40. Den Nepotřebuješ to

Nepotřebuješ to

...ale chceš to.

Největší byznys je udělat z lidí kretény a přinutit je myslet si, že něco potřebují, i když se to dá vyřešit jinak.

Nemusíš mít přátele, stačí ti sociální síť.

Kup psovi obojek proti klíšťákům za litr, namísto toho, abys koupil kilo pivních kvasnic, které stojí 2 kila.

Chceš sledovat fáze svýho spánku? Nepořizuj si aplikaci za 30 korun, kup si za 6 litrů desku, kterou si dáš pod matraci a ona se ti o to postará. A je fakt tak důležitý to vědět? Není lepší si vyřešit věci v osobním i pracovním životě a spát jako mimino?

Systematicky pracujeme na tom se vzdálit co nejvíce od přírody, blízkých lidí, pocitů i sami sebe. Necháme se raději přesvědčit, že potřebujeme populární věci, který jsou v televizi.

Ach jo...

Asi chci bydlet v lese.

Nebylo lepší mít málo peněz a hodně problémů? Člověk byl alespoň tak nějak živej. Cítím se jak vlk na vodítku.

"In all this comfort, I can´t take the strain..."

39. Den Krásný den mordování kaprů

Krásný den mordování kaprů

Mám Vánoce docela ráda. Nechovám k nim zášť. Kvůli rozvodu rodičů už Vánoce třetí rok nejsou takový, jaký si je pamatuju. Když jsem z toho ze začátku měla obavy, nakonec to byly nejklidnější a nejpohodovější Vánoce, co si pamatuju. Tak jsem si řekla, že Vánoce nebudu absolutně ničím komplikovat a strávím je povídáním, prohlížením knížek nebo koukáním na filmy s někým, kdo mi neleze na nervy nebo s někým, za kým nemusím vážit 367 kilometrů dlouhou cestu a nervovat se se všemi zvířaty.

Takže jsme si udělali hezký Štědrý den s Pupu a následně s M.

Dárky vypadali podle toho, kým jsem, je to taková věrná reflexe. Bylo jich moc, tak je zbytečný je vypisovat. Nicméně bych chtěla vypíchnout, že jsem mimo jiné dostala od Pupu všechny knihy, které Charles Bukowski poslal kdy do světa a od M. mimo jiného knížku z roku 1996 s názvem Jak přestat brát drogy. Recese.

Co se tak nějak schylovalo k Vánocům a celý ten čas po tom, jsem si pokládala pár otázek, které mě tížili.

1. Stáhnou se přes svátky úchylové k televizi a bramborovému salátu a přestanou šukat starý chlapy/malý kluky? Respektují toto výjimečný období roku a oslaví to doma v pokoji, který má po zdech nechutný fotky? Ptala jsem se táty a podle něj jsou právě aktivnější, protože je asi může víc bavit, že to někdo nečeká. Nevím.

Každopádně pro mě byly tyto svátky obdobím nechutnosti. Zoey začala hrát a Hank, na rozdíl od předchozího hárání, pochopil k čemu má tu věc mezi nohama. Jelikož je M. soucitný se samčí touhou, použili jsme psí antikoncepci (kalhotky) a nechali Hanka dílo dokončit. Psi nejsou jako lidi ani v nejmenším. Z milostné předehry má natržený oko a po aktu se ani trochu neplánoval odvalit na druhou stranu pokoje a spát. Ani na zvířecí orální sex není příjemný pohled. Myslím, že z toho mám trauma. Ani procházky samozřejmě nevypadaly klasicky. Hank je odhodlaný a vášnivý milovník, jak jsme pochopili. Takže tohle mě přes svátky sužovalo. Naštěstí je toto období u konce.

2. Kapři. Koukl ses někdy, kolik vánočních písniček j o mordování kaprů? Takže mi vlastně došlo, že není příliš neobvyklý, že mě, jakožto muzikanta, otázky kolem hromadného vyhlazování sužovali při přiblížení se ke kádím. Narodili se proto, aby umřeli. Ale je to snad u lidí jinak? Lapou po kyslíku pod vodou. Je to snad u lidí jinak? Jsem ze selskýho, takže mi spousta věcí okolo zabíjení domácích zvířat k tomu určených přijde tak nějak normální. Ale s těmi kapry se pořád nějak nemůžu popasovat.

3. Co se to děje s počasím? Ne že by mi vadilo, že nemám omrzlý nos a klouby pokaždé, když jenom vyběhnu za barák s košem, ale něco je špatně. Nepomrzne hmyz a my budeme v létě vycházet z domu jenom ve včelařským skafandru. A kolik ukáže teploměr přes prázdniny? +50? A co my? Přívrženci příjemných 15 stupňů Celsia? Zasadí nám následující léto rozhodující ránu?

Ještě že si můžeme udělat bílý Vánoce i bez sněhu.

A kdyby se to zvrtlo, mám i návod na to, jak z toho ven.

Takže teď z povalování zpět do skutečnýho světa. A pak Silvestr, uf...

Doufám, že sis to užil.

A doufám, že si vy všichni parchanti užijete to volno mezi svátky kdy já budu v práci!

38. Divnota

Divnota

Jsou existence, které nikam nepatří. Znáš je. Překáží v metru, trčí v divadlech a koncertních sálech a pletou se ti pod nohy na chodníku. Jsou vztyčeným prstem téhle dinosauří společnosti, která je přiměla, aby se sami vytěsnili a stáli na jejím okraji. Je to vůbec kruh? Řetěz? Spirála? Těžko říct.

Na co asi myslí, když v noci usínají? A proč je nenapadne, že by mohli přestat neohrabaně mávat rukama, vzít jenom tolik tašek, kolik unesou nebo jet na druhou stranu města v dobu, kdy nejezdí ostatní do práce?

Nejsmutnější na tom je, že se do týhle role napasovali sami.

Trochu chápu, jaký to je.

Neustále na mě někdo kouká. Jsem jako zvířátko v zoologický. To by mi ještě tam nevadilo. Ale když si mě někdo celou cestu do práce prohlíží s pokrčeným rypákem a vyplesklýma očima, nejde to nechat tak. Proto na ty lidi zůstanu zírat. Dokud jim nedojde, že se na jejich xicht nedá koukat.

Pořád mě někdo zahrnuje záááplavou otázek. Jak si barvím dredy, kde všude mám piercing, tetování, jestli se koupu, jestli jím maso atd...

Pokud se začnu chovat naprosto přirozeně, jsem za blázna a čekám, kdy mi někdo stopne záchranku do blázince.

Třeba před včerejšky jsem se zasnila a spadla na mě závora na Holešovický tržnici.

Ale smála jsem se jenom já.

Jenom přebíhám mezi stanovišti, kde se cítím v bezpečí.

Nevím, do jaký míry ze mě udělalo blázna to, že se ke mně pořád někdo jako k bláznovi choval, ale cítím se osaměle. Dokud nepotkám dalšího "blázna".

Mám strach, že to nikdy nepřejde.

37. Den Procitnutí

Procitnutí

Už mě nebaví mít duši ježka v kleci, co má mříže z myšlenek.

Praha není Gotham, V. není Joker a já nejsem Harley Quinn. A i když mi zbylo ve vztazích hrdosti, co by se vešlo za nehet, je důležité odcházet s grácií. A songem. Což jsem dneska udělala. I symbolický uzavření, je uzavření.

Potřebuji v sobě více prostoru, když bude ten novej rok. Když si někým zabíráš místo v srdci, není prostor pro nic novýho. Už to začínalo být romanticky patetický. Nejsme ve filmu, proboha!

Když je ti těžko, rozjeď se za tím, co miluješ, opij se, obklop se těma nejlepšíma, slož písničku z básničky, kterou o tobě někdo napsal a prober se.

Je vtipný, jak se mnou v chvíli nejtěžší nejvíce soucítil facebook:

Zablokovali jste uživatele ***** *****. Je nám líto, že jste museli získat tuto zkušenost.

Mně ne. Byli jsme trochu jako králík a vlaštovka.

Tak. To bychom měli.

36. Den Nástroje bombardování

Nástroje bombardování

"Jako fakt?"

"Jo, normálně si TOHLE postnul."

"To snad není pravda."

"No... takže zase vidíme další důkaz toho, že se na to máš vykašlat. Říkám ti to od začátku! Hele, jak mám ty nedodělaný stránky, víš? No tak paní si ode mě objednala dva stolky, chápeš to?! To je určitě nějaký znamení."

"Tohle si postnul.. to fakt nepochopim. Asi nikdy v životě..."

"Dneska ráno mi to J. řekl v koupelně, to je prostě úplně skvělý!"

"Jako fakt tohle? Tomu už asi úplně přeskočilo."

Jsem ráda, že mě posloucháš a nevedeme dva naprosto odlišný rozhovory."

"Jo, promiň, je to skvělý, gratuluju. Hm, zvláštní, tuhle větu bych dneska mohla napsat ještě jednou."

"Ach jo..."

"A víš co? MNĚ je to jedno. A vůbec, proč mi takový věci říkáš?! Proto se střežím sledování toho, co nechci vědět."

"Jo, ty párový fotky jsou děs..."

Rozbolelo mě břicho.

Všichni máme na fb vlastní způsob, jak trýznit své "Přátele". Zaměříme se na jednu oblast života, která nám přijde nejlíbivější a snadno zdokumentovatelná, a pak ji cpeme na zeď vrchem spodem. To, že tě má někdo ve sledování, znamená, že sdílí tvoji vášeň, nenávidí tě a potřebuje si připomínat proč, je apatický a nechává si ve sledování všechny nebo neví, jak vypnout sledování.

Všichni jsme denně bombardovaní fotkami novopečených matek, které přišly na to, že "život bez dítěte nemá žádný smysl", ezoteriky, kteří jsou přesvědčení, že "jíst maso je vražda, dělat, to co nechceš, je rozhodnutí, který tě dřív nebo později zabije a meditovat je záležitostí každodenní", zamilovaných, kteří postují to, že si jejich vyvolený/vyvolená oblíkl/a ponožky, komentáři politických odborníků, milovníků zvířat, milovníků vtipných videí a gifů, jídla atd...

Mně samozřejmě přijde naprosto nezbytný postovat fotky svého psa, někdy kocoura. Samozřejmě, že tam nepostnu to, že se dneska Hank vyválel v hovně a to, jak jsem chtěla zabít kočiče, protože Hankovi sežral večeři a převrátil na sebe plnej koš.

Lžeme si a tu lež nezbytně potřebujeme sdílet s ostatními, aby nám pomohli v ní uvěřit.

Protože skutečnej svět je plnej posraných dětí, nevychovaných psů, koblih spadlých na zem hned po zaplacení, šlápnutí do kaluže v děravých botách, pokecaných triček, promarněných večerů, trapných a bolestivých situací. A někde mezitím se zubí troška srandy, která z toho plyne.

Nicméně...

mi pomáhá, když vím, že jsem za cenu vzájemnýho lhaní alespoň neztratila tvář, protože dneska se to v mých očích někomu škaredě nepovedlo.

Díky bohu.

A zde důkaz místo slibů!

35. Den Nemám čas, neasi!

Nemám čas, neasi!

Divím se, že se ještě divím:

Není jasné co ho vlastně motivuje, zda je to touha po řízení ostatních či dominanci, neboť jeho životní historie nevykazuje žádné, dlouhodobé osobní vazby s ostatními.  Je to také ten typ psychopata, který neposkytuje žádnou skutečnou lásku, což ovšem nebrání tomu, že jí vzbuzuje v ostatních. Vzbuzuje až fanatickou náklonnost. Rád ovlivňuje druhé lidi popíráním reality, dokud se jeho oběti psychicky nezhroutí.

(zdroj: www.postavy.cz)

Trápí mě a nedokážu o(d)pustit věci, kterým nerozumím.

Jsem poměrně intuitivní a mám schopnost obrovské empatie. Proto si většinou umím domyslet či představit myšlenkové pochody, který vedou k duševním pohnutkám a chování, který po nich následuje.

Existují ale činy, co jsou mi opravdovou záhadou.

Když už sami sebe konečně přesvědčíte o nějaký pravdě, která je sice bolestivá, ale alespoň víte, s čím se chcete vyrovnat, tak je to jednodušší.

Ale když lovec odváže polomrtvou srnku ze střechy jeepu a říká: Tak běž! Budem si ještě hrát! Nekoukej tak nechápavě!", a pak si sedne zpátky do auta a začne si znovu listovat katalogem Zbrojovky, je srna zmatená.

Nemám čas honit se po lese!

Nemám čas, neasi!

Musím textovat songy, skládat songy, stát na eskalátoru, dělat svoji práci skvěle, najít obchod, kde mají v zimě plavky, tokat s Pupu, psát blog o tom, jak jsem zaneprázdněná, zpívat na koncertech, blbnout klukům hlavy, vychovávat psa, křičet na kocoura, pouštět si pořád dokola seriály, brečet u filmů, brečet u reklam, brečet u článků, brečet po zpěvu, brečet v autobuse u písničky Someplace, brečet v posteli před usnutím, že jediný, co chci, je přestat se vymlouvat na nedostatek času,a rozběhnout tu šarádu znova.

Přesto i "Král zločinu" před něčím utíká, a to před svojí vlastní minulostí.

34. Den Utíkáš! Utíkám? Utíkáme?!

Utíkáš! Utíkám? Utíkáme?!

Před sebou, před zůstatkem na účtě, před těmi, se kterými si potřebujeme promluvit, před sebou, před divokým prasetem, před drogami, před sebou, před psaním blogu, před cvičením zpěvu, před sebou...

Utíkáme.

Je to útěk, nebo zdravý rozum, kdy poznáme, že už nám něco nedává to, co by mělo, že nikdy nebude, a i kdyby jo, bude to pro nás stejně hrozný?

Moje matka mi říkala, že pořád před něčím utíkám. Především měla na mysli to, že jsem se odstěhovala z Moravy. Jenže tam, kde jste neustále degradovaní, frustrovaní a nikdo vám nerozumí, kromě rodičů (což má taky záruční lhůtu), se žije špatně.

Útěkům před prací se dneska říká prokrastinace. Ale není to jen útěk k sobě samému? K tomu, co bychom opravdu chtěli dělat, kdybychom "nemuseli"?

Někdo asi musí jenom zemřít.

Ale já se musím dobře vyspat, uspokojivě sprchovat, spát za zvuku seriálů a toužit po nemožným.

Mně by asi někdy stačilo utéct tomu, co si přeju.

Někdy není nic trýznivějšího.

A není stejně největší štěstí, mít ho s kým sdílet?

33. Den Zmatenost

Zmatenost

Včera jsme se s M. vyrazili do obchodního centra pro něco k jídlu. Schválně jsme jeli v takovou dobu, ve kterou chodí k dětem Mikuláš, abychom se vyhnuli davům.

Ale všechno je jinak!

Nejenom ,že rodiny tráví v nákupních centrech Den dětí, Den matek, Valentýna a volný víkendy. Už tam najdete i Mikuláše.

Jak jsou asi děti zmatený, když po nákupním centru potkají tři, čtyři různý skupinky nebeský bandy?

Pak mi došlo, že nad tím vůbec nepřemýšlejí (ne pořadatelé, to je jas, ale ty děti). Každý mělo v ruce mobil nebo tablet a na sobě úlovky z poslední dětské kolekce H&M. Rodiče stály ve skupinkách vždycky tak 10 metrů od dětí a láteřili nad ztvárněním božstva.

Pamatuju si, když jsem byla dítě, byla jsem, jako vždy, nemocná. A ležela. Měl přijít Mikuláš. Měla jsem horečku a byla ráda, že je klid. Ale něco ve mě zahořelo a já měla takovej ten hezkej strach.



A i když je to příjemný, počasí drží basu z posledními trendy a naprosto se vymyká veškerému chápání. Dneska jsem dopo strávila na toulkách se psy jen ve svetru a plátěných botách. A Hank skákal šipky do Vltavy.

Příroda je zmatená. Když jdu ráno do práce, s každým dnem zesiluje zpěv ptáků.

Jsem zmatená i já. V noci jsem šla čůrat a, podle odrazu u vstupu do koupelny, usoudila, že jsou dveře otevřený. Nebyly.

Hank vyletěl.

A já nevěděla, kde/kdo/proč jsem.

Ale! Zmatenost má něco do sebe. Je fialová a spí na prosincových mracích.

Raději jsem to vyfotila po cestě z cvičáku, abys mi uvěřil.

PS: Přikládám i fotku Hanka na rande se Zoey. Můžeš vidět, jak je nadšená z mladýho klacka.

32. Den Dveře

Dveře

Poslední dobou mám takový delikátní problém. Ten problém má jméno. A ten problém má problém - mě.

S malou změnou v životě přichází další spektrum nových narušení klidu.

Jedno z mnoha těch mých jsou dveře.

Začalo to poměrně nenápadně. Zrovna když jsem odcházela, Hank skočil na dveře a já je automaticky držela tak, že se nezavřely. Až pak jsem je zaklapla.

Došlo mi, že je tam asi dvouprocentní možnost, že by dveře mohly zůstat otevřený, přestože Hank nedělá blbosti. V dalších dnech jsem proto, pro jistotu, do dveří lehce drkla prsty, jestli jsou fakt zavřený.

Následující týden jsem si udělala takovej "bezpečnostní rituál". Dvakrát jsem se do dveří opřela dlaní.  Rázně, ale pomalu.
Ten týden končil tak, že jsem jela v neděli k Honzovi do studia a celou dobu mlela o tom, že jsem určitě nechala otevřený dveře a moje zvířata teď běhají po rozmanité krajině Bohnic.

V pondělí, při odchodu do práce, jsem zažila rozum, a řekla si, že tohle šílenství musím zarazit hned na začátku.

Takže jsem běžela z autobusový zastávky v panice až ke dveřím, a u nich si oddychla, že jsou samozřejmě zavřený.

To vše se dělo asi před třemi týdny.

Už jsem se o sebe začala opravdu bát a slíbila si, že to musí přestat. Třeba je to, proboha, nějakej metaforickej způsob vyrovnání se s tím, co se mi děje v hlavě. To stačí. Nejsem přece blázen, že jo...



Mám na rameni modřinu od toho, jak šestkrát vrazím při každým odchodu z domu do dveří. Pár minut po odchodu z domu telefonicky obtěžuju kamarády, kteří žijí v okolí a ještě jsem neměla ambice se jim svěřit se svým problémem, aby šli k mým dveřím a podívali se, jestli je zavřeno. Ti ostatní už přemýšlejí, k jakýmu doktorovi mě objednat.

Jak řekl Chandler v Přátelích: "A výrobce dveří spokojeně odpočívá v hrobě."

31. Den Zvěstná

Zvěstná

Postihl mě menší výpadek ze sociálních sítí.

Ale čekala jsem teda, že návrat bude víc mindblowing, to ti povím...

Jedna moudrá osoba mi řekla, že když mě poslouchá, má pocit, že žiju nejmíň pět životů. Rozleželo se mi to a došlo mi, že to dává smysl. Pokud máš předpoklady k tomu, že budeš na několikrát umírat, měl bys i na několikrát žít.

Jako kočky.

Párkrát dopadneš na hlavu, čas od času tě někdo kopne do prdele, že máš zadek vpředu a někdy se z lenosti přiškvaříš k rozpálené střeše a nemůžeš se ani hnout.

Stejně jako dneska v rozmáčené půdě blázince při ranní procházce, si dokážu představit, jak se cítil Atreyův kůň.

Čím víc pohybu, tím níž se propadáš, když se nehýbeš, máš pocit, že pro svůj život děláš málo.

Pamatuješ si to trauma, když ten krásnej bílej kůn umřel? Asi jsem se s tím do teď nevyrovnala.

A tak scrolluju hlavní fejsíčkovou stránkou, co je novýho a uvědomuju si, že nekonečnější než my všichni, je jenom tenhle blbej modrej příběh.