29. Den Ranní facka, odpolední touha fackovat a roztrhnutý koutek

Ranní facka, odpolední touha fackovat a roztrhnutý koutek

Včera se mi to naservírovalo nějak všechno špatně........

Hned ráno jsem si řekla, že po dlouhý době zčeknu Instagram. Nabízejí se tam lidi, o kterých Instagram směle předpokládá, že umíráte touhou mít je ve sledování.

Tak zrovna toho, koho bych nejraději sledovala naživo, jsem se pochopitelně rozhodla vykřížkovat. Ale karma, osud, Bůh, můj škodolibej telefon nebo všichni dohromady se rozhodli, že se budu konfrontovat s příspěvky Mr. J. Idylická zátiší se svojí vyvolenou, fotka těhotenskýho testu a zjištění, že projekt 365 (který teda trochu flinkám, ale v tom taky nejsem sama) máme společnej, docela zkazilo můj den.

Je to hloupý, chovám se jak fracek, který chce hračku jenom proto, že si s ní hraje někdo jiný.

Nebo ne?

Navíc mě, ostatně jako vždy, zklamal ohlas Moravy na moji návštěvu (samozřejmě se netýká všech). Vybavilo se mi, jak jsem si, po celou dobu svojí působnosti tam, myslela, že všechno dobrý, co zažiju, je vyvážený trojnásobkem smutku a utrpení.

Zvláštní, pořád to funguje.

I když ten efekt už naštěstí dost zeslábl.

Vrcholem a třešničkou na příšernosti dortu mého dne byla ženská u pokladny v Lídlu. U placení se na poslední chvíli rozhodla, že něco potřebuje reklamovat. Opomeňme, že celé Bohnice byli na nákupu po práci, takže za mnou (stála jsem hned za ní) stálo milion lidí, že nemohla najít účtenku a stála u pokladny, kde se reklamace normálně neprovádějí.

Paní se rozhodla, že jednoduše v zrovna v TUTO dobu musí reklamovat sýr za 22 korun. Jeden plátek byl trochu plesnivý.

Potom, co našla účtenku, si ji zvládla zaskládat dospod tašky nákupem, mezitím, co jsme všichni čekali na vedoucí prodejny.

Když ji našla, vypadly společně s ní z kabely další kilometrový účtenky z Baumaxu apod.

Vyčítala jsem si, že jsem jí hned do ruky nevrazila těch podělaných 22 korun, který mě dělí od mého pejska a tepla bytu, a nevyslala ji domů kydnout se k televizi, aby stihla Ulici nebo jakej nesmysl je to teď v kurzu...

Mít zlomený srdce je alespoň evergreen!

Naštěstí existuje Jake Bugg...

Tried to break from this lonely pain,
Someone told me I’m just insane,
Ohhhhhh...

Broke my heart when I knew,
That I could never be with you,
Ohhhhhh....

...a veřejný fňukání prostřednictvím blogu.

Jo a abych nezapomněla...

Hank si dneska roztrhl hubu (koutek), když se snažil vytrhnout strom ze země.

Jsem zvědavá, jaký k tomu bude vyprávět příběh, až bude vraždit lidi.

Pomoc.

Am I crazy or am I blind?
Someone told me I’m out my mind,
Ohhhhh...

Someone told me a boy I liked,
Fell in love and all I did was cry,
Ohhhhhh...

28. Den 25. výročí LDO

25. výročí LDO

Plahočila jsem se tři a půl hodiny přes celou republiku, abych navštívila večírek ku příležitosti 25. výročí literárně-dramatického oboru, který ze mě vychoval tak zábavnou, pohotovou a teatrální osobnost, kterou všichni milujete (haha).

Když mi bylo 9 let, šla jsem ze zápisu do hodin klavíru. Probíhalo to tak každý rok na začátku školního pekla. Odcházela jsem pryč kolem otevřených dveří do sálu, ve kterým jsme normálně měli koncerty. Stála tam nějaká paní a zkoušela dítě z jazykolamu.

Nevím proč, nějak mě to zaujalo.

Tuším, že jsem si na dveřích přečetla, že se jedná o zápis na dramatický obor. Chtěla jsem dovnitř. Potom, co dítě odešlo, jsem se tam vetřela. Zápis byl u konce. Bylo plno.

Nevím, jestli je to mým šarmem, ale paní mi dovolila projít zkouškou, která měla prokázat, jestli mám schopnost hrát divadlo.

Klaplo to a já začala chodit do hodin.

Vyhrávala jsem soutěže a poznala skvělý svět Alenky za oponou.

Hodí se to.

Při školních prezentacích jsem vždycky byla pevná v kramflecích a dokázala naložit s celým prostorem, který mi učebna poskytovala.
Když jsou v místnosti víc jak dva lidé, znamená to pro mě vztah herec-divák a z místnosti se stává mé jeviště.

Spousta lidí si v dnešní době platí hodiny improvizace, aby vystrčili hlavu z krunýře. Já nemusím.

Takže včerejší setkání bylo víc než dojemný.

S paní ředitelkou, která se mnou měla ty nervy a naučila mě na klavír i přes moji značnou zabedněnost (vyvažující se naštěstí dobrou hudební pamětí).
S třídní učitelkou z prvního stupně, která mi víc než trpělivě znovu a znovu v diktátech opravovala slovo hbytě, protože mi prostě nešlo na rozum, proč by tam mělo být měkké i, když vyjmenovaná slova jsou po B (Ano, přesně tak to bylo a ne, nedává to smysl.).

Rozhlížela jsem se po místnosti plné lidí, který jsem poznala jako malý děti nebo s nimi hrála divadlo nebo sdílela pokoj na táboře a viděla jsem, jak jsme všichni sebevědomí s pokorou, zábavní s grácií a neotřele krásní.


Jsem vyvrHell.

Větu "ty seš fakt divná" jsem od malička slyšela tolikrát, že bych si ji mohla nechat vytisknout pod fotku na občanku.

Tady byly stejně "divný" děti. Bylo mi mezi nimi dobře. Našla jsem si tam přátele. Najednou jsem se necítila znevýhodněná. Naopak. Byla jsem sama sebou a ještě to neslo ovoce - úspěchy na jevišti.

A tak nějak si to v sobě nosím do teď.

A samo, že už nějakej ten pátek vím, že ta energická paní, která mě vzala na milost, se jmenuje Lenka Urbanová.

A včera jsme oslavili to, že dětem pomáhá se najít už 25 let.

Krásná práce!

27. Den U producenta

U producenta

Bylo v plánu, že rok 2015 bude naprosto mindblowing! S Pupu se nám začalo dařit na více frontách. Teda dařit... Jemu se začalo dařit. Já si pro jistotu v 2014 pořídila psa, díky kterému chodím každý den domů a pochopila, že pokud se něčemu nevěnujete, pomalu zevnitř hnijete, a tak je třeba se zase do něčeho pustit.

Večer jsem měla nahrávání ve studiu s producentem. Přinesla jsem text. Patří Jokerovi.

Vzorec pro psaní textů:
Bezmoc+Sebelítost*Osamělost/Ctižádostí=Skvělý zdroj inspirace

Zpívala jsem svůj text a bylo to to, o čem jsem vždycky snila. Že zpívám JÁ sama za sebe song, který přesně odpovídá mým pocitům. A je můůůůj a nikdo mi ho nevezme! A že se v tom spoustu lidí taky pozná a třeba jim to pomůže. Jen ti mi u toho ještě chyběli. Má deska bude úžasná. A koncerty ještě lepší.

Jestli jsem si myslela, že rok 2015 bude/je jízda, absolutně jsem netušila, co bude v plánu 2016.

Je to neuvěřitelný...
Ale i v případě, že vás zklamou lidé, který milujete, rezignujete, přestanete si věřit, přijdete o iluze a jistoty a považujete se za břídila, který selhal ve všem, stačí opravdu každý den udělat malinko. Trošičku.

Opravdu se každý den něčemu věnujte 10 minut. Vážně.

A za čas...

a víte co?

Nechte se překvapit.

26. Den Dospělost

Dospělost

Lze ji podle mě rozpoznat podle určitých znaků.

Platíte dluhy, chodíte k zubaři, nepijete přes (celý) týden, dokážete dát za pravdu rodičům a nepotřebujete si u pitomostí za každou cenu prosadit svou.

V mém případě si teda ještě uprostřed zimy neleháte na chodník před dům svého vyvoleného a nevyskakujete si na lidi, kteří se vám chystají dát přes hubu.

Nová práce je pro mě hodně náročná. Celý den se soustředím. A jsem opravdu schopná udržet v hlavě všechny informace, který se v pracovní době naučím. Baví mě to.

Ale nevím pak třeba, jak se jmenuju, kde bydlím, jak si pípnout odchod a jak se dostat z budovy. Čip přikládám ke každé věci, která má světýlko. Snažím se u toho tvořit sofistikovaně, jakože je to fakt potřeba udělat.

To se spraví.

Jsem dospělá, takže vím, co je důležitý.

A je lepší brečet v soukromí zařízenýho bytu, než s pytlíčkem omítky na Hlaváčku.

25. Den Óda na HDMI kabel

Óda na HDMI kabel

Mám kolem sebe poslední dobou převážně ženy/dívky.Všechny bydlí s přítelem, uvažují o dítěti, mají dítě, čekají dítě nebo plánují svatbu.

"A co ty? Bydlíš s přítelem? Přítelkyní? Spolubydlícím?"

"Ne, žiju sama. Ale mám psa a kocoura."

A miluju Jokera. K zbláznění. Moc. A pokaždý, když si to přiznám, mám chuť skočit z Bruce Waynova mrakodrapu v Gothamu.

"Jé, no ty se máš... Někdy si tak říkám, že bych to tak chtěla taky. Prostě přijít domů a tam nikdo!"

Ne, nechtěla. Když jdu večer pryč, nechávám rozsvícenou lampičku. Světlo evokuje teplo. Když pak přicházím domů a vidím, že se za mými okny svítí, mám pocit, že tam na mě někdo čeká. Je to tak patetický, že to zapírám.

Teď chodím domů, zapojuju svůj milovaný HDMI kapel a koukám na X-Meny.

Nová práce je skvělá a náročná.

Byla jsem, mimo jiné, na prohlídce po kanclech.

"Tady sedí sport, IT, móda... A tady máme místnost určenou pro telefonování."

Malá místnost se zdmi plných úryvků z komiksy.

"Můj bože, Joker..."

Koutky mi pomalu klesaly z úsměvu do šokovaného údivu.

"Skvělý, že? Já hned věděla, že tahle místnost se ti bude líbit! Pojď, ukážu ti kuchyňku."

Zůstala jsem stát na místě.

Zajímalo by mě, co dneska dělají lidé, kteří žijí v páru. Protože já si jdu koupit krevetový lupínky, Dr. Peppera, zapojit HDMI kabel, koukat na filmy o superhrdinech a namlouvat si, že nikoho k životu nepotřebuju.

24. Den Líná neděle

Líná neděle

Když čtu verše, svět jakoby utichl.

Nejsou války, hlupáci a nešťastný lásky. Přitom o tom všem ty básničky jsou. Tom Robbins (a já s ním beze zbytku souhlasím) tvrdí, že nejlepší definice světa je paradox.

Poezie mi pomáhá vyrovnat se ze vším, co neumím pojmenovat.

Píšu texty pro producenta a múzy ještě leží někde opilý po prohýřeným víkendu. Mrchy líný. Ale až se posbírají, potřebuju, aby mě tu zastihly pracující.

Kradu si po umělecku a prolínám to s dalšími pocity.

Kolega v práci mi ve čtvrtek řekl zvláštní věc. Bavili jsme se o chození do kina. Všichni v práci rádi chodí do kina.

Já ne.

"Co to je za nesmysl?! Sdílet emoce z filmu s dalšími cizinci v divný, hranatý místnosti. Zvuk je vždycky nastavený příliš nahlas. U vstupu by ty hezký slečny měly s 3D brýlemi rozdávat i špunty do uší. Kino bez popcornu je naprostý nesmysl. Ale mám nemocný ledviny. Takže jakmile ho dojím, scvrknou se mi na dvě rozinky a musím vypít dva litry vody. A navíc tam můžu jít vždycky až tak pozdě, že film končí v době, kdy jsem už zralá jen na to, otočit se na bříško a spát."

"Víš, Pájo, to seš ty. Jsi milá a společenská, ale ve skutečnosti seš hroznej asociál. Ty nerozumíš normální zábavě normálních lidí. V nějaký fázi života sis posunula vnímání světa tak, že nedokážeš ocenit to, co většina a většina ti zase na oplátku nerozumí."

Aha. Někdy na to zapomínám. Dobře.

Nemůžu si pomoct.

Já prostě raději čtu a píšu poezii:

Metronom odbil správný čas
na noc si o sny zlomit vaz
tma tiše léčí
ticho sténá
ze mě proudí celá Seina

Když ty v lesích lovíš vlky

Snad je to pouze planý slib
opadne s ránem s listy lip
bereš si nůž
marná sláva
mně z tý představy pukne hlava

Když vím že v noci budeš lovit vlky

Dámy si škubou liščí boa
plížím se s kocourem Allana Poa
noc slibuje
pak neproplácí
srny se z pastvin s klidem vrací

Protože ví že ty dnes v noci lovíš vlky

Dětská hřiště zejí prázdnotou
ve mě skomírá nota za notou
moudří čechrají tabák dýmky
mámy kupují levný slimky

A ty jdeš nocí lovit vlky

A každý osten jejich hřívy
láme přebal lesní knihy
do níž tisknu obrazy toho

že tvá kořist

jsem já

23. Den Zvířata se do vzduchu nevyhazují

Zvířata se do vzduchu nevyhazují

Miluju zvířata. Jsou o tolik lepší než lidi.

Nevymýšlejí kraviny, kterými by ublížila svému druhu. Nesestavují věci, kterými se sami zničí. Nepáchají sebevraždy kvůli "víře". Nelžou. Jsou spravedlivá. Voní ryzostí a nebojují s tím. Nepřemýšlejí, jestli chtějí být tím, čím jsou. Prostě existují jak nejlépe umějí.

Je tak krásný podzim. Je skvělé ho trávit se psem. Sledujete postupně všechny změny v počasí, sledujete, jak se proměňují místa, která znáte. Když jdu přírodou nebo cvičím Hanka, mám naprostý pocit sounáležitosti. Asi to nedovedu úplně dobře popsat. Je to pocit návratu ke kořenům, k něčemu původnímu, co v sobě nosíme, něco jako instinkt, ale víc pocitový. Když s Hankem stopujeme, cítím se jako opravdový lovec, který musí ulovit, aby přežil. Když trénujeme obrany, cítím, jak mu hra dodává sebevědomí a baví ho. Když ho klidním k poslušnosti a něco se nám začne dařit, mám pocit zaslouženého vítězství.

Když se mnou ulehá můj pes a můj kocour, cítím sílu směčky. Celý život mám problém někam zapadnout. Celý život mám pocit, že nikam nepatřím, že někoho zklamávám, že nedělám dost.

S nimi ne. Tam, kde je má smečka, je můj domov.

Proto miluju zvířata víc než lidi.

Neumírají pro život, který jim někdo slíbil po životě.

Zkrátka žijí, jak nejlépe umějí.