Divnota
Jsou existence, které nikam nepatří. Znáš je. Překáží v metru, trčí v divadlech a koncertních sálech a pletou se ti pod nohy na chodníku. Jsou vztyčeným prstem téhle dinosauří společnosti, která je přiměla, aby se sami vytěsnili a stáli na jejím okraji. Je to vůbec kruh? Řetěz? Spirála? Těžko říct.
Na co asi myslí, když v noci usínají? A proč je nenapadne, že by mohli přestat neohrabaně mávat rukama, vzít jenom tolik tašek, kolik unesou nebo jet na druhou stranu města v dobu, kdy nejezdí ostatní do práce?
Nejsmutnější na tom je, že se do týhle role napasovali sami.
Trochu chápu, jaký to je.
Neustále na mě někdo kouká. Jsem jako zvířátko v zoologický. To by mi ještě tam nevadilo. Ale když si mě někdo celou cestu do práce prohlíží s pokrčeným rypákem a vyplesklýma očima, nejde to nechat tak. Proto na ty lidi zůstanu zírat. Dokud jim nedojde, že se na jejich xicht nedá koukat.
Pořád mě někdo zahrnuje záááplavou otázek. Jak si barvím dredy, kde všude mám piercing, tetování, jestli se koupu, jestli jím maso atd...
Pokud se začnu chovat naprosto přirozeně, jsem za blázna a čekám, kdy mi někdo stopne záchranku do blázince.
Třeba před včerejšky jsem se zasnila a spadla na mě závora na Holešovický tržnici.
Ale smála jsem se jenom já.
Jenom přebíhám mezi stanovišti, kde se cítím v bezpečí.
Nevím, do jaký míry ze mě udělalo blázna to, že se ke mně pořád někdo jako k bláznovi choval, ale cítím se osaměle. Dokud nepotkám dalšího "blázna".
Mám strach, že to nikdy nepřejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat