44. Den Nezoufalejší zoufalství

Nezoufalejší zoufalství

Pár posledních týdnů si připadám, jako bych žila ve skleněném pekle. Sterilní prostředí kanceláří je pro mou divokou duši ala Don Quijote osobním peklem. Bůh je velký kluk s lupou a já mravenec, na kterýho se zaměřil ve slunném dni.

Ajťáci v práci mi zakázali děkovat. Přibývá jim pak ticket (mail) navíc kvůli mým díkům a je neskutečně zdržující tuhle elementární lidskou zdvořilost smazat. Ale vysvětlují to někomu, kdo děkuje i mikrovlnce. No nic...

Stejně jsem všude za exota já.

Je to k vzteku... Přesto tady sedím dál.

Utíkám teda alespoň ve svý představivost.

Představuju si, že se najednou zvednu, obleču, nechám zaplý počítač, otevřená okna na ploše, nezasunu židli, jen se prostě obleču a beze slova odejdu. Hned, jak opustím budovu, opustím i ledově klidný krok a začnu utíkat. Jako divoký kůň, kterýho pustili ze skleněný ohrady do divočiny. A budu utíkat až domů za psem. Půjdu s ním rychle ven. Přijdeme domů, lehneme si do postele, budu poslouchat jeho dech a usneme.

A až se vyspím dozlatova, jako kachna na pekáči, probudím se jako slavná, finančně zajištěná zpěvačka do volnýho letního dne. Nakoupím litry sladkýho vína a zašiju se i se svým psem na opuštěnou louku. A tam se budu válet, pít, plácat hovadiny, smát se jim a diamanty se nekutálejí po pultech zlatnictví a nespí v krosnách pašeráků. Našly prozatím útočiště v odrazu mých duhovek.

Budu se smát, až mě bude bolet břicho. Nahlas a zběsile, zvuk se ponese po krátký trávě a bude ji hladit. A budu se tak smát, protože je jasný, že mě hned večer čeká něco naprosto úžasnýho. A nikdy to neskončí. A budeme šťastný. Přiletí fialový vítr a mraky z cukrový vaty...

"Pavlo..."

... olizují a polykají mě. Ne já je. Ale je to stejně sladký pocit přijetí...

"Pavlo?"

...tou všeobjímající přírodou a volností, která...

"Pavlo! Slyšíš mě?!"

"Ehm...jasně."

"No, hurá...no a takhle si tady v tom programu najdeš hodnoty skladové zásoby, chápeš? Ale to už musíš přece vědět!"

"Jo, no jasně... Díky."

Ten intenzivní pocit, že každou chvíli odejdu na záchod, vyzvracím se a střelím se do hlavy tak, aby tam museli vytírat od podlahy až na strop.

Anebo uvidím, co v létě.

43. Den Rockyho mantra

Rockyho mantra

Inspirace, odhodlání a houževnatost v tom, co chci v životě dělat, je u mě jako na houpačce. Pár dní jsem si teď připadala na mrtvým bodě. A asi jsem tam opravdu byla. Říkala jsem si, že mám málo problémů a nic se neděje, ale došlo mi, že toho mám k řešení a k práci víc než dost.

Odhodlání k činu je u mě provázeno třemi kroky, který mě vyburcují k aktivitě, radosti při činnosti a dávají vítr do plachet.

1. fáze - Odměny

Cítím, že polevuju a začínám se za práci odměňovat. Nejdřív je to nějaká sladkost po dokončení činnosti nebo o něco delší chatování na fb. Pokračuje to odměnami v podobě jednoho ze tří hlavních jídel dne a jak postupně přecházím k základnějším a nezbytnějším potřebám člověka, málem se při práci počůrám nebo umřu hlady. Když to nefunguje, přichází...

2. fáze - Sebelístost

Trávím čas tím, že se potkávám s lidmi, kteří mi přijdou dost zajímaví a empatičtí, a stěžuju si, nepokrytě jim závidím a veřejně se lituju. S nadsázkou a předstíraným nadhledem, samozřejmě.

3. fáze - Rockyho úder

Pouštím si Rockyho motivační video. Scénu z tuším 5. dílu, kde promlouvá do duše svému synovi:

A zase znovu nasazuju, nabírám síly a vím, že dokážu cokoliv si umanu. A když ne (pokud se to týká čehokoliv, co není hudba nebo pes, kde je to pořád jen na mě a nevykašlu se na to), alespoň vím, že jsem udělala své maximum.

Rockyho síla se mi zprvu hodila, když jsem se nemohla vyškrábat opilá do 5. patra domu bez výtahu. Ale za pár let jsem zjistila, že je lepší tuhle filosofii aplikovat do všeho.

Beat it up!

42. Den Léto vs. Zima

Léto vs. Zima

Nemůžu se rozhodnout, který roční období miluju víc. Jsem věčně nespokojenej člověk. To znamená, že je mi v létě (překvapivě) horko, na podzim trpím podzimní depresí, v zimě mě štve brzká tma a na jaře mě sužuje jarní únava.

Ještě že už jaro a podzim nejsou.

Už je to tedy čistě jenom fight mezi zimou a létem.

Nevím, jestli víc miluju, jak je mi na zvracení pokaždé, kdy vstoupím na betonový nebo asfaltový povrch, nebo to, jak málem vrhnu v přecpaným a přetopeným busíčku, kde se sotva hnu a svlíknout se z bundy by byl kousek hodný Copperfielda.

Nevím, jestli miluju víc to, jak mám v létě z otevřených bot věčně rozkopaný a pošlapaný nohy od psa nebo to, že vlát za psem na sněhovém povrchu je nebezpečný, ne-li dokonce nemožný!

Nevím, jestli víc zbožňuju tu brzkou tmu, kdy svýho psa vidím za světla jen v sobotu na cvičáku, anebo to nekonečný světlo, kdy je pořád čas jít z hospody domů, tak z ní nikdo nechodí.

Nevím, jestli si víc užívám to pocení ve třech vrstvách oblečení při vyvinutí jakýkoliv fyzický aktivity nebo tu sprchu potu v létě, kterou způsobí i zvednutí ruky.

Nevím, jestli se mi víc líbí to, že mě v zimě kdykoliv klesne teplota pod bod mrazu začnou bolet zuby nebo to, že v létě nemám pod co schovat špeky.

A nejvíc žeru to, jak jsou všichni silničáři, údržbáři, chalupáři, popeláři každou zimu celí bez sebe z toho, že v zimě sněží!

Kam se na ně hrabu...

41. Den 2016

2016

Sakra, jak jsme se dostali až sem...

Rok 2016. Připadalo mi, že se v roce 2015 nic zas tak významného nestalo. Pak jsme ale s Pupu dělali rozbor uplynulého roku pro kvalitnější rok 2016 a došlo mi, že se toho stalo víc než dost.

Počínaje cvičákem, přes založení Čtvrt na smrt a práci na desce s producentem až po změnu práce. Tentokrát jdu do roku 2016 s čistým štítem, bez problémů.

A stejně si samozřejmě stěžuju.

Nějak se nemůžu vzpamatovat z toho, že je všechno v pořádku. Žádný dluhy, je kde bydlet, pes se umí chovat, konečně mám novej mop a škrabadlo pro kocoura, mám pracovní režim, ověřený přátele a skvěle našlápnuto.

Jen se do toho nějak nemůžu napasovat.

Jsem zvyklá na problémy a chaos. Vždycky byla nějaká oblast mýho života v troskách. Teď jsem takovej srab, že spíš problémům předcházím. Zasraná zodpovědnost. Zasranej režim. Já byla bohém!

Je to trochu Hankova "vina", protože je to s přehledem jedinej chlap, kterej mě přiměl změnit život. Ale je to jako když se člověk zamiluje. Když chceš, všechno jde.

Vtipný, že o tenhle pohodovej stav usiluju od tý doby, co jsem se přistěhovala do Prahy. Teď to mám. Ale co s tím? Tak tyčím nový cíle. Stejně se necitím ve svý kůži. Jako bych žila život někoho jinýho. Snad jen jiná etapa.

Každopádně... aby bylo co bořit, je třeba něco nejdřív vystavět. O to bude ten nadcházející pád z větší výšky.

Nemůžu se dočkat.

Zas bude o čem psát.

Jo a štastnej novej!

40. Den Nepotřebuješ to

Nepotřebuješ to

...ale chceš to.

Největší byznys je udělat z lidí kretény a přinutit je myslet si, že něco potřebují, i když se to dá vyřešit jinak.

Nemusíš mít přátele, stačí ti sociální síť.

Kup psovi obojek proti klíšťákům za litr, namísto toho, abys koupil kilo pivních kvasnic, které stojí 2 kila.

Chceš sledovat fáze svýho spánku? Nepořizuj si aplikaci za 30 korun, kup si za 6 litrů desku, kterou si dáš pod matraci a ona se ti o to postará. A je fakt tak důležitý to vědět? Není lepší si vyřešit věci v osobním i pracovním životě a spát jako mimino?

Systematicky pracujeme na tom se vzdálit co nejvíce od přírody, blízkých lidí, pocitů i sami sebe. Necháme se raději přesvědčit, že potřebujeme populární věci, který jsou v televizi.

Ach jo...

Asi chci bydlet v lese.

Nebylo lepší mít málo peněz a hodně problémů? Člověk byl alespoň tak nějak živej. Cítím se jak vlk na vodítku.

"In all this comfort, I can´t take the strain..."

39. Den Krásný den mordování kaprů

Krásný den mordování kaprů

Mám Vánoce docela ráda. Nechovám k nim zášť. Kvůli rozvodu rodičů už Vánoce třetí rok nejsou takový, jaký si je pamatuju. Když jsem z toho ze začátku měla obavy, nakonec to byly nejklidnější a nejpohodovější Vánoce, co si pamatuju. Tak jsem si řekla, že Vánoce nebudu absolutně ničím komplikovat a strávím je povídáním, prohlížením knížek nebo koukáním na filmy s někým, kdo mi neleze na nervy nebo s někým, za kým nemusím vážit 367 kilometrů dlouhou cestu a nervovat se se všemi zvířaty.

Takže jsme si udělali hezký Štědrý den s Pupu a následně s M.

Dárky vypadali podle toho, kým jsem, je to taková věrná reflexe. Bylo jich moc, tak je zbytečný je vypisovat. Nicméně bych chtěla vypíchnout, že jsem mimo jiné dostala od Pupu všechny knihy, které Charles Bukowski poslal kdy do světa a od M. mimo jiného knížku z roku 1996 s názvem Jak přestat brát drogy. Recese.

Co se tak nějak schylovalo k Vánocům a celý ten čas po tom, jsem si pokládala pár otázek, které mě tížili.

1. Stáhnou se přes svátky úchylové k televizi a bramborovému salátu a přestanou šukat starý chlapy/malý kluky? Respektují toto výjimečný období roku a oslaví to doma v pokoji, který má po zdech nechutný fotky? Ptala jsem se táty a podle něj jsou právě aktivnější, protože je asi může víc bavit, že to někdo nečeká. Nevím.

Každopádně pro mě byly tyto svátky obdobím nechutnosti. Zoey začala hrát a Hank, na rozdíl od předchozího hárání, pochopil k čemu má tu věc mezi nohama. Jelikož je M. soucitný se samčí touhou, použili jsme psí antikoncepci (kalhotky) a nechali Hanka dílo dokončit. Psi nejsou jako lidi ani v nejmenším. Z milostné předehry má natržený oko a po aktu se ani trochu neplánoval odvalit na druhou stranu pokoje a spát. Ani na zvířecí orální sex není příjemný pohled. Myslím, že z toho mám trauma. Ani procházky samozřejmě nevypadaly klasicky. Hank je odhodlaný a vášnivý milovník, jak jsme pochopili. Takže tohle mě přes svátky sužovalo. Naštěstí je toto období u konce.

2. Kapři. Koukl ses někdy, kolik vánočních písniček j o mordování kaprů? Takže mi vlastně došlo, že není příliš neobvyklý, že mě, jakožto muzikanta, otázky kolem hromadného vyhlazování sužovali při přiblížení se ke kádím. Narodili se proto, aby umřeli. Ale je to snad u lidí jinak? Lapou po kyslíku pod vodou. Je to snad u lidí jinak? Jsem ze selskýho, takže mi spousta věcí okolo zabíjení domácích zvířat k tomu určených přijde tak nějak normální. Ale s těmi kapry se pořád nějak nemůžu popasovat.

3. Co se to děje s počasím? Ne že by mi vadilo, že nemám omrzlý nos a klouby pokaždé, když jenom vyběhnu za barák s košem, ale něco je špatně. Nepomrzne hmyz a my budeme v létě vycházet z domu jenom ve včelařským skafandru. A kolik ukáže teploměr přes prázdniny? +50? A co my? Přívrženci příjemných 15 stupňů Celsia? Zasadí nám následující léto rozhodující ránu?

Ještě že si můžeme udělat bílý Vánoce i bez sněhu.

A kdyby se to zvrtlo, mám i návod na to, jak z toho ven.

Takže teď z povalování zpět do skutečnýho světa. A pak Silvestr, uf...

Doufám, že sis to užil.

A doufám, že si vy všichni parchanti užijete to volno mezi svátky kdy já budu v práci!

38. Divnota

Divnota

Jsou existence, které nikam nepatří. Znáš je. Překáží v metru, trčí v divadlech a koncertních sálech a pletou se ti pod nohy na chodníku. Jsou vztyčeným prstem téhle dinosauří společnosti, která je přiměla, aby se sami vytěsnili a stáli na jejím okraji. Je to vůbec kruh? Řetěz? Spirála? Těžko říct.

Na co asi myslí, když v noci usínají? A proč je nenapadne, že by mohli přestat neohrabaně mávat rukama, vzít jenom tolik tašek, kolik unesou nebo jet na druhou stranu města v dobu, kdy nejezdí ostatní do práce?

Nejsmutnější na tom je, že se do týhle role napasovali sami.

Trochu chápu, jaký to je.

Neustále na mě někdo kouká. Jsem jako zvířátko v zoologický. To by mi ještě tam nevadilo. Ale když si mě někdo celou cestu do práce prohlíží s pokrčeným rypákem a vyplesklýma očima, nejde to nechat tak. Proto na ty lidi zůstanu zírat. Dokud jim nedojde, že se na jejich xicht nedá koukat.

Pořád mě někdo zahrnuje záááplavou otázek. Jak si barvím dredy, kde všude mám piercing, tetování, jestli se koupu, jestli jím maso atd...

Pokud se začnu chovat naprosto přirozeně, jsem za blázna a čekám, kdy mi někdo stopne záchranku do blázince.

Třeba před včerejšky jsem se zasnila a spadla na mě závora na Holešovický tržnici.

Ale smála jsem se jenom já.

Jenom přebíhám mezi stanovišti, kde se cítím v bezpečí.

Nevím, do jaký míry ze mě udělalo blázna to, že se ke mně pořád někdo jako k bláznovi choval, ale cítím se osaměle. Dokud nepotkám dalšího "blázna".

Mám strach, že to nikdy nepřejde.