Óda na HDMI kabel
Mám kolem sebe poslední dobou převážně ženy/dívky.Všechny bydlí s přítelem, uvažují o dítěti, mají dítě, čekají dítě nebo plánují svatbu.
"A co ty? Bydlíš s přítelem? Přítelkyní? Spolubydlícím?"
"Ne, žiju sama. Ale mám psa a kocoura."
A miluju Jokera. K zbláznění. Moc. A pokaždý, když si to přiznám, mám chuť skočit z Bruce Waynova mrakodrapu v Gothamu.
"Jé, no ty se máš... Někdy si tak říkám, že bych to tak chtěla taky. Prostě přijít domů a tam nikdo!"
Ne, nechtěla. Když jdu večer pryč, nechávám rozsvícenou lampičku. Světlo evokuje teplo. Když pak přicházím domů a vidím, že se za mými okny svítí, mám pocit, že tam na mě někdo čeká. Je to tak patetický, že to zapírám.
Teď chodím domů, zapojuju svůj milovaný HDMI kapel a koukám na X-Meny.
Nová práce je skvělá a náročná.
Byla jsem, mimo jiné, na prohlídce po kanclech.
"Tady sedí sport, IT, móda... A tady máme místnost určenou pro telefonování."
Malá místnost se zdmi plných úryvků z komiksy.
"Můj bože, Joker..."
Koutky mi pomalu klesaly z úsměvu do šokovaného údivu.
"Skvělý, že? Já hned věděla, že tahle místnost se ti bude líbit! Pojď, ukážu ti kuchyňku."
Zůstala jsem stát na místě.
Zajímalo by mě, co dneska dělají lidé, kteří žijí v páru. Protože já si jdu koupit krevetový lupínky, Dr. Peppera, zapojit HDMI kabel, koukat na filmy o superhrdinech a namlouvat si, že nikoho k životu nepotřebuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat