57. Syndrom Kurta Cobaina

Syndrom Kurta Cobaina

Hudba mě totálně zklamala na všech frontách. V tomto průmyslu z tebe chtějí vyždímat prachy a udělat z tebe někoho jinýho. V lepším případě si najdeš někoho podobně střihlýho, jako jsi ty sám. Ale ten tě pak může taky podělat a ještě ti vyhrožovat.

Jsem šťastná u klávesnice počítače. Jenom já a moje myšlenky. Sem tam nějaká schůzka s příjemným lidmi. Chození se psy po lesích, seriály, posedávání u pivka, plavání. Sakra, jsem teď tak spokojená, že z toho místy panikařím. Nechci nic měnit.

Nechci dělat hudbu. Jsem ublížená a ukřivděná. Z představy, že zase koncertuju, se mi dělá zle. Struny na kytaře zrezly a klávesy se válejí někde v prachu na půdě chalupy. Hlas chřadne a ztrácí sílu i lesk. A tak to má být.

Nicméně...

Před dvěma měsíce jsem kývla na to, že budu hrát v rámci Open Micu na United Islands. Táta mi měl dovézt klávesy. Chtěla jsem na ně natrénovat song Rootless Tree od Damiena Rice (Fuck you, fuck you, fuck you and all  we´ve been through. I said leave it, it´s nothing to you anf if you hate, than hate me so good, that you just let me out...etc...) a vyřvat se naposled ze všech zklamání na mezinárodním festivalu.

Táta klávesy nezvládl přivést.

Mám vystupovat 25.6. Neumím nic.

Není nic lepšího, než řešit problémy konstruktivně. Proto jsem se rozhodla, že půjdu večer s Veníčkem na pivex. Šli jsme na zahrádku ala trhy naproti metra Kobylisy. Je to tam pěkný, doporučuju. Malej bárek, plac se stoly a malý jeviště.

Myslím, že jsme byli zrovna blízko vyřešení ekonomické krize a hladomoru, když se u baru objevil kytarista a bubeník, kterýho znám z dlouhých nocí v nonstopu v Bohnicích. V hlavě mi proběhly jasný výpočty:

Uženu ho, aby mi dělal doprovod na United Islands. + Nebudu si muset dělat ostudu. = Značka ideál!

A takový počty má Pavla ráda.

Odběhla jsem k jeho stolu a vyložila mu svůj problém.

"No a co bys tam chtěla hrát?"

"Hele, určitě Brendu. Je to jednoduchý, protože jsem to složila já, sleduj... No a to hraješ furt dokola."

"Aha, dobře. Tak si to zkusíme."

Naproti němu seděla buchta. Shodou okolností (Náhody prý neexistují. Doufám, že ano, ale myslím, že ne.) naproti němu seděla produkční a spolumajitelka, která tam zařizuje koncerty.

"Ježiš to bylo skvělý! Musíte tady hrát! V červenci! Mám volno a potřebuji přesně někoho, jako jste vy! Takže..."

"Pardon, promiň, že tě přerušuju. Já už nechci dělat hudbu. Pověsila jsem zpívání na hřebík. Jsem z hudby zklamaná a znechucená."

"Zaplatím ti! Co takhle 500 za večer a platím celou útratu?"

"Můj výkon je tak příšernej, že bych si za to ani nenechala zaplatit. O tom to opravdu není. Já prostě..."

Přiběhla slečna, která pracovala za barem a s nadšením začala hustit do spolumajitelky:

"Normálně lidi na zastávce seděli a podupávali si nohou, když to slyšeli! To je prostě super!"

Bože, smiluj se nade mnou...

"Tak 1 000!"

"Ale ne, ty to nechápeš, já už prostě nechci..."

"Zaplatím ti 3 000 a cokoliv, co vypiješ, když mi tady odehraješ sety po čtyřech písničkách s přestávkami tak, aby to bylo na dvě hodiny. To je fér, ne?"

"No...tak dobře."

Sakra. Já se toho snad nezbavím.

To je takovej ten problém typu "mám příliš lesklý vlasy a peníze se mi nevejdou do peněženky", přiznávám.

Říkám tomu syndrom Kurta Cobaina:

"The fact is, I can't fool you, any one of you. It simply isn't fair to you or me. The worst crime I can think of would be to rip people off by faking it and pretending as if I'm having 100% fun."

Tenhle koncert bude už fakt poslední.

56. Námořník aneb Welcome aboard!

Námořník aneb Welcome aboard!

Už jsem tu jednou psala o mém slovenském idolu minulýho léta.

Je zvláštní, jak jde čas...

Poprvý jsme se potkali o prázdninách, když jsem se vyskytla na, v Bohnicích velice populární, grilovačce. Konává se na zahradě za ještě populárnější hospodou Zastávka. Pozvala mě kamarádka. Bývá tam něco kolem 20 lidí, jedna parta, všichni se tu znají, město ve městě. Něco jako Hulín 2: Pamatuješ si to jako peklo, akorát že tady je to nebe.

"Ahoj všichni! Já jsem Pavla!"

Nemám ráda, když přijdu do většího počtu lidí a musím na všechny sahat (=podat jim ruku), abychom se seznámili, nicméně si stejně ani jedno jméno nezapamatuju, takže je to vlastně taková zbytečná formalitka.

"Ahoj...čau...čáo...ahoj... taky mě těší...ahoj...jojo...čauuu...jé, pozor, ať si tu mikinu nenamočíš v pivě....ahoj...a..."

Na chvíli se zastavil čas. Zpomalenou otočkou se ke mně obrací sám pořadatel těchto akcí. Jako ve filmu. Fakt. Nemá tričko. Protože ho nemusí mít. Nemá co skrývat. Podává mi ruku, naše pohledy se střetly, jsem slabá v kolenou. Snažím se ohlídat, abych na něj nekoukala jak pes na výlohu řeznictví. Pouští mě.

V tu chvíli se ke mně rozbíhá obrovskej rotvajler. A jé je, hlídá. Znám to od Hanka.

Pes mě podrobuje bližšímu zkoumání zahrnujícímu kontrolování oblasti mých genitálií vlhkým čumákem. Sakra, kámo, tys mě snad prokouk, tvůj páníček musí být v tom případě jedině...

"Marvin! Nechaj ju! Poď na miesto!"

Bože, zachránil mě. Je skvělej. Hrdina.....Bože, vzpamatuj se!

Kamarádka mě má přečtenou taky.

"Líbí se ti, viď? Je svobodnej! Beztak se mu taky budeš líbit!"

Večer plynul. O 6 piv a 4 hodiny později už na kraj padala tma. Ale já se nezvedla a nešla domů, jako za normálních okolností. Lovec svoji kořist nesmí pustit z očí. Tss... ale dyť já ho přeci nechci! Ale ještě jedno si dám...

Někdo přitáhl kytaru. Kamarádka mi ji hned prozíravě vrazila do ruky. Kdybys totiž chtěl sbalit kočku, začneš jí mávat před čumákem Šantou kočičí. Když chceš ale sbalit lidskýho tvora, začni hrát na kytaru. Možná bych se na ni mohla konečně naučit opravdu hrát.

Vidím kamarádku, jak se naklání k idolovi a slyším, jak nahlas šeptá:

"Až ji uslyšíš, tak se do ní zamiluješ!"

Zvedám oči v sloup a připadám si jak v nějakým pitomým filmu. Opět. Začínám hrát.... Skončí song, nejstřízlivější tleskají. Idol se naklání ke kamarádce a slyším, jak říká:

"Mělas pravdu..."

Dobře. Ještě jedno pivko si teda dám.

Od té doby až na pár letmých setkání, rozpačitých rozhovorů a mých inkognito opilých návštěvách na Zastávce pro kontrolu, jestli tam náhodou Slováka "nezávisle" nepotkám, jsem se vzdala šance na úspěch.

Zpět do současnosti.

Jela jsem před pár dny z centra. Poměrně brzo. Trochu opilá a hodně smutná. Má cenu volat Pupu? Ne, je pozdě, spí do krásy... Na Kobylisích jsem vylezla z metra. Očima pod těžkými víčky se líně rozkoukávám po nástupišti. Když v tom....Vidím po perónu zběsile pobíhat monstrózního rotvajlera.

Že by?

Hledám dredatýho pankáče v kožený bundě a...ano! Pár metrů přede mnou. Zahodím obezřetnost i grácii a ženu se za ním.

"Ahoj!"

"Ale ahoj! Kde tie sa tu berieš?"

Na Kobylisích nastupujeme do busu směr Bohnice, celou dobu si povídáme. Rotvajler žebrá pizzu od spolucestující. Bez vodítka, bez náhubku. Kdybych to udělala já s Hankem, už mě upalují na hranici podél nástupiště. Jak je možný, že JEMU nikdo nic neřekne??

Rozhlížím se a všímám si, že naše půlka busu nahodila blažený úsměv a nechává se ukolébávat houpáním dopravního prostředku. Podívám se na mého spolucestujícího. Ta jeho prapodivně klidná a zároveň pozitivní energie nakazila okolí. I mě. To snad není možný! Zapřádáme konverzaci se všemi, kteří sedí okolo. Svět je jako hippies festival, kde se všichni znají, i když vlastně ne. Podivný efekt.

"Prečo sa niekedy nezastavíš? Pozýval som ťa cez bráchu od M. od januára na grilovačky a tie nič..."

Jo tak, odtud vítr vane... Žárlivý M. mě chtěl odříznout od slovenskýho fešáka.

"No...jednou jsem ti psala. A neozval ses. Tak jsem si myslela, že se vidět nechceš."

"Kedy si mi písala?"

"Přesně? 23. 1. asi o půl 2 ráno."

"A ty se divíš, že jsem ti neodepsal?"

"Když ses takhle zeptal, tak ne. Pojďme se na pivku domluvit teď. Co třeba...zítra?"

Long story short... Dozvěděla jsem se, že idol je stejně skvělej, jak jsem si představovala, parádně voní a je námořník. Teda jako lodník, ale to nezní tak romanticky. Takže námořník. Dva týdny brázdí mezinárodní vody, dva týdny bude dělat společnost v kraji bláznů mý maličkosti. Rok to trvalo!

Když v noci nemůžu spát, přijde mi v sms něco jako:

"Zavri tie veľká očka a silno mysli na seba a na mňa. A za chvíľku sme spolu. Dobru noc."

Dobrou...

55. Jediný, co je stálý, je změna

Jediný, co je stálý, je změna

Všechno je vzhůru nohama.

1. Jsem tak znechucená z lidí, který se motaj kolem hudby, že jsem zpívání pověsila na hřebík. Všichni chtěj jenom prachy, nebo aby za ně někdo všechno odmakal. Ale já chtěla opravdu jen zpívat.

2. Nicméně sny v psaní se plní rychle a snadno. Jsem na volné noze, redaktořím si a rýsují se další pecičky. A přesně takhle to má podle mě být. Se vším, co je správně. Jinak to není ono.

3. Přestěhovala jsem se. Asi o 50 metrů dál. Přesto mě to málem stálo život. A jako hrdej pošahanec jsem všechny věci převážela sama dva dny osobákem. Každý den od rána do večera. Mezi rty jsem každý den od 8:00 do 20:00 cedila: "Zasraná hrdost, zasraná hrdost, zasraná hrdost..."

4. Ve vztazích se orientuju míň a míň. Asi mám fakt nějakej problém. Když se tak rozhlížím kolem sebe, v rámci přirozené selekce probíhají moje myšlenkové pochody, ať už více či méně, nějak takto:

"Ty seš alkáč, ty feťák, ty hulíš moc trávy, ty máš IQ skleničky vody, ty seš tlustej (a jestli někdo z nás dvou má být tlustej, musím to být jenom já), ty seš pošuk, ty seš mladej, ty moc starej."

Chybí mi sexuální pohon!

5. Měla jsem smutný dialog u doktora:

"Takže vy jste sama?"

"Ano."

Jakože...nebydlíte s rodiči?"

"Ne."

"Takže s přítelem..?"

"Ne, jsem sama. Chápete?! Jako Laurel bez Hardyho, Jerry bez Toma, Vinnetou bez Old Shatterhanda, Medvídek Pů bez sudu medu. A jestli něco opravdu nepotřebuju, tak to, aby mi to někdo připomínal!"

"No...tak dobře."



Je to vážný. Chybí mi romantické naléhání.

Už na mě nikdo dlouho nenalehnul.

Jak řekl Ferlinghetti: "Sexualita bez lásky časem unaví veselé podvodníky..."

Jenže při mém štěstí narazím zas tak akorát na nějakýho lamače stydkých kostí. A to já nechci. Jo a opět jsem zahořela neskonalou k láskou k někomu, kdo neexistuje. Jeho jméno je Tate. Tate Longdon. Psychopat z American Horror Story.

54. Za trochu srandy šla bych světa kraj

Za trochu srandy šla bych světa kraj

S oblibou prohlašuju, že je mi vlastně totálně ukradený, co budu dělat, ale chci se u práce smát. Ačkoliv se toto sdělení vždycky odrazí v obličeji příjemce rozpačitou reakcí nebo rovnou argumenty, že do práce chodím pracovat a ne se pobavit, nepřestala jsem věřit, že se zase budu v práci smát, až si z toho namůžu břišní svaly a z očí mi potečou slzy.

Měla jsem spoustu nabídek na práci. Jedna z nich byla na pozici copywritera pro slevový portál. Jejich kancly jsou vzdálené 51 minut cesty od mého domu. Při pohovoru se mi tam líbilo. Vypadalo to tam, jako když jsem nastoupila do Sporty.cz. Obchoďáci, marketing i content v jedné místnosti, všichni mladí, chvilku po nástupu, stejně zmatení, stejně vyděšení, stejně nadšení z nového začátku.

Po pohovoru se mi ozvali a pozvali mě na den na zkoušku. Ještě předtím jsem si ověřovala, zdali jsou ochotní mě čas od času pouštět za prací, kterou dělám jako externí redaktor dvou magazínů. Jsou. Ale přesto... šla jsem tam pevně odhodlaná si práci sice zkusit, ale pak ji víc než slušně odmítnout. Nedělala jsem si před dvěma týdny živnosťák, abych byla zase zavřená v kanclu a jezdila do práce hodinu.

Přišla jsem k pracovnímu stolu.

"Dobrý den, ty hloupá páchnoucí podebraná kočičí nádhero."

Doufajíc, že to nejsou slova mířená na mě a zároveň radujíc, že slyším známou hlášku z oblíbeného britského sitcomu, jsem zbystřila. Ale na mě to nebylo.

"Jé! Ahoj, já taky žeru Červenýho trpaslíka. Já jsem Pavla."

"Fakt? No tak to vítej do klubu! Já jsem D. Tohle je B. a M."

"Ahoj!"

Položila jsem si batoh s věcmi a začala otevírat notebook přede mnou. Naproti mě sedící grafička začala něco řešit s naší šéfovou. Přišlapovala si jazyk. Chtěla jsem se uchychtnou, ale nebylo by asi úplně příhodný zkušební den v práci začít tím, že se budu posmívat kolegyni kvůli logopedické indispozici.

S V. je to naše oblíbená kratochvíle. Věrohodně napodobujeme vady řeči, přičemž používáme co nejvíce takových slov, ve kterých se vada projeví. Tak například pokud si bereme na paškál špatnou výslovnost sykavek přezdívanou "šlapání na jazyk", ohodnotíme pozitivní zprávu slovy: "Superskvělý! Seš prostě superstár, ty syčáku!", a takhle to pokračuje, dokud se jeden z nás (ano, jsem to většinou já) nezačne dusit smíchy.

Zároveň pokud narazíme na někoho, u koho se projevuje některá z našich oblíbených vad, navzájem se kontaktujeme a notujem si do telefonu. Opět za přítomnosti burácivého smíchu.

Zastesklo se mi po troše srandy. Uplynulé dny byly sice bohaté na zážitky, ale prosté zběsilých záchvatů mimické křeče.

Ovládla jsem se a začala s přípravou na nové pracovní úkoly.

Tu slyším, že nejvyšší šéfka oddělení trpí touto poruchou výslovnosti taky. Přišel k ní obchoďák, který na tom nebyl jinak. Poslouchám a všímám si, že každý, kdo otevřel pusu, kromě dvou lidí, trpí nekorektní výslovností sykavek. Že já jsem se zas octla v nějakým ústavu...

Rázem všichni propukli v smích. Šéfová se ke mně nahnula:

"Prosím tě my jsme jinak docela normální, jo? Toho si zkus nevšímat, to my tady takhle mluvíme jak dementi..."

Srdce mi poskočilo.

Práce pro mě byla svazující zcela novým způsobem, nicméně mě bavila a oproti boji s nepochopitelným systémem v předešlé práci to bylo jako stavět si lego ve školce. Prostě jenom psaní. Zbytek dne jsem strávila schovávajíc se ze monitor notebooku, aby nebylo vidět, jak se mnou hází rozchechtaná bránice po úderných komentech obou grafiček. Sakra, kdy jsem se naposled tak zasmála?

Den končil. Šla jsem odnést do malé kuchyňky sklenici a koukala se přitom z proskleného a útulného kanclu.. Jako v horské vesničce. Usmívala jsem se.

V půli cesty zpět mě zastavila šéfová.

"Můžete si tykat, viď?"

Podávala mi potetovanou paži s piercingem nad loktem. Wow.

"To záleží na Vás. Teda...tobě?"

"Super! No a jak teda? Baví tě to? Chtěla by si tady s námi pracovat? Hned od pondělí? Za mě tě bereme."

Rozhlídla jsem se po kopcích, očima prolítla celou místnost a skončila až u nejhlučnějšího stolu, u kterého bych měla své místo. Podívala jsem se do šéfčina obličeje s železnou pihou a plného drobných, na první pohled neznatelných, jizviček od zásahů chirurgické oceli.

"Mega se mi tady líbí. Beru to."

53. 3 zásadní rozhovory

3 zásadní rozhovory

"A kde se vidíte za 5 let? Co je váš cíl? Co byste ráda?"

"Ráda bych měla vychovanýho psa. A žádný děti. Chci se věnovat psaní."

Na jejích nenamalovaných rtech se, jak zpívá Vypsaná fixa, mihnul úsměv. Věděla jsem, že to, co jsem řekla, je z nějakýho důvodu správně.

"Tak dobře, slečno....Gabrhelíková. Dáme Vám vědět co nejdřív."

Sakra, kolikrát jsem tohle slyšela... Za možnost pohovoru vděčím Kačce Šťastné, která mi tím zachránila život. Ale pohovor vedla modrooká, potetovaná blondýnka. Hezčí než albíni, něžnější než všechny brunetky, zkrátka vílí potenciál. Za dvě hodiny po pohovoru, při mojí příšerné práci v MMA shopu, mi zvonil telefon. Byl to čtvrtek. Hlas v telefonu mi oznámil, že jsem přijata. A v pondělí jsem nastoupila. Byla jsem tak šťastná, že jsem nemohla spát déle jak 4 hodiny. Život se mi začal dávat do pořádku. Nastalo moje nejšťastnější pracovní období ve Sporty.cz. Zmíněná blondýnka byla mojí šéfovou, která miluje psy. Ale nejen to.

"Ten blog máš fakt parádní, seš fakt šikovná."

"Dík! Taky by sis měla začít psát blog. Chtěla bych si ho číst a smát se. Jako naše konverzace po Skypu, ale v článku."

"To asi ne...  To je pro lidi, který by svět neměli připravit o svůj jedinečný talent, pro génie! Jako je třeba Pupu. Nebo pro inspirativní lidi s krásným domovem, co parádně fotí, umí s grafikou a píšou o tom. Jako jsi ty. A ne pro dredatý muzikantky..."

"Výmluvy."

"Nechám si to rozležet."

"A, čistě hypoteticky, jak by se ten blog jmenoval?"

"Musela bych přemýšlet... nebo ne, počkej! Jmenoval by se PocemKamdeš!"

"Tak to by šlo!"

To, že jsem začala psát blog, se mi vyplácí víc a víc. Hlavně proto, že po šíleným skleněným zvěřinci, kde se mě elegantně zbavili, jsem se konečně rozhoupala žít podle svýho snu.

"Haló? Marti? Slyšíš mě?"

"No co se děje prosím tě? Už si dala konečně výpověď?!"

"Já se tak bojím! A nechci je zklamat! Nemám na to koule! Já to nedokážu jako ty!"

"Musíš to prostě vidět a cítit se tak, že už se to stalo! Že si ráno dáš v klidu kafíčko, půjdeš se projít na dlouho po lese se psy, pak se vrátíš, otevřeš komp, odepíšeš na maily, budeš pár hodin psát, pak si někam vyrazíš... Dyť si tam tak nešťastná!"

"Včera jsem brečela, dokud jsem neusnula, že musím zítra do práce."

"Hm, počkej, počkej....co se ti tím asi osud snaží naznačit?! Hm...záhada!"

Osud tomu chtěl tak, že jsem tam opravdu nezůstala. A začínám život na volný noze. Když si vzpomenu na poslední tři měsíce, je ve mě tolik síly to dokázat, až je to neuvěřitelný.

Ale proč to píšu.

Tyto 3 rozhovory má na svědomí člověk, který se mi v životě objevil proto, aby mě popostrčil. A nebýt jí, myslím, že by se asi nic z toho nestalo. Někdy se prostě otočíte a najednou vidíte, jak se věci poskládaly tak, že daly smysl. A že se to podezřele točí kolem jedný osoby.

A můžeš třikrát hádat, kdo je autorem už druhý úvodní fotky blogu.

Tímto chci vyjádřit své díky.

Takto to totiž děláme my!

Chudí, ale šťastní, pisálci.

52. Nejvyšší level pokrytectví

Nejvyšší level pokrytectví

Naše generace je plná vztahovejch pokrytců. Tvrdíme, že chceme jen prázdnej sex a jít dál, ale přitom u toho toužíme po citu. Nejde to zas tak dobře jen tak s někým. A když ano, cítíme se pak využití. Ale ne někým jiným! Sami sebou. Je snad něco horšího?

Kývla jsem na pozvání na "výlet" s D. Má odvézt kamaráda někam za Prahu a zpátky nechce jet sám. Má dlouhodobej vztah. Je se svojí přítelkyní jenom proto, že ani jeden nemá koule na to opustit jejich krásně zařízenej byt 1+nic a platit v životě sám za sebe. Ale ani jeden si neodpustí každý 3 měsíce nový Airmaxy. Utíkají od sebe jenom proto, aby se mohli vracet.

S D. jsme se seznámili v 5 ráno v baru. Naše pohledy se střetly. A jestli se v něčem vyznám, jsou to tyhle pohledy... Blbečkovali jsme spolu do 11 do rána a bylo to vlastně moc fajn.

Ztělesňuje vše, co pro mě znamená omezenost a pokrytectví a ještě k tomu je mladší. Poslouchá příšernou hudbu, nosí rovnou kšiltovku, má stupidní kamarády a čivavu. Ale je docela roztomilej a hezky voní.Čtvrt roku jsme se neviděli. Včera jsme se potkali v baru, co mám u baráku, a dneska jsem mu jela dělat společnost v autě.

Vyběhla jsem z domu a před barákem řada aut. Jedno nastartovaný a někdo v něm zakoukanej do telefonu. Automaticky otevřu dveře, ze kterých na mě šokovaně kouká cizí chlap.

"Ježiš, promiňte! Já jsem...no jako...nashle..."

To se fakt zas může stát jenom mě...Začala jsem zmateně utíkat kolem řady aut. D. na jejím konci. Nastoupila jsem.

"No konečně, hvězdo, čekám tu 20 minut."

"Na to nejlepší se vyplatí počkat, ne? Koukala jsem na tvoje fotky na fejsbuku. To je lásky ti povím. Se asi lovískujete mocinky moc, hm?"

"6 let."

"6 let nepřetržitý lásky? Můžu zvracet z okýnka, nebo mi zastavíš?"

"Všichni říkají, že nejsme snad ani pár. Že je to hrozně umělý."

"Jo, ale bojíte se být sami. Tak jste raději s někým, kdo vás štve. Je to pokrytecký."

"A ty seš sama, takže seš vítěz, co?"

"No... vlastně ano. Všichni hledáme blízkost a lásku mezi tím vším sexem. Jenže se to hledá dost špatně. Jako pšouk ve vířivce. Tak udržujeme povrchní vztahy nebo celý život usínáme vedle někoho, koho ani nepoznáme. A to nechci."

"Chceš umřít sama? Žádnej frajer na obzoru? Už seš asi fakt divná, když za tak dlouhou dobu nejsi schopná nikoho najít."

"To je na tom to vtipný. Že jsem z nás dvou já ta divná. Ale jsem asi ve skutečnosti jenom hroznej romantik. Chci lásku svýho života. Chci toho člověka milovat k zbláznění a neumět si představit, že bych byla s někým jiným. Bez toho mi to přijde hloupý, prázdný, ztráta času."

"Hele nechceš zastavit někde u cesty? V autě jsem to ještě nedělal. Chybělas mi..."

V rádiu začal hrát song od Ektora s názvem Prázdnej sex.

"Bla bla bla, žádnej strach, říkala že nehledá ten vážnej vztah.
Bla bla bla, žádnej stres, říkala že nechce nic než prázdnej sex."

Bla bla bla.......

51. Zpět mezi živými

Zpět mezi živými (?)

Chtěla jsem přestat psát blog, počkat na jeho vylepšenou verzi, dát tomu míň rozkročený zaměření než je celej život, začít psát jenom jednou týdně a jenom o hudbě. Ale nejsem zdatnej grafik, nikdo na dělání vylomenin s mou úvodní fotkou nemá čas, v hudbě mě zatím kromě práce brzdila nemoc a co je hlavní, přátelé mě přesvědčili, že by byla ohromná škoda nesdílet s tebou své duševní pohnutky. Takže jsem zpátky s pravidelnou relací zveličování problémů.

Když Pupu odjížděl, tvrdila jsem, že se tady všechno zhroutí. Přivolala jsem si to, to souhlas.

Rozpadlo se Čtvrt na smrt, protože jsem "arogantní a nesnesitelná". Fajn. Ještě že to poslouchám od někoho, kdo považuje za zbytečný naučit se hrát na kytaru, když s ní chce vystupovat, kdo si stěžuje na to, že domlouvám koncerty, je závislej na marihuaně, vyhrožuje mi a pak mě moralizuje. Kdyby ne, určitě by se mě to dotklo.

Na druhou stranu nepopírám, že se občas chovám jak holka z filmu Narušení. Jenže jsem zpěvačka. Lidé mi mnohé odpustí. A jak se má člověk nenávidět, když ho pořád zbožňuje větší a větší množství skvělejch lidí?! Fuck it, I´m awesome!

Přemohla mě nemoc. Mý dutiny se vzbouřily proti mýmu životnímu nestylu. Před dvěma týdny v neděli jsem se bála, že umřu. V pondělí ráno jsem litovala, že to nebyla pravda. Doktorka mi napsala antibiotika na dva týdny. Jsem zvyklá přestat brát antibiotika hned po tom, co zaberou. Vždycky to tak bylo. Ale tentokrát jsem si po 10ti dnech antibiotik dala dvě skleničky vína a druhý den ráno se proklínala. Že bych stárla?

Pořád se mi něco rozbíjí! Neuvěřitelný. Asi před hodinou miska na žrádlo pro kocoura, včera večer velká krásná svíčka z Ikei...

Zpěv jsem neměla přes dva týdny, nenávidím se.

Přestala jsem psát blog. ale teď už docela dobrý.

Do tašky se mi vylilo kefírový mlíko. Přesněji řečeno do peněženky. Ale alespoň jsem vyhodila Jokerovu vizitku. Zmáčenou kefírem. Jak příhodný.

Slovensko je daleko. Dál než si myslíte. Ode mě podle mě tak 780 kilometrů. Cca.

V práci nestíhám a nemůžu v noci z různých důvodů spát, takže si připadám jak z filmu Klub rváčů.

Wow, pravda.

Tohle mi chybělo.