Poslední den v práci
Jedním slovem: Nostalgie.
Chtělo se mi brečet hned po vystupu z centimetra.
To, co vědomě zažíváte naposled, má zvláštní punc. Poslední den na táboře, ve škole, v práci... I to, co vás dřív mohlo štvát a otravovat, vám najednou přijde roztomilý a pěkný.
Vzpomínám, jak netekla voda a ačkoliv by si člověk řekl, že fekální humor časem omrzí, nebylo to tak. Jak jsme se museli stěhovat a bojovali s kabely, jak jsem vzala do práce psa a on to psychicky neunesl, tak hodil brutální šavli při návštěvě kolegyně, ale druhou stranou, jak jsem potkala partu z e-shopu pro psy a zlila celou kuchyňku kafem, jak mi kolega odpovídal na to, kolik je hodin a při kontrolování času na hodinkách vylil sklenici vody, kterou držel v ruce, jak nainstalovali skleněný stěny a první tři týdny do nich pořád někdo narážel, že je málem vysklil, nekontrolovatelný záchvaty smíchu...
Když jsem tuhle práci dostala, zachránilo mi to prdel. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem první měsíc vůbec nemohla v noci spát.
Je milý dostávat odpovědi na hromadný mail, ve kterým rozhlásíte, že jste tu poslední den. A obdržet od kolegů dárky. Vidíte, že jste to asi dělali dobře a hřeje vás, že třeba budete někomu chybět.
Teď začínám znova.
Těším se.
A děkuju všem. Byly to super časy.
