44. Den Nezoufalejší zoufalství

Nezoufalejší zoufalství

Pár posledních týdnů si připadám, jako bych žila ve skleněném pekle. Sterilní prostředí kanceláří je pro mou divokou duši ala Don Quijote osobním peklem. Bůh je velký kluk s lupou a já mravenec, na kterýho se zaměřil ve slunném dni.

Ajťáci v práci mi zakázali děkovat. Přibývá jim pak ticket (mail) navíc kvůli mým díkům a je neskutečně zdržující tuhle elementární lidskou zdvořilost smazat. Ale vysvětlují to někomu, kdo děkuje i mikrovlnce. No nic...

Stejně jsem všude za exota já.

Je to k vzteku... Přesto tady sedím dál.

Utíkám teda alespoň ve svý představivost.

Představuju si, že se najednou zvednu, obleču, nechám zaplý počítač, otevřená okna na ploše, nezasunu židli, jen se prostě obleču a beze slova odejdu. Hned, jak opustím budovu, opustím i ledově klidný krok a začnu utíkat. Jako divoký kůň, kterýho pustili ze skleněný ohrady do divočiny. A budu utíkat až domů za psem. Půjdu s ním rychle ven. Přijdeme domů, lehneme si do postele, budu poslouchat jeho dech a usneme.

A až se vyspím dozlatova, jako kachna na pekáči, probudím se jako slavná, finančně zajištěná zpěvačka do volnýho letního dne. Nakoupím litry sladkýho vína a zašiju se i se svým psem na opuštěnou louku. A tam se budu válet, pít, plácat hovadiny, smát se jim a diamanty se nekutálejí po pultech zlatnictví a nespí v krosnách pašeráků. Našly prozatím útočiště v odrazu mých duhovek.

Budu se smát, až mě bude bolet břicho. Nahlas a zběsile, zvuk se ponese po krátký trávě a bude ji hladit. A budu se tak smát, protože je jasný, že mě hned večer čeká něco naprosto úžasnýho. A nikdy to neskončí. A budeme šťastný. Přiletí fialový vítr a mraky z cukrový vaty...

"Pavlo..."

... olizují a polykají mě. Ne já je. Ale je to stejně sladký pocit přijetí...

"Pavlo?"

...tou všeobjímající přírodou a volností, která...

"Pavlo! Slyšíš mě?!"

"Ehm...jasně."

"No, hurá...no a takhle si tady v tom programu najdeš hodnoty skladové zásoby, chápeš? Ale to už musíš přece vědět!"

"Jo, no jasně... Díky."

Ten intenzivní pocit, že každou chvíli odejdu na záchod, vyzvracím se a střelím se do hlavy tak, aby tam museli vytírat od podlahy až na strop.

Anebo uvidím, co v létě.