být romanticky patetický. Nejsme ve filmu, proboha!

Když je ti těžko, rozjeď se za tím, co miluješ, opij se, obklop se těma nejlepšíma, slož písničku z básničky, kterou o tobě někdo napsal a prober se.

Je vtipný, jak se mnou v chvíli nejtěžší nejvíce soucítil facebook:

Zablokovali jste uživatele ***** *****. Je nám líto, že jste museli získat tuto zkušenost.

Mně ne. Byli jsme trochu jako králík a vlaštovka.

Tak. To bychom měli.

36. Den Nástroje bombardování

Nástroje bombardování

"Jako fakt?"

"Jo, normálně si TOHLE postnul."

"To snad není pravda."

"No... takže zase vidíme další důkaz toho, že se na to máš vykašlat. Říkám ti to od začátku! Hele, jak mám ty nedodělaný stránky, víš? No tak paní si ode mě objednala dva stolky, chápeš to?! To je určitě nějaký znamení."

"Tohle si postnul.. to fakt nepochopim. Asi nikdy v životě..."

"Dneska ráno mi to J. řekl v koupelně, to je prostě úplně skvělý!"

"Jako fakt tohle? Tomu už asi úplně přeskočilo."

Jsem ráda, že mě posloucháš a nevedeme dva naprosto odlišný rozhovory."

"Jo, promiň, je to skvělý, gratuluju. Hm, zvláštní, tuhle větu bych dneska mohla napsat ještě jednou."

"Ach jo..."

"A víš co? MNĚ je to jedno. A vůbec, proč mi takový věci říkáš?! Proto se střežím sledování toho, co nechci vědět."

"Jo, ty párový fotky jsou děs..."

Rozbolelo mě břicho.

Všichni máme na fb vlastní způsob, jak trýznit své "Přátele". Zaměříme se na jednu oblast života, která nám přijde nejlíbivější a snadno zdokumentovatelná, a pak ji cpeme na zeď vrchem spodem. To, že tě má někdo ve sledování, znamená, že sdílí tvoji vášeň, nenávidí tě a potřebuje si připomínat proč, je apatický a nechává si ve sledování všechny nebo neví, jak vypnout sledování.

Všichni jsme denně bombardovaní fotkami novopečených matek, které přišly na to, že "život bez dítěte nemá žádný smysl", ezoteriky, kteří jsou přesvědčení, že "jíst maso je vražda, dělat, to co nechceš, je rozhodnutí, který tě dřív nebo později zabije a meditovat je záležitostí každodenní", zamilovaných, kteří postují to, že si jejich vyvolený/vyvolená oblíkl/a ponožky, komentáři politických odborníků, milovníků zvířat, milovníků vtipných videí a gifů, jídla atd...

Mně samozřejmě přijde naprosto nezbytný postovat fotky svého psa, někdy kocoura. Samozřejmě, že tam nepostnu to, že se dneska Hank vyválel v hovně a to, jak jsem chtěla zabít kočiče, protože Hankovi sežral večeři a převrátil na sebe plnej koš.

Lžeme si a tu lež nezbytně potřebujeme sdílet s ostatními, aby nám pomohli v ní uvěřit.

Protože skutečnej svět je plnej posraných dětí, nevychovaných psů, koblih spadlých na zem hned po zaplacení, šlápnutí do kaluže v děravých botách, pokecaných triček, promarněných večerů, trapných a bolestivých situací. A někde mezitím se zubí troška srandy, která z toho plyne.

Nicméně...

mi pomáhá, když vím, že jsem za cenu vzájemnýho lhaní alespoň neztratila tvář, protože dneska se to v mých očích někomu škaredě nepovedlo.

Díky bohu.

A zde důkaz místo slibů!

35. Den Nemám čas, neasi!

Nemám čas, neasi!

Divím se, že se ještě divím:

Není jasné co ho vlastně motivuje, zda je to touha po řízení ostatních či dominanci, neboť jeho životní historie nevykazuje žádné, dlouhodobé osobní vazby s ostatními.  Je to také ten typ psychopata, který neposkytuje žádnou skutečnou lásku, což ovšem nebrání tomu, že jí vzbuzuje v ostatních. Vzbuzuje až fanatickou náklonnost. Rád ovlivňuje druhé lidi popíráním reality, dokud se jeho oběti psychicky nezhroutí.

(zdroj: www.postavy.cz)

Trápí mě a nedokážu o(d)pustit věci, kterým nerozumím.

Jsem poměrně intuitivní a mám schopnost obrovské empatie. Proto si většinou umím domyslet či představit myšlenkové pochody, který vedou k duševním pohnutkám a chování, který po nich následuje.

Existují ale činy, co jsou mi opravdovou záhadou.

Když už sami sebe konečně přesvědčíte o nějaký pravdě, která je sice bolestivá, ale alespoň víte, s čím se chcete vyrovnat, tak je to jednodušší.

Ale když lovec odváže polomrtvou srnku ze střechy jeepu a říká: Tak běž! Budem si ještě hrát! Nekoukej tak nechápavě!", a pak si sedne zpátky do auta a začne si znovu listovat katalogem Zbrojovky, je srna zmatená.

Nemám čas honit se po lese!

Nemám čas, neasi!

Musím textovat songy, skládat songy, stát na eskalátoru, dělat svoji práci skvěle, najít obchod, kde mají v zimě plavky, tokat s Pupu, psát blog o tom, jak jsem zaneprázdněná, zpívat na koncertech, blbnout klukům hlavy, vychovávat psa, křičet na kocoura, pouštět si pořád dokola seriály, brečet u filmů, brečet u reklam, brečet u článků, brečet po zpěvu, brečet v autobuse u písničky Someplace, brečet v posteli před usnutím, že jediný, co chci, je přestat se vymlouvat na nedostatek času,a rozběhnout tu šarádu znova.

Přesto i "Král zločinu" před něčím utíká, a to před svojí vlastní minulostí.

34. Den Utíkáš! Utíkám? Utíkáme?!

Utíkáš! Utíkám? Utíkáme?!

Před sebou, před zůstatkem na účtě, před těmi, se kterými si potřebujeme promluvit, před sebou, před divokým prasetem, před drogami, před sebou, před psaním blogu, před cvičením zpěvu, před sebou...

Utíkáme.

Je to útěk, nebo zdravý rozum, kdy poznáme, že už nám něco nedává to, co by mělo, že nikdy nebude, a i kdyby jo, bude to pro nás stejně hrozný?

Moje matka mi říkala, že pořád před něčím utíkám. Především měla na mysli to, že jsem se odstěhovala z Moravy. Jenže tam, kde jste neustále degradovaní, frustrovaní a nikdo vám nerozumí, kromě rodičů (což má taky záruční lhůtu), se žije špatně.

Útěkům před prací se dneska říká prokrastinace. Ale není to jen útěk k sobě samému? K tomu, co bychom opravdu chtěli dělat, kdybychom "nemuseli"?

Někdo asi musí jenom zemřít.

Ale já se musím dobře vyspat, uspokojivě sprchovat, spát za zvuku seriálů a toužit po nemožným.

Mně by asi někdy stačilo utéct tomu, co si přeju.

Někdy není nic trýznivějšího.

A není stejně největší štěstí, mít ho s kým sdílet?

33. Den Zmatenost

Zmatenost

Včera jsme se s M. vyrazili do obchodního centra pro něco k jídlu. Schválně jsme jeli v takovou dobu, ve kterou chodí k dětem Mikuláš, abychom se vyhnuli davům.

Ale všechno je jinak!

Nejenom ,že rodiny tráví v nákupních centrech Den dětí, Den matek, Valentýna a volný víkendy. Už tam najdete i Mikuláše.

Jak jsou asi děti zmatený, když po nákupním centru potkají tři, čtyři různý skupinky nebeský bandy?

Pak mi došlo, že nad tím vůbec nepřemýšlejí (ne pořadatelé, to je jas, ale ty děti). Každý mělo v ruce mobil nebo tablet a na sobě úlovky z poslední dětské kolekce H&M. Rodiče stály ve skupinkách vždycky tak 10 metrů od dětí a láteřili nad ztvárněním božstva.

Pamatuju si, když jsem byla dítě, byla jsem, jako vždy, nemocná. A ležela. Měl přijít Mikuláš. Měla jsem horečku a byla ráda, že je klid. Ale něco ve mě zahořelo a já měla takovej ten hezkej strach.



A i když je to příjemný, počasí drží basu z posledními trendy a naprosto se vymyká veškerému chápání. Dneska jsem dopo strávila na toulkách se psy jen ve svetru a plátěných botách. A Hank skákal šipky do Vltavy.

Příroda je zmatená. Když jdu ráno do práce, s každým dnem zesiluje zpěv ptáků.

Jsem zmatená i já. V noci jsem šla čůrat a, podle odrazu u vstupu do koupelny, usoudila, že jsou dveře otevřený. Nebyly.

Hank vyletěl.

A já nevěděla, kde/kdo/proč jsem.

Ale! Zmatenost má něco do sebe. Je fialová a spí na prosincových mracích.

Raději jsem to vyfotila po cestě z cvičáku, abys mi uvěřil.

PS: Přikládám i fotku Hanka na rande se Zoey. Můžeš vidět, jak je nadšená z mladýho klacka.

32. Den Dveře

Dveře

Poslední dobou mám takový delikátní problém. Ten problém má jméno. A ten problém má problém - mě.

S malou změnou v životě přichází další spektrum nových narušení klidu.

Jedno z mnoha těch mých jsou dveře.

Začalo to poměrně nenápadně. Zrovna když jsem odcházela, Hank skočil na dveře a já je automaticky držela tak, že se nezavřely. Až pak jsem je zaklapla.

Došlo mi, že je tam asi dvouprocentní možnost, že by dveře mohly zůstat otevřený, přestože Hank nedělá blbosti. V dalších dnech jsem proto, pro jistotu, do dveří lehce drkla prsty, jestli jsou fakt zavřený.

Následující týden jsem si udělala takovej "bezpečnostní rituál". Dvakrát jsem se do dveří opřela dlaní.  Rázně, ale pomalu.
Ten týden končil tak, že jsem jela v neděli k Honzovi do studia a celou dobu mlela o tom, že jsem určitě nechala otevřený dveře a moje zvířata teď běhají po rozmanité krajině Bohnic.

V pondělí, při odchodu do práce, jsem zažila rozum, a řekla si, že tohle šílenství musím zarazit hned na začátku.

Takže jsem běžela z autobusový zastávky v panice až ke dveřím, a u nich si oddychla, že jsou samozřejmě zavřený.

To vše se dělo asi před třemi týdny.

Už jsem se o sebe začala opravdu bát a slíbila si, že to musí přestat. Třeba je to, proboha, nějakej metaforickej způsob vyrovnání se s tím, co se mi děje v hlavě. To stačí. Nejsem přece blázen, že jo...



Mám na rameni modřinu od toho, jak šestkrát vrazím při každým odchodu z domu do dveří. Pár minut po odchodu z domu telefonicky obtěžuju kamarády, kteří žijí v okolí a ještě jsem neměla ambice se jim svěřit se svým problémem, aby šli k mým dveřím a podívali se, jestli je zavřeno. Ti ostatní už přemýšlejí, k jakýmu doktorovi mě objednat.

Jak řekl Chandler v Přátelích: "A výrobce dveří spokojeně odpočívá v hrobě."

31. Den Zvěstná

Zvěstná

Postihl mě menší výpadek ze sociálních sítí.

Ale čekala jsem teda, že návrat bude víc mindblowing, to ti povím...

Jedna moudrá osoba mi řekla, že když mě poslouchá, má pocit, že žiju nejmíň pět životů. Rozleželo se mi to a došlo mi, že to dává smysl. Pokud máš předpoklady k tomu, že budeš na několikrát umírat, měl bys i na několikrát žít.

Jako kočky.

Párkrát dopadneš na hlavu, čas od času tě někdo kopne do prdele, že máš zadek vpředu a někdy se z lenosti přiškvaříš k rozpálené střeše a nemůžeš se ani hnout.

Stejně jako dneska v rozmáčené půdě blázince při ranní procházce, si dokážu představit, jak se cítil Atreyův kůň.

Čím víc pohybu, tím níž se propadáš, když se nehýbeš, máš pocit, že pro svůj život děláš málo.

Pamatuješ si to trauma, když ten krásnej bílej kůn umřel? Asi jsem se s tím do teď nevyrovnala.

A tak scrolluju hlavní fejsíčkovou stránkou, co je novýho a uvědomuju si, že nekonečnější než my všichni, je jenom tenhle blbej modrej příběh.

30. Den Do Simply U Kravaty! Hurá háre!

Do Simply U Kravaty! Hurá háre!

Tu dum tum dum
                              tu dum

V Simply začala znovu vzkvétat moje okoralá touha po potlesku a vyšťavená láska k hudbě. V rámci Open Micu jsem se tam stala hvězdou. Zvedla jsem si sebevědomí a začala se konečně podílet na příběhu svýho života.

Jsem ráda, že mě dneska Peťa vytáhla. Od tý doby, co jsou přestěhovaný, jsem tam nebyla.

Dnešek je divnej, tak doufám, že si tam zvednu náladu.

Ta dam tam

                      dam...

                                    nestíhám a nezvládám.

Tak alespoň fotka o tom, jak to bude asi vypadat (Té židle se držím, protože jinak bych spadla na xicht. Ve stejnou dobu se tam náhodou objevila Sara s foťákem a jako první gesto mi do repertoáru přišlo to, co vidíte.):

29. Den Ranní facka, odpolední touha fackovat a roztrhnutý koutek

Ranní facka, odpolední touha fackovat a roztrhnutý koutek

Včera se mi to naservírovalo nějak všechno špatně........

Hned ráno jsem si řekla, že po dlouhý době zčeknu Instagram. Nabízejí se tam lidi, o kterých Instagram směle předpokládá, že umíráte touhou mít je ve sledování.

Tak zrovna toho, koho bych nejraději sledovala naživo, jsem se pochopitelně rozhodla vykřížkovat. Ale karma, osud, Bůh, můj škodolibej telefon nebo všichni dohromady se rozhodli, že se budu konfrontovat s příspěvky Mr. J. Idylická zátiší se svojí vyvolenou, fotka těhotenskýho testu a zjištění, že projekt 365 (který teda trochu flinkám, ale v tom taky nejsem sama) máme společnej, docela zkazilo můj den.

Je to hloupý, chovám se jak fracek, který chce hračku jenom proto, že si s ní hraje někdo jiný.

Nebo ne?

Navíc mě, ostatně jako vždy, zklamal ohlas Moravy na moji návštěvu (samozřejmě se netýká všech). Vybavilo se mi, jak jsem si, po celou dobu svojí působnosti tam, myslela, že všechno dobrý, co zažiju, je vyvážený trojnásobkem smutku a utrpení.

Zvláštní, pořád to funguje.

I když ten efekt už naštěstí dost zeslábl.

Vrcholem a třešničkou na příšernosti dortu mého dne byla ženská u pokladny v Lídlu. U placení se na poslední chvíli rozhodla, že něco potřebuje reklamovat. Opomeňme, že celé Bohnice byli na nákupu po práci, takže za mnou (stála jsem hned za ní) stálo milion lidí, že nemohla najít účtenku a stála u pokladny, kde se reklamace normálně neprovádějí.

Paní se rozhodla, že jednoduše v zrovna v TUTO dobu musí reklamovat sýr za 22 korun. Jeden plátek byl trochu plesnivý.

Potom, co našla účtenku, si ji zvládla zaskládat dospod tašky nákupem, mezitím, co jsme všichni čekali na vedoucí prodejny.

Když ji našla, vypadly společně s ní z kabely další kilometrový účtenky z Baumaxu apod.

Vyčítala jsem si, že jsem jí hned do ruky nevrazila těch podělaných 22 korun, který mě dělí od mého pejska a tepla bytu, a nevyslala ji domů kydnout se k televizi, aby stihla Ulici nebo jakej nesmysl je to teď v kurzu...

Mít zlomený srdce je alespoň evergreen!

Naštěstí existuje Jake Bugg...

Tried to break from this lonely pain,
Someone told me I’m just insane,
Ohhhhhh...

Broke my heart when I knew,
That I could never be with you,
Ohhhhhh....

...a veřejný fňukání prostřednictvím blogu.

Jo a abych nezapomněla...

Hank si dneska roztrhl hubu (koutek), když se snažil vytrhnout strom ze země.

Jsem zvědavá, jaký k tomu bude vyprávět příběh, až bude vraždit lidi.

Pomoc.

Am I crazy or am I blind?
Someone told me I’m out my mind,
Ohhhhh...

Someone told me a boy I liked,
Fell in love and all I did was cry,
Ohhhhhh...

28. Den 25. výročí LDO

25. výročí LDO

Plahočila jsem se tři a půl hodiny přes celou republiku, abych navštívila večírek ku příležitosti 25. výročí literárně-dramatického oboru, který ze mě vychoval tak zábavnou, pohotovou a teatrální osobnost, kterou všichni milujete (haha).

Když mi bylo 9 let, šla jsem ze zápisu do hodin klavíru. Probíhalo to tak každý rok na začátku školního pekla. Odcházela jsem pryč kolem otevřených dveří do sálu, ve kterým jsme normálně měli koncerty. Stála tam nějaká paní a zkoušela dítě z jazykolamu.

Nevím proč, nějak mě to zaujalo.

Tuším, že jsem si na dveřích přečetla, že se jedná o zápis na dramatický obor. Chtěla jsem dovnitř. Potom, co dítě odešlo, jsem se tam vetřela. Zápis byl u konce. Bylo plno.

Nevím, jestli je to mým šarmem, ale paní mi dovolila projít zkouškou, která měla prokázat, jestli mám schopnost hrát divadlo.

Klaplo to a já začala chodit do hodin.

Vyhrávala jsem soutěže a poznala skvělý svět Alenky za oponou.

Hodí se to.

Při školních prezentacích jsem vždycky byla pevná v kramflecích a dokázala naložit s celým prostorem, který mi učebna poskytovala.
Když jsou v místnosti víc jak dva lidé, znamená to pro mě vztah herec-divák a z místnosti se stává mé jeviště.

Spousta lidí si v dnešní době platí hodiny improvizace, aby vystrčili hlavu z krunýře. Já nemusím.

Takže včerejší setkání bylo víc než dojemný.

S paní ředitelkou, která se mnou měla ty nervy a naučila mě na klavír i přes moji značnou zabedněnost (vyvažující se naštěstí dobrou hudební pamětí).
S třídní učitelkou z prvního stupně, která mi víc než trpělivě znovu a znovu v diktátech opravovala slovo hbytě, protože mi prostě nešlo na rozum, proč by tam mělo být měkké i, když vyjmenovaná slova jsou po B (Ano, přesně tak to bylo a ne, nedává to smysl.).

Rozhlížela jsem se po místnosti plné lidí, který jsem poznala jako malý děti nebo s nimi hrála divadlo nebo sdílela pokoj na táboře a viděla jsem, jak jsme všichni sebevědomí s pokorou, zábavní s grácií a neotřele krásní.


Jsem vyvrHell.

Větu "ty seš fakt divná" jsem od malička slyšela tolikrát, že bych si ji mohla nechat vytisknout pod fotku na občanku.

Tady byly stejně "divný" děti. Bylo mi mezi nimi dobře. Našla jsem si tam přátele. Najednou jsem se necítila znevýhodněná. Naopak. Byla jsem sama sebou a ještě to neslo ovoce - úspěchy na jevišti.

A tak nějak si to v sobě nosím do teď.

A samo, že už nějakej ten pátek vím, že ta energická paní, která mě vzala na milost, se jmenuje Lenka Urbanová.

A včera jsme oslavili to, že dětem pomáhá se najít už 25 let.

Krásná práce!

27. Den U producenta

U producenta

Bylo v plánu, že rok 2015 bude naprosto mindblowing! S Pupu se nám začalo dařit na více frontách. Teda dařit... Jemu se začalo dařit. Já si pro jistotu v 2014 pořídila psa, díky kterému chodím každý den domů a pochopila, že pokud se něčemu nevěnujete, pomalu zevnitř hnijete, a tak je třeba se zase do něčeho pustit.

Večer jsem měla nahrávání ve studiu s producentem. Přinesla jsem text. Patří Jokerovi.

Vzorec pro psaní textů:
Bezmoc+Sebelítost*Osamělost/Ctižádostí=Skvělý zdroj inspirace

Zpívala jsem svůj text a bylo to to, o čem jsem vždycky snila. Že zpívám JÁ sama za sebe song, který přesně odpovídá mým pocitům. A je můůůůj a nikdo mi ho nevezme! A že se v tom spoustu lidí taky pozná a třeba jim to pomůže. Jen ti mi u toho ještě chyběli. Má deska bude úžasná. A koncerty ještě lepší.

Jestli jsem si myslela, že rok 2015 bude/je jízda, absolutně jsem netušila, co bude v plánu 2016.

Je to neuvěřitelný...
Ale i v případě, že vás zklamou lidé, který milujete, rezignujete, přestanete si věřit, přijdete o iluze a jistoty a považujete se za břídila, který selhal ve všem, stačí opravdu každý den udělat malinko. Trošičku.

Opravdu se každý den něčemu věnujte 10 minut. Vážně.

A za čas...

a víte co?

Nechte se překvapit.

26. Den Dospělost

Dospělost

Lze ji podle mě rozpoznat podle určitých znaků.

Platíte dluhy, chodíte k zubaři, nepijete přes (celý) týden, dokážete dát za pravdu rodičům a nepotřebujete si u pitomostí za každou cenu prosadit svou.

V mém případě si teda ještě uprostřed zimy neleháte na chodník před dům svého vyvoleného a nevyskakujete si na lidi, kteří se vám chystají dát přes hubu.

Nová práce je pro mě hodně náročná. Celý den se soustředím. A jsem opravdu schopná udržet v hlavě všechny informace, který se v pracovní době naučím. Baví mě to.

Ale nevím pak třeba, jak se jmenuju, kde bydlím, jak si pípnout odchod a jak se dostat z budovy. Čip přikládám ke každé věci, která má světýlko. Snažím se u toho tvořit sofistikovaně, jakože je to fakt potřeba udělat.

To se spraví.

Jsem dospělá, takže vím, co je důležitý.

A je lepší brečet v soukromí zařízenýho bytu, než s pytlíčkem omítky na Hlaváčku.

25. Den Óda na HDMI kabel

Óda na HDMI kabel

Mám kolem sebe poslední dobou převážně ženy/dívky.Všechny bydlí s přítelem, uvažují o dítěti, mají dítě, čekají dítě nebo plánují svatbu.

"A co ty? Bydlíš s přítelem? Přítelkyní? Spolubydlícím?"

"Ne, žiju sama. Ale mám psa a kocoura."

A miluju Jokera. K zbláznění. Moc. A pokaždý, když si to přiznám, mám chuť skočit z Bruce Waynova mrakodrapu v Gothamu.

"Jé, no ty se máš... Někdy si tak říkám, že bych to tak chtěla taky. Prostě přijít domů a tam nikdo!"

Ne, nechtěla. Když jdu večer pryč, nechávám rozsvícenou lampičku. Světlo evokuje teplo. Když pak přicházím domů a vidím, že se za mými okny svítí, mám pocit, že tam na mě někdo čeká. Je to tak patetický, že to zapírám.

Teď chodím domů, zapojuju svůj milovaný HDMI kapel a koukám na X-Meny.

Nová práce je skvělá a náročná.

Byla jsem, mimo jiné, na prohlídce po kanclech.

"Tady sedí sport, IT, móda... A tady máme místnost určenou pro telefonování."

Malá místnost se zdmi plných úryvků z komiksy.

"Můj bože, Joker..."

Koutky mi pomalu klesaly z úsměvu do šokovaného údivu.

"Skvělý, že? Já hned věděla, že tahle místnost se ti bude líbit! Pojď, ukážu ti kuchyňku."

Zůstala jsem stát na místě.

Zajímalo by mě, co dneska dělají lidé, kteří žijí v páru. Protože já si jdu koupit krevetový lupínky, Dr. Peppera, zapojit HDMI kabel, koukat na filmy o superhrdinech a namlouvat si, že nikoho k životu nepotřebuju.

24. Den Líná neděle

Líná neděle

Když čtu verše, svět jakoby utichl.

Nejsou války, hlupáci a nešťastný lásky. Přitom o tom všem ty básničky jsou. Tom Robbins (a já s ním beze zbytku souhlasím) tvrdí, že nejlepší definice světa je paradox.

Poezie mi pomáhá vyrovnat se ze vším, co neumím pojmenovat.

Píšu texty pro producenta a múzy ještě leží někde opilý po prohýřeným víkendu. Mrchy líný. Ale až se posbírají, potřebuju, aby mě tu zastihly pracující.

Kradu si po umělecku a prolínám to s dalšími pocity.

Kolega v práci mi ve čtvrtek řekl zvláštní věc. Bavili jsme se o chození do kina. Všichni v práci rádi chodí do kina.

Já ne.

"Co to je za nesmysl?! Sdílet emoce z filmu s dalšími cizinci v divný, hranatý místnosti. Zvuk je vždycky nastavený příliš nahlas. U vstupu by ty hezký slečny měly s 3D brýlemi rozdávat i špunty do uší. Kino bez popcornu je naprostý nesmysl. Ale mám nemocný ledviny. Takže jakmile ho dojím, scvrknou se mi na dvě rozinky a musím vypít dva litry vody. A navíc tam můžu jít vždycky až tak pozdě, že film končí v době, kdy jsem už zralá jen na to, otočit se na bříško a spát."

"Víš, Pájo, to seš ty. Jsi milá a společenská, ale ve skutečnosti seš hroznej asociál. Ty nerozumíš normální zábavě normálních lidí. V nějaký fázi života sis posunula vnímání světa tak, že nedokážeš ocenit to, co většina a většina ti zase na oplátku nerozumí."

Aha. Někdy na to zapomínám. Dobře.

Nemůžu si pomoct.

Já prostě raději čtu a píšu poezii:

Metronom odbil správný čas
na noc si o sny zlomit vaz
tma tiše léčí
ticho sténá
ze mě proudí celá Seina

Když ty v lesích lovíš vlky

Snad je to pouze planý slib
opadne s ránem s listy lip
bereš si nůž
marná sláva
mně z tý představy pukne hlava

Když vím že v noci budeš lovit vlky

Dámy si škubou liščí boa
plížím se s kocourem Allana Poa
noc slibuje
pak neproplácí
srny se z pastvin s klidem vrací

Protože ví že ty dnes v noci lovíš vlky

Dětská hřiště zejí prázdnotou
ve mě skomírá nota za notou
moudří čechrají tabák dýmky
mámy kupují levný slimky

A ty jdeš nocí lovit vlky

A každý osten jejich hřívy
láme přebal lesní knihy
do níž tisknu obrazy toho

že tvá kořist

jsem já

23. Den Zvířata se do vzduchu nevyhazují

Zvířata se do vzduchu nevyhazují

Miluju zvířata. Jsou o tolik lepší než lidi.

Nevymýšlejí kraviny, kterými by ublížila svému druhu. Nesestavují věci, kterými se sami zničí. Nepáchají sebevraždy kvůli "víře". Nelžou. Jsou spravedlivá. Voní ryzostí a nebojují s tím. Nepřemýšlejí, jestli chtějí být tím, čím jsou. Prostě existují jak nejlépe umějí.

Je tak krásný podzim. Je skvělé ho trávit se psem. Sledujete postupně všechny změny v počasí, sledujete, jak se proměňují místa, která znáte. Když jdu přírodou nebo cvičím Hanka, mám naprostý pocit sounáležitosti. Asi to nedovedu úplně dobře popsat. Je to pocit návratu ke kořenům, k něčemu původnímu, co v sobě nosíme, něco jako instinkt, ale víc pocitový. Když s Hankem stopujeme, cítím se jako opravdový lovec, který musí ulovit, aby přežil. Když trénujeme obrany, cítím, jak mu hra dodává sebevědomí a baví ho. Když ho klidním k poslušnosti a něco se nám začne dařit, mám pocit zaslouženého vítězství.

Když se mnou ulehá můj pes a můj kocour, cítím sílu směčky. Celý život mám problém někam zapadnout. Celý život mám pocit, že nikam nepatřím, že někoho zklamávám, že nedělám dost.

S nimi ne. Tam, kde je má smečka, je můj domov.

Proto miluju zvířata víc než lidi.

Neumírají pro život, který jim někdo slíbil po životě.

Zkrátka žijí, jak nejlépe umějí.

22. Den Poslední den v práci

Poslední den v práci

Jedním slovem: Nostalgie.

Chtělo se mi brečet hned po vystupu z centimetra.

To, co vědomě zažíváte naposled, má zvláštní punc. Poslední den na táboře, ve škole, v práci... I to, co vás dřív mohlo štvát a otravovat, vám najednou přijde roztomilý a pěkný.

Vzpomínám, jak netekla voda a ačkoliv by si člověk řekl, že fekální humor časem omrzí, nebylo to tak. Jak jsme se museli stěhovat a bojovali s kabely, jak jsem vzala do práce psa a on to psychicky neunesl, tak hodil brutální šavli při návštěvě kolegyně, ale druhou stranou, jak jsem potkala partu z e-shopu pro psy a zlila celou kuchyňku kafem, jak mi kolega odpovídal na to, kolik je hodin a při kontrolování času na hodinkách vylil sklenici vody, kterou držel v ruce, jak nainstalovali skleněný stěny a první tři týdny do nich pořád někdo narážel, že je málem vysklil, nekontrolovatelný záchvaty smíchu...

Když jsem tuhle práci dostala, zachránilo mi to prdel. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem první měsíc vůbec nemohla v noci spát.

Je milý dostávat odpovědi na hromadný mail, ve kterým rozhlásíte, že jste tu poslední den. A obdržet od kolegů dárky. Vidíte, že jste to asi dělali dobře a hřeje vás, že třeba budete někomu chybět.

Teď začínám znova.

Těším se.

A děkuju všem. Byly to super časy.

21. Den Hloupí a ještě hloupější

Hloupí a ještě hloupější

Možná, že jsem závislá na seriálech, psychicky labilní a jednou jsem na školním výletě narazila do sloupu, přesto se bojím, že jsem nebezpečně chytřejší, než většina lidí, na který narážím.

Bohužel se většinou stýkám s opačným pohlavím.

Teď nevím, jestli bohužel pro ně nebo pro mě.

Rovnou raději odmítám debaty s jedinci, kteří svá přesvědčení podřizují společenským stereotypům. Nemá totiž smysl vysvětlovat, že církev a náboženství není totéž, že, přestože mám dredy, nekamarádím výhradně s pankáči a feťáky, že hudební sluch, absolutní sluch a dovednost hrát na hudební nástroj není to samé, že pes se nerodí jenom jako zabiják nebo ustrašený uzlíček nervů a že poezie není jen o zlatavém oparu na obzoru a nemusí se rýmovat.

Mám toho dost!

Bůhví proč si ale dotyčný vždycky vysvětlí odmítnutí pře jako nedostatek mojí odvahy, argumentů nebo jako to, že na mě dlouho nikdo neřval, tak si to potřebuju vynahradit.

Jak prý můžu vědět, co si myslí.

A beztak na ně jenom zkouším tu

no

reverzní biologii!

(povzdech)

Je prostě těžký udržovat kontakt s někým, kdo si myslí, že gazpacho je Pinocchiův otec (Charlie Sheen).

Často se skvěle pobavím nejvíc s těmi, kdo mají naprosto odlišný názor. Vzniknou z toho pro mě nový a zajímavý závěry. Jenže to má do hádky daleko. A velmi těžko to vysvětlíte někomu, kdo to nezažil.

A já nechci skončit svůj život tím, že budu sedět v pátek večer doma v upatlaným tílku, teplákách u seriálu Twerkující batoh.

Takhle si svoji budoucnost nepředstavuju.

Nevím, jestli vinit rodiče či náš vzdělávací systém.

Ale je to hell...

Den 20. Bukowskiho syndrom

Bukowskiho syndrom

Jelikož jsem svobodná, potkávám se většinou se svobodnými lidmi nebo páry, který to táhnou podobně zběsile či ještě zběsileji. Ale začínám pozorovat, jak je k nám prohýřený čas čím dál tím víc nemilosrdný.

Až na opravdu silné kusy, který jsou spíš výjimkami a nepochybuju, že na ně dřív nebo později taky dojde nebo došlo, ale už před nějakou tou dobou, se setkávám s tím, že jeden po druhým kolabujeme.

To se projevuje záchvaty ne nepodobnými epilepsii, K.O stavy či selháváním některých orgánů jako je dvanácterník, játra, žaludek a končetiny.

Potomci v nedohlednu, protože co by to bylo za tvory těžko říct a jelikož dost těžko zvládáme sami sebe, neumím si moc představit, jak pacifikujeme ještě někoho jinýho, kdo si neumí ani dojít na záchod nebo říct o ubrousek.

Po všech těch kocovinách už vypadáme v práci tak nějak pořád stejně a náš zaměstnavatel nás ani jinak nepoznal, takže těžko bude s něčím srovnávat. Někteří kolegové nás však prohlídnou, ale prohodí k tomu jen poznámku o tom, že jsme v tý studený sprše měli dneska zůstat o něco dýl. Kdybychom bydleli u moře, díky kruhům pod očima určitě zůstaneme nad hladinou.

Stejně je fajn, že v tom člověk není sám. Když máte někdy pocit, že už to s vámi není možný, přihrne se někdo z přátel se storkou, morální kocovinou nebo zdravotním stavem, kterej vás uklidní.

Teda...v tom smyslu, že můžete pořád pokračovat Bukowskiho životní nestylem.

Co na to říct? Všichni jsme buď šílení, nešťastně zamilovaní, čerstvě opuštění, znudění, nadržení nebo všechno z toho.

Naštěstí není nouze o to, vymýšlet pořád nový a nový způsoby, jak popsat ten tak nesnesitelný a tak nevyhnutelný stav zničení.

Ještě že už aspoň přešla ta vedra...

Jinak bychom pořád lezli na pódium (stromy, žebříky, balkony, schody,  rozhledny, kopce, cizí lidi, známý lidi, milovaný lidi...) se slovy:

"Já tady snad zkolaboruju..."

Hehe...

Na zdraví!

Den 19. Pátek

Pátek

Všechny věci, co by měly být oficiálně zábavný, stojí za prd.

Silvestr, narozky, pátek, firemní akce, první rande...

Alespoň teda v případě, že jste člověk, který je příliš chytrý na to, aby byl štastný, ale příliš hloupý na to, aby se zbláznil (cituji Jiřího Charváta).

Takže pátek. Den, kdy jsou všichni zaneprázdnění něčím důležitějším a nejdou s vámi na pivo, den, kdy se dozvíte, že váš objekt zájmu je in love s někým jiným, přestože jasně cítíte osudový náznaky spojení a den, kdy vás krásná buchta pouští sednout, protože si myslí, že jste gravidní.

Vrchol mého dne bylo to, že jsem potkala týpka, kterej hraje v klipu songu od Tatabojs s názvem Antikvariát.

Chtěla jsem na něj na ulici zařvat: "Antikvariát!!!". Ale vybavila se mi scéna ze seriálu Lucky Loui, kdy Loui popisuje černošskému sousedovi, proč chce, aby jeho čtyřletá dcera znala nějaký černochy.
Parafrázuju: "Pokazila se nám lednice. Přišel ji opravit černoch. A Lucy ukázala na ledničku a říká: Lednička! A on jí říká: Ano, maličká, to je lednička. No a pak jsme šli po ulici a potkali černocha. A Lucy říká: Hele! Lednička!"

Napadlo mě, že by se asi cítil stejně.

Ta písnička, čistě náhodou, popisuje mé rozpoložení.

Když jsem psala, že miluju Jokera, asi jsem si to všechno přivolala sama. Sakra, co je ještě znamení a co konstrukt vlastní hlavy?? Pitomý vězení.

"jo
a na ledničku jsem přilepil růžovej lístek se seznamem toho
co musím zapomenout
v čele s tebou

drž mi palce"

(Drž mi palce, Jiří Charvát)

Den. 18 Vstupní prohlídka

Vstupní prohlídka

Před vstupem do zaměstnání je nutná taková formalitka s názvem Vstupní prohlídka. Jdete k určenému doktorovi a ten vám dá štempl na to, že vydržíte pracovat dvanáct hodin v kuse, aniž byste dostali epileptický záchvat či se jinak fyzicky zhroutili.

Přijela jsem před velkou budovu a šla dovnitř. Kráčela jsem dlouhou komunistickou chodbou, ze které bylo patrný, že se jedná o velkou komunistickou stavbu. Asi bývalá škola. Asi vojenská. Všude po bocích byly železný skříňky. Vešla jsem do uzoučký čekárny. Otevřela mi starší sestřička. Zeptala se mě, jestli mám s sebou moč.

"Ne, já nevěděla že mám čůrat...teda...že ji mám přinést."

Šla zpátky do ordinace a přinesla mi kelímek od jogurtu s dvěma útržky toaletního papíru a poslala mě do místnosti naproti. Byl tam beton, záchod a umyvadlo. Při vykonávání potřeby jsem se celou dobu hihňala.

Jakmile je v místnosti víc jak jeden člověk, stává se z lidí mé publikum.

Přišla jsem i s kelímkem do ordinace. Doktorka i sestřička mě pozorovaly, jak tancuju s kelímkem po ordinaci. Pak mi ve stejnou chvíli pokynuly rukou k umyvadlu. Postavila jsem kelímek do umyvadla.

"Posaďte se."

Sestřička na mě šla s přístrojem na tlak jako lovec se sítí na gazelu. Kroužila jsem celou rukou, než jsme se potkaly.

Po změření tlaku jsem šla na druhou židli. Doktorka si mě poslechla a pak mě poslala si lehnout na lehátko. Vyhrnula mi tričko a chystala se mě promačkat. Jelikož mi ulehnutí a dotyk jiné osoby automaticky evokuje sex, začala jsem se znovu hihňat.

"Jste v pořádku?"

"Ehm...ano, ano sem."

"Nebojte, JÁ nelechtám!"

Nebyl v tom ani náznak humoru, tak jsem se jen přihlouple usmívala a držela se zpátky.

Pak jsem si šla znovu sednout. Doktorka si vzala do ruky tužku, podívala se na mě a povídá mi:

"Tak povídejte."

Zůstala jsem na ni civět. Chce slyšet, jak se mi prohlídka líbila? Nebo nějakou příhodu?

"No jaké jste prodělala choroby."

"Ehm...jako dítě jsem měla černý kašel. Ale jinak jsem ok."

"Dobře, takže normální dětské choroby"

Aha, tak nejsem.

Vyplázla jsem čtyři stovky, rozpačitě se rozloučila a vyběhla z ordinace. Na psychický stav se mě raději neptala. Asi si domyslela.

Fu, tak to bychom měli...

Den 17. Jako kočky a myši

Jako kočky a myši

Reálně se v přírodě projevují dva pohyby.

Pohyb za kořistí a útěk před lovcem.

Mezitím je spánek. A smrt. Pohyb někam teda znamená přežít.

Říká se (obrazně), že ten, kdo nejde kupředu, couvá. Trochu bych to pozměnila. Protože když couváte, aspoň třeba docouváte do bezpečí. Ale rezignace znamená konec.

Takže každý pohyb, který učiníme, by měl být užitečný. Vést ke vzrušení a přežití. Instinktivní vědomí ví, že je to proces, který se nesmí zastavit.

Zvolte si, jestli budete lovnou zvěří nebo pronásledovatelem, který jde tvrdě za svým. Ve skutečnosti není nic mezitím. Ryba není kámoš, ze psa neuděláte vegetariána a lidstvo je hejno dravých sviní.

Opět samozřejmě svým způsobem souhlasím s tvrzením, že jsme všichni jedno.

Úplně jedno. Úplně ztracení. (Ach, jak já tu češtinu miluju...)

Pokud se jedná o zastánce absolutní, nekonečné lásky a jednoty a pana Tečku z Nanoalba či Jokera z Batmana, jsem spíš na straně temnoty.

Občas se považuji za kořist s duší honce. Připadá mi, že mám před sebou pořád pověšenou mrkvičku. A i když někdy mám chuť jít si lehnout pod oblíbený strom a v tichosti všechno vzdát a umřít, znova a znova mi vytráví a jdu za svým.

Možná je to to, co mi zajistilo novou práci překvapivě rychle.

Teď jdu spát. A pak se chystám přežít.

Den 16. Výročí

Výročí

Včera to bylo dva roky, co se s Pupu plahočíme společně.

Neubráníte se rekapitulaci.

Spřízněný duše jsou ty, který jsou s vámi až do konce. Naložila jsem mu toho možná občas hodně, to je pravda.
Ale na oplátku jsem si třeba zahrála na Naďu Urbánkovou (starší generace bude v obraze) a pomáhala vyléčit komplex z brýlí, dodala mu odvahu vzít život do vlastních rukou a přesvědčila ho, že je naprosto úžasný.

Což je.

Četla jsem jeho tvorbu od 16 let a bylo pro mě neuvěřitelný, že se s tímhle člověkem najednou sbližuju, protože je podle mě (a nejenom mě) génius. Posuďte sami na www.iwrite.cz.

Jsou to dva roky. A přestože se to nezdá a máte pocit, že se nic neděje, otočíte se pak zpět a vidíte ten obrovskej posun.

Můžu mu děkovat za to, že se mnou přežil a stále neochvějně přežívá všechny eskapády od srdce na kusy, přes trápení se zuby až po zběsilá volání o pomoc.

Začínáme teď 3. sérii našeho seriálu a bude pecička!

Držte si klobouky! Chystáme se přepsat svět!

Den 15. S kocovinou do toho, jsi ještě víc hotovo

S kocovinou do toho, jsi ještě víc hotovo

S Hankem je to na cvičáku náročný i bez kocoviny. Ale pokud ji jeden má, je to teprve zážitek.

Proto mě opustily i spisovatelský múzy. Zato se ale činily alespoň ty zodpovědné za vizuální výkony.

Byl to hezkej den...

Den 14. Vyhazov

Vyhazov

Když vás vyhodí z práce (aniž byste něco provedli), je to jako po skončení dlouhodobého vztahu.

Cítíte úlevu a vítr v zádech, ale i potrhaný plachty a nejistotu z otevřenýho moře.

A stejně jako rozchod má i rozvázání tohoto svazku několik fází:

1. Šok

"V pondělí nám oznámili, že kupujeme konkurenční e-shop, ale k žádným změnám nedojde dřív, než po začátku novýho roku. Tomu nerozumím. Tak proč v úterý vyhodili moji maličkost i všechny mé kolegy?"

A to se schovává za takovým krkolomným a záhadným slovíčkem, kterým je R-E-S-T-R-U-K-T-U-R-A-L-I-Z-A-C-E.

2. Odmítání reality

Lister: A co Todhunter?
Holly: Všichni jsou propuštění, Dave.
Lister: A co Selby?
Holly: Je propuštěný. Všichni jsou propuštění, Dave.
Lister: Peterson ale ne, že jo?
Holly: Všichni jsou propuštění, Dave.
Lister: Chen snad ne?
Holly: Gordon, Bennett, ano i Chen, všichni. Všichni jsou propuštění, Dave!
Lister: Rimmer?
Holly: Je propuštěný, Dave. Všichni jsou propuštění. Všichni jsou už propuštění, Dave!
Lister: Počkej. Snažíš se mi říct, že jsou všichni propuštění?

3. Hněv!!!

Asi si domyslíte.

4. Smlouvání

"Tak podivejte, se mnou se dá mluvit! Zůstanu tady za polovinu peněz, budu pracovat stejně a vy mi dáte důvod zase v pondělí ráno vstát z postele, ano?!"

5. Deprese

"Jsem ubožák. Nula. Vlastně ani ne nula. Jsem totálně v mínusu. Hovno pod hromadou listí. Pátý kolo. Pátá noha stolu. Revival sebe sama. S kontokorentem na 10 000. Chybí mi 10 000 k tomu, abych mohl být na mizině. Sakra."

6. Smíření

"Já už ty životopisy vlastně stejně rozesílám dva měsíce. A nejsem kapitán. Ke dnu s lodí nemusím.

Adios, muchachos!"

Den 13. Můžete si šňupat doma, prosím?!

Můžete si šňupat doma, prosím?!

Díky Šotečkovi jsem včera byla poslechnout Kryštof. 

A ptám se, kam se vytratilo kouzlo koncertů?

Při vstupu do 02  haly to bylo jako při odbavení před letem z Afghánistánu.

Hned u vchodu nás slečna obdarovala světýlky s logem T-mobile, aby nás nedej bože nenapadlo vytáhnout při ploužácích zapalovač. (Světýlko mi nesvítí. Jsem tragéd.)

Příchod Krajča mě dojímal, protože takhle přicházet před křičící dav a pak do něj skákat je můj sen od dvanácti let. 
Jakoby mi někdo naúčtoval prachy za to, jak se dívám, že se někomu jinýmu plní moje plány.
Ještěže to bylo zadarmo.

Namísto atmosféry vzduchem jako sperma lítaly konfety.

Song Ženy Krajčo zpíval s Lenkou Filipovou ml. alias Lenny Kravitz, ale nějak to prostě nebylo ono. Asi mě znervózňuje a odvádí od zážitku to, když zpěvák vyjíždí a sjíždí s plošinou, plave vzduchem zavěšený za strop haly a má za sebou prezentaci z Power Pointu.

Jsem ráda, že jsem byla u toho, protože nebýt Šotka, nejdu na jinej než svůj koncert už asi nikdy.

Jediný, co mělo punc starých dobrých koncertů, byla hypotéza na dveřích WC:

Šňupat můžete doma.

A pod ní:

A co když nemůžeme?



Tak mě napadá:

Hluboký emoce si můžete užívat doma.

A co když......?

Den 12. Jsem skeptik. Netěší mě

Jsem skeptik. Netěší mě.

Co to znamená "mít všechno"? 

Když máte přítele/přítelkyni, hádáte se kvůli tomu, že nemůžete mít psa, přestěhovat se na venkov, pracujete moc, pracujete málo, když máte peníze na velkej barák a rodinu, zjistíte, že se nudíte, když máte málo peněz, hádáte se kvůli nim, když si s někým rozumíte jako s nikým, necítíte k němu sexuální pud, když s někým nevylezete z postele, je k ničemu v životě a nemůžete s ním naplno sdílet všechny myšlenky.

Když jste sami a máte dobrou práci, vysněnýho psa, aktivně se věnujete svým koníčkům, relativně jste ukočírovali svoje závislosti a žijete poklidným životem s tím, že je ideální čas na to, aby do něj někdo vplul a vy jste měli opravdu všechno, nestane se to. A nedokážete si přiznat, že nejvíc toužíte vlastně po tom, koho stejně nemůžete mít, přičemž vás nejbližší ujišťují o tom, že je to způsobený právě tím, že ho nemůžete mít.

Pokud se věnujete naplno kariéře, ničím jiným nežijete (protože vztahy jsou záležitostí pomíjivou a nejistou), budujete něco, z čeho máte moc, peníze a/nebo skvělej pocit, budete umírat sami a nešťastní, nebo s lidmi, kteří vás budou nenávidět za to, že jste celý život pracovali místo toho, abyste byli s nimi. 

Popravdě docela dobrá volba. Ale málokdo je takovej sobec. A většinou je za tím spíš trauma z dětství nebo puberty, než vědomý rozhodnutí. 

A pokud všechno z toho klapne, potkáte lásku svýho života, žijete skvělej život, jste kariérně úspěšní a vychováváte děti, tak už jenom čekáte, kterej z vás zemře jako první, aby nechal toho druhýho osamělýho. To je v pravdě ten nejlepší konec, kterýho se vám může dostat. To, že umřete nebo vám zemře nejbližší člověk na světě. 

Veškeré podobnosti s osobami živými či mrtvými nejsou náhodné. Vycházím z toho, co mi říkáte, co si říkám já. 

Klíčem je milovat se a žít v okamžiku a další ezo kecy. 

Ale no tak.

Kdo se o tom opravdu přesvědčil? A žije tak? 

Pravdou je, že jsme všichni osamělí, šílení a neštastní a jediný, co chceme, je sdílet naše utrpení, hledat ho v ostatních nebo věcech, který čteme, sledujeme, žijeme, oddalovat ho, milovat ho, umřít pro něj.

V srdci mám prázdno a v hlavě není k hnutí.

Kdyby byl Jean-Paul Sartre Thajec, vypadal by existencialismus jako sitkom. (Vila Inkognito, Tom Robbins)

To by bylo fajn.

Aspoň by se na to dění okolo (v sobě) dalo dívat.

Den 11. Někdy si myslívám, že láska je mi vzdálená...

Někdy si myslívám, že láska je mi vzdálená...

BYTOSTNĚ nenávidím cestování. Absolutně nechápu, proč to někdo dělá dobrovolně. Přesně podle předpokladů do mě někdo celou cestu něco klavíroval..

Svět je samej magor, všimli jste si??

Při čekání na bus jsem vážně uvažovala o tom, že si tam postavím budku s nápisem informace, protože se mě tři lidi ptali na to, kam vlastně mají jet.

Sobotní párty byla skvělá. Mí přátelé mě nikdy nepřestanou překvapovat ve všech ohledech.

A neminula mě ani morální kocovina.

kocovina + morální kocovina + cestování = HELL


Četla jsem příspěvek, kteří cajkovali mí "přátelé" z fb. Začíná: Vadí mi ekonomičtí imigranti z vesnic do Prahy!

Myslím, že se na netu rozpoutala živá diskuze.

Nicméně doufám, že to slečna/paní nemyslí vážně a je to jenom dost neohrabaný a hloupý vtípek, který nechápu.

Děsivé jsou i kladné reakce a hromadné sdílení.

Nevím, jestli jsem konzervativní nebo mimo, ale mám pocit, že to všechno spěje pěkně do prdele.

Chlapi se neumí chovat k ženským, matky se neumí chovat k dětem, lidi na sebe navzájem hulákají, kámošky vám nabízí svoje bývalý (což je vlastně milý, ale taky tomu nerozumím) a tak dále...

Co bude ale dále?


Je mi z toho smutno. Jdu si pustit film Temný rytíř, upadnout do sladkého spánku a, dle vzoru Pupu,se radovat, že i když jsem absolutně sama/osamělá, mám alespoň obě nohy.

PS: Co se vám zobrazí jako první, když do vyhledávače Googlu zadáte "kam to"?!

Den 10. Morava style

Morava style

Cesta do Země Nezemě se nekonala, Peter Pan bojuje s démony.

Ale cesta na Moravu se koná!

Po menších konfliktech ve vlaku, kdy Hank měl mít náhubek, ale smeták v druhý půlce vagónu ne, jsem se seznámila s dvěma slovenskými chlapci, kteří žijou v Dánsku. Máme tam s Hankem přijet. Velice vážně uvažuju, že to přijmu.

A následně docestování s filmařem, kterýmu se za chvíli narodí neplánované dítě. Byl jak sluníčko.

Jsem u táty a jeho přítelkyně na chalupe, je tu krásně...

Chtěla jsem vám to vyfotit, ale já kretén, debil, idiot jsem si zapomněla dát do foťáku paměťovku...

Což je opravdu škoda, jelikož dneska večer hodlám být krásná. Jedu za Peťou slavit narozky na párty v rockabilly stylu. Ještě chci tátu přimět, aby mi namaloval tetování.

Doufám, že to ve zdraví přežiju... Říkala jsem tátovi, že možná bude stačit, aby si někde poblíž sednul na kafe a pak mě zase odvezl domů, protože to bude rychlá smrt.

Vzhrůru do sraček!

Den 8.+ 9. Nevysvětlitelně dobrá nálada způsobuje lásku k Jokerovi

Nevysvětlitelně dobrá nálada způsobuje lásku k Jokerovi

Zjistila jsem, že lidi s depresí jsou překvapivě úspěšní blogeři. Jsem ráda, že jsem taky začala psát blog. Mám předpoklady, že budu úspěšná.

Budha tvrdí něco v tom smyslu, že teprve když už jste úplně na dně a nezbyla žádná možnost, budete opravdu štastní.

Tak nějak bych zhodnotila skvělou náladu, která nyní panuje v práci.

Kolegovi trhali zub. Ryl do kolegyně (kterou nemůžu jmenovat, pač by mi to Marťa nikdy neodpustila):

"Simtě, di si vypláchnout díru."

A dodavatel asi taky zkouší, kolik ležérnosti ustojíme.

Jeden z nahraných textů obsahoval toto:

"Boty tak poskytují pohodlí, o kterém se vám doposud ani nesnilo (a pokud ano, museli jste ráno měnit prostěradlo)."

Zamilovala jsem se do Jokera.

Jeho osobnostní profil mě naprosto uchvátil, posuďte sami:

"Základem Jokerovi filozofie se stala teorie, prostřednictvím které se domníval, že je každá lidská existence uvnitř nějakým určitým a pokrouceným způsobem zkažena. Věděl, že každý člověk skrývá své pravé já za každodenní přetvářkou. Lidstvo viděl jako zbabělé ovčí stádo, které jen čeká na den, kdy se samo v bázni a bolesti pobije." (zdroj: postavy.cz)

Byl inspirován postavou z filmu The man who laughs (výše na obrázku).

Naposled jsem se takhle zamilovala asi před dvěmi lety do zpěváka kapely Narvan.

Je 15 let mrtvý.

Co se to se mnou děje?


Čeká mě cesta do Země Nezemě a na Moravu.
Bez psa se nikam nehnu, pač když máte dredy, tak nejenom že zákonitě kouříte trávu, nepoužíváte deodorant a jste vegani, ale ještě má každý neodbytný pocit, že vás může oslovovat a rozebírat kraviny.

Nekouřím trávu, voním, jím maso a problémy cizích lidí jsou mi většinou jedno.

Můj pes to naštěstí cítí stejně.

Jsem v bezpečí.

Hezkej víkend, úchyláčci...

Den 7. 17 věcí, ze kterých jsem zmatená

17. věcí, ze kterých jsem zmatená

Kolegové zrušili nadcházející párty a Hank si zabodl pod jazyk klacek. Tak jsem si řekla, že vás seznámím s věcmi, které mě skutečně matou.

Pokud pro mě někdo má adekvátní vysvětlení, nechť se přihlásí.

1. Poloviční vztahy

2. Předávání informací mezi včelami

3. Metro v Londýně

4. Známosti na jednu noc

5. Písničky od kapely Mňága a Žďorb

6. Srbština

7. Děti, který vypadají jako dospělí

8. Politika

9. Osobní komunikace bez smajlíků

10. Daňový přiznání

11. Systém známkování Vyšší odborný školy publicistiky

12. City a pocity (někdy taky emoce)

13. Myšlenkový pochody mýho kocoura

14. Manuál k DVD (PC, diktafonu, mp4...)

15. OC Palladium

16. Písmenková polívka

17. Ovladač k PS4 při hře Tekken a Justice League

Den 6. Home, sweet home

Home, sweet home

Homeoffice je skvělá věc...

Až na pár negativních záležitostí, který jsem na sobě vypozorovala:

1. Návštěvy lednice jsou mnohem častější.

2. Touha po kontaktu s jinou lidskou bytostí je naprosto nepřekonatelná.

Ale ten příval zvířecí lásky je vážně osvobozující.

A pouze dobrovolný fyzický kontakt, žádné schytávání loktů do obličeje, kabelkou do žeber a minimum nenávistných pohledů je super.

A kočič se mi právě zeblil pod stolem a teď to bude chtít roztahat kolem.

Takže končím.

Miluju to kouzlo okamžiku. Jsem ráda, že to se mnou třeba sdílíte.

"Hey, Lou! Pocem! Kamdeš??"

Den 5. Velbloudi

Velbloudi

A tak jako Bůh šest dní tvořil a sedmý odpočíval, stejně tak jsem vynechala neděli.

V práci dnes opět netekla voda. Líbí se mi, jak se v kolektivu najednou řeší úplně jiný problémy a vznikají nový vtípky, protože, jak je vám známo, splachujeme vodou. Fekální humor vždycky alespoň nějakou dobu funguje. Díky tomu máme taky zítra homeoffice... Ááááá...

Nicméně...včera jsem nastoupila do prázdnýho busu ze Země Nezemě zpátky do civilizace. Vedle mě ležela taška.

Tak se mrknu...

Vevnitř byla sýrová houska, malý baleníčko Nutely, sirky a....dva kartony Camelek. Jakoby mi vesmír a tabáková společnost říkali: "Ano, zhýralý životní styl je tvá cesta!"

Prosím nesuďte mě, ale cigára a Nutelu jsem si ponechala. (Sýrovou housku ne, protože ten člověk, který ji dával do sáčku, určitě neměl čistý ruce a nelíbil by se mi. Navíc sýrová houska a Nutela?? What?!).

Jsem nyní držitelem čtyřiceti krabiček s Velbloudy a hřebíčky do rakve. Hehe...

Nebojte, podělím se, aby mě karma nesejmula.

Pondělí po sladký neděli, navíc se třemi psy, je vždycky trochu hořký. Tři psi jsou fakt hodně. Hodně všeho.

Hodně dobrý.

Den 4. Pořád třičtvrtě hodinky před smrtí

Pořád třičtvrtě hodinky před smrtí

Zkoušíme, nahráváme, skládáme, smějeme se...

Píšu, sedím Pupu na klíně, Honza povídá, máme novej song, ukradenej song a všechno co chcem...

..dobrou náladu.

Náš malý útvar si říká Čtvrt na smrt. A Pupu je nejlepší básník na světě.

(Zatímco to píšu, Pupu komentuje: "Zatím dobrý!")

Víc vědět nepotřebujete.

Jak říká Hapka:

"Ta hudba, to je stejně magie.

Kam se na to sere vaření..."

Den 3. Bonboniéra

Bonboniéra

Je po půlnoci, snad se to počítá...

Nepřestává mě fascinovat, kolik existencí světem bloudí a jenom proto, aby znepříjemňovaly život.

Nebo jsme se od nich něco naučili?

"Have fun! Život je jako bonboniéra!"

Hm. Hned se rozsype a rozpustí?

Pupu mě zavaluje teoriemi o tom, že jsme všichni jedno. Čtu to ve všech moudrých knihách. Připadá mi, že je to spíš o tom, s kým jsem jedno a kdo by mi měl být jedno.

"Héy, život je jako bonboniéra!"

Ale co když mám

zrovna

Diabetes?

Den 2. Invaze tlapek

Invaze tlapek

Po rodičích jsem pochtívala psa snad od tý doby, co se mě dotknul první vlhký čumák. Vydupala jsem si smetáka. Jedno oko modré, druhé hnědé. Celý život jsem prostonala. Ten intenzivní pocit, že mi něco chybí. Po pár letech v Praze jsem usoudila, že jsem dost zodpovědná na to, pořídit si opravdového Psa. A protože jsem si plemeno vybírala tak, jako si volím partnery, vybrala jsem si ten nejtěžší kalibr. Amerického pitbulteriéra.

Takhle to začalo...

Sen se splnil. První loužičky, očkování, socializace, abstinence alkoholu...

Nedlouho potom se k nám připojil nalezený kocour.

Jenže z každýho neodolatelně bezbrannýho štěňátka roste dospělý pes. Vidíte ovoce, který přinesl váš vklad a taky nedostatky.

Takže to pak pokračuje nějak takhle:

Hmm, má "krvelačná bestie"...

To jsou aktuální fotky z dnešního sychravého dne.

To jenom pro vysvětlení invaze tlapek v šabloně blogu. Strejda Bukowski psal, že si mám prý najít to, co miluju a nechat, ať mě to zabije. Pracuju na tom, aby se to případně stalo opravdu nešťastnou nehodou a pouze mně a né ostatním.

Tímto vám představuju mé dvě největší a nejopravdovější lásky.

Psa Hanka a kocoura Loua.