54. Za trochu srandy šla bych světa kraj

Za trochu srandy šla bych světa kraj

S oblibou prohlašuju, že je mi vlastně totálně ukradený, co budu dělat, ale chci se u práce smát. Ačkoliv se toto sdělení vždycky odrazí v obličeji příjemce rozpačitou reakcí nebo rovnou argumenty, že do práce chodím pracovat a ne se pobavit, nepřestala jsem věřit, že se zase budu v práci smát, až si z toho namůžu břišní svaly a z očí mi potečou slzy.

Měla jsem spoustu nabídek na práci. Jedna z nich byla na pozici copywritera pro slevový portál. Jejich kancly jsou vzdálené 51 minut cesty od mého domu. Při pohovoru se mi tam líbilo. Vypadalo to tam, jako když jsem nastoupila do Sporty.cz. Obchoďáci, marketing i content v jedné místnosti, všichni mladí, chvilku po nástupu, stejně zmatení, stejně vyděšení, stejně nadšení z nového začátku.

Po pohovoru se mi ozvali a pozvali mě na den na zkoušku. Ještě předtím jsem si ověřovala, zdali jsou ochotní mě čas od času pouštět za prací, kterou dělám jako externí redaktor dvou magazínů. Jsou. Ale přesto... šla jsem tam pevně odhodlaná si práci sice zkusit, ale pak ji víc než slušně odmítnout. Nedělala jsem si před dvěma týdny živnosťák, abych byla zase zavřená v kanclu a jezdila do práce hodinu.

Přišla jsem k pracovnímu stolu.

"Dobrý den, ty hloupá páchnoucí podebraná kočičí nádhero."

Doufajíc, že to nejsou slova mířená na mě a zároveň radujíc, že slyším známou hlášku z oblíbeného britského sitcomu, jsem zbystřila. Ale na mě to nebylo.

"Jé! Ahoj, já taky žeru Červenýho trpaslíka. Já jsem Pavla."

"Fakt? No tak to vítej do klubu! Já jsem D. Tohle je B. a M."

"Ahoj!"

Položila jsem si batoh s věcmi a začala otevírat notebook přede mnou. Naproti mě sedící grafička začala něco řešit s naší šéfovou. Přišlapovala si jazyk. Chtěla jsem se uchychtnou, ale nebylo by asi úplně příhodný zkušební den v práci začít tím, že se budu posmívat kolegyni kvůli logopedické indispozici.

S V. je to naše oblíbená kratochvíle. Věrohodně napodobujeme vady řeči, přičemž používáme co nejvíce takových slov, ve kterých se vada projeví. Tak například pokud si bereme na paškál špatnou výslovnost sykavek přezdívanou "šlapání na jazyk", ohodnotíme pozitivní zprávu slovy: "Superskvělý! Seš prostě superstár, ty syčáku!", a takhle to pokračuje, dokud se jeden z nás (ano, jsem to většinou já) nezačne dusit smíchy.

Zároveň pokud narazíme na někoho, u koho se projevuje některá z našich oblíbených vad, navzájem se kontaktujeme a notujem si do telefonu. Opět za přítomnosti burácivého smíchu.

Zastesklo se mi po troše srandy. Uplynulé dny byly sice bohaté na zážitky, ale prosté zběsilých záchvatů mimické křeče.

Ovládla jsem se a začala s přípravou na nové pracovní úkoly.

Tu slyším, že nejvyšší šéfka oddělení trpí touto poruchou výslovnosti taky. Přišel k ní obchoďák, který na tom nebyl jinak. Poslouchám a všímám si, že každý, kdo otevřel pusu, kromě dvou lidí, trpí nekorektní výslovností sykavek. Že já jsem se zas octla v nějakým ústavu...

Rázem všichni propukli v smích. Šéfová se ke mně nahnula:

"Prosím tě my jsme jinak docela normální, jo? Toho si zkus nevšímat, to my tady takhle mluvíme jak dementi..."

Srdce mi poskočilo.

Práce pro mě byla svazující zcela novým způsobem, nicméně mě bavila a oproti boji s nepochopitelným systémem v předešlé práci to bylo jako stavět si lego ve školce. Prostě jenom psaní. Zbytek dne jsem strávila schovávajíc se ze monitor notebooku, aby nebylo vidět, jak se mnou hází rozchechtaná bránice po úderných komentech obou grafiček. Sakra, kdy jsem se naposled tak zasmála?

Den končil. Šla jsem odnést do malé kuchyňky sklenici a koukala se přitom z proskleného a útulného kanclu.. Jako v horské vesničce. Usmívala jsem se.

V půli cesty zpět mě zastavila šéfová.

"Můžete si tykat, viď?"

Podávala mi potetovanou paži s piercingem nad loktem. Wow.

"To záleží na Vás. Teda...tobě?"

"Super! No a jak teda? Baví tě to? Chtěla by si tady s námi pracovat? Hned od pondělí? Za mě tě bereme."

Rozhlídla jsem se po kopcích, očima prolítla celou místnost a skončila až u nejhlučnějšího stolu, u kterého bych měla své místo. Podívala jsem se do šéfčina obličeje s železnou pihou a plného drobných, na první pohled neznatelných, jizviček od zásahů chirurgické oceli.

"Mega se mi tady líbí. Beru to."

53. 3 zásadní rozhovory

3 zásadní rozhovory

"A kde se vidíte za 5 let? Co je váš cíl? Co byste ráda?"

"Ráda bych měla vychovanýho psa. A žádný děti. Chci se věnovat psaní."

Na jejích nenamalovaných rtech se, jak zpívá Vypsaná fixa, mihnul úsměv. Věděla jsem, že to, co jsem řekla, je z nějakýho důvodu správně.

"Tak dobře, slečno....Gabrhelíková. Dáme Vám vědět co nejdřív."

Sakra, kolikrát jsem tohle slyšela... Za možnost pohovoru vděčím Kačce Šťastné, která mi tím zachránila život. Ale pohovor vedla modrooká, potetovaná blondýnka. Hezčí než albíni, něžnější než všechny brunetky, zkrátka vílí potenciál. Za dvě hodiny po pohovoru, při mojí příšerné práci v MMA shopu, mi zvonil telefon. Byl to čtvrtek. Hlas v telefonu mi oznámil, že jsem přijata. A v pondělí jsem nastoupila. Byla jsem tak šťastná, že jsem nemohla spát déle jak 4 hodiny. Život se mi začal dávat do pořádku. Nastalo moje nejšťastnější pracovní období ve Sporty.cz. Zmíněná blondýnka byla mojí šéfovou, která miluje psy. Ale nejen to.

"Ten blog máš fakt parádní, seš fakt šikovná."

"Dík! Taky by sis měla začít psát blog. Chtěla bych si ho číst a smát se. Jako naše konverzace po Skypu, ale v článku."

"To asi ne...  To je pro lidi, který by svět neměli připravit o svůj jedinečný talent, pro génie! Jako je třeba Pupu. Nebo pro inspirativní lidi s krásným domovem, co parádně fotí, umí s grafikou a píšou o tom. Jako jsi ty. A ne pro dredatý muzikantky..."

"Výmluvy."

"Nechám si to rozležet."

"A, čistě hypoteticky, jak by se ten blog jmenoval?"

"Musela bych přemýšlet... nebo ne, počkej! Jmenoval by se PocemKamdeš!"

"Tak to by šlo!"

To, že jsem začala psát blog, se mi vyplácí víc a víc. Hlavně proto, že po šíleným skleněným zvěřinci, kde se mě elegantně zbavili, jsem se konečně rozhoupala žít podle svýho snu.

"Haló? Marti? Slyšíš mě?"

"No co se děje prosím tě? Už si dala konečně výpověď?!"

"Já se tak bojím! A nechci je zklamat! Nemám na to koule! Já to nedokážu jako ty!"

"Musíš to prostě vidět a cítit se tak, že už se to stalo! Že si ráno dáš v klidu kafíčko, půjdeš se projít na dlouho po lese se psy, pak se vrátíš, otevřeš komp, odepíšeš na maily, budeš pár hodin psát, pak si někam vyrazíš... Dyť si tam tak nešťastná!"

"Včera jsem brečela, dokud jsem neusnula, že musím zítra do práce."

"Hm, počkej, počkej....co se ti tím asi osud snaží naznačit?! Hm...záhada!"

Osud tomu chtěl tak, že jsem tam opravdu nezůstala. A začínám život na volný noze. Když si vzpomenu na poslední tři měsíce, je ve mě tolik síly to dokázat, až je to neuvěřitelný.

Ale proč to píšu.

Tyto 3 rozhovory má na svědomí člověk, který se mi v životě objevil proto, aby mě popostrčil. A nebýt jí, myslím, že by se asi nic z toho nestalo. Někdy se prostě otočíte a najednou vidíte, jak se věci poskládaly tak, že daly smysl. A že se to podezřele točí kolem jedný osoby.

A můžeš třikrát hádat, kdo je autorem už druhý úvodní fotky blogu.

Tímto chci vyjádřit své díky.

Takto to totiž děláme my!

Chudí, ale šťastní, pisálci.

52. Nejvyšší level pokrytectví

Nejvyšší level pokrytectví

Naše generace je plná vztahovejch pokrytců. Tvrdíme, že chceme jen prázdnej sex a jít dál, ale přitom u toho toužíme po citu. Nejde to zas tak dobře jen tak s někým. A když ano, cítíme se pak využití. Ale ne někým jiným! Sami sebou. Je snad něco horšího?

Kývla jsem na pozvání na "výlet" s D. Má odvézt kamaráda někam za Prahu a zpátky nechce jet sám. Má dlouhodobej vztah. Je se svojí přítelkyní jenom proto, že ani jeden nemá koule na to opustit jejich krásně zařízenej byt 1+nic a platit v životě sám za sebe. Ale ani jeden si neodpustí každý 3 měsíce nový Airmaxy. Utíkají od sebe jenom proto, aby se mohli vracet.

S D. jsme se seznámili v 5 ráno v baru. Naše pohledy se střetly. A jestli se v něčem vyznám, jsou to tyhle pohledy... Blbečkovali jsme spolu do 11 do rána a bylo to vlastně moc fajn.

Ztělesňuje vše, co pro mě znamená omezenost a pokrytectví a ještě k tomu je mladší. Poslouchá příšernou hudbu, nosí rovnou kšiltovku, má stupidní kamarády a čivavu. Ale je docela roztomilej a hezky voní.Čtvrt roku jsme se neviděli. Včera jsme se potkali v baru, co mám u baráku, a dneska jsem mu jela dělat společnost v autě.

Vyběhla jsem z domu a před barákem řada aut. Jedno nastartovaný a někdo v něm zakoukanej do telefonu. Automaticky otevřu dveře, ze kterých na mě šokovaně kouká cizí chlap.

"Ježiš, promiňte! Já jsem...no jako...nashle..."

To se fakt zas může stát jenom mě...Začala jsem zmateně utíkat kolem řady aut. D. na jejím konci. Nastoupila jsem.

"No konečně, hvězdo, čekám tu 20 minut."

"Na to nejlepší se vyplatí počkat, ne? Koukala jsem na tvoje fotky na fejsbuku. To je lásky ti povím. Se asi lovískujete mocinky moc, hm?"

"6 let."

"6 let nepřetržitý lásky? Můžu zvracet z okýnka, nebo mi zastavíš?"

"Všichni říkají, že nejsme snad ani pár. Že je to hrozně umělý."

"Jo, ale bojíte se být sami. Tak jste raději s někým, kdo vás štve. Je to pokrytecký."

"A ty seš sama, takže seš vítěz, co?"

"No... vlastně ano. Všichni hledáme blízkost a lásku mezi tím vším sexem. Jenže se to hledá dost špatně. Jako pšouk ve vířivce. Tak udržujeme povrchní vztahy nebo celý život usínáme vedle někoho, koho ani nepoznáme. A to nechci."

"Chceš umřít sama? Žádnej frajer na obzoru? Už seš asi fakt divná, když za tak dlouhou dobu nejsi schopná nikoho najít."

"To je na tom to vtipný. Že jsem z nás dvou já ta divná. Ale jsem asi ve skutečnosti jenom hroznej romantik. Chci lásku svýho života. Chci toho člověka milovat k zbláznění a neumět si představit, že bych byla s někým jiným. Bez toho mi to přijde hloupý, prázdný, ztráta času."

"Hele nechceš zastavit někde u cesty? V autě jsem to ještě nedělal. Chybělas mi..."

V rádiu začal hrát song od Ektora s názvem Prázdnej sex.

"Bla bla bla, žádnej strach, říkala že nehledá ten vážnej vztah.
Bla bla bla, žádnej stres, říkala že nechce nic než prázdnej sex."

Bla bla bla.......

51. Zpět mezi živými

Zpět mezi živými (?)

Chtěla jsem přestat psát blog, počkat na jeho vylepšenou verzi, dát tomu míň rozkročený zaměření než je celej život, začít psát jenom jednou týdně a jenom o hudbě. Ale nejsem zdatnej grafik, nikdo na dělání vylomenin s mou úvodní fotkou nemá čas, v hudbě mě zatím kromě práce brzdila nemoc a co je hlavní, přátelé mě přesvědčili, že by byla ohromná škoda nesdílet s tebou své duševní pohnutky. Takže jsem zpátky s pravidelnou relací zveličování problémů.

Když Pupu odjížděl, tvrdila jsem, že se tady všechno zhroutí. Přivolala jsem si to, to souhlas.

Rozpadlo se Čtvrt na smrt, protože jsem "arogantní a nesnesitelná". Fajn. Ještě že to poslouchám od někoho, kdo považuje za zbytečný naučit se hrát na kytaru, když s ní chce vystupovat, kdo si stěžuje na to, že domlouvám koncerty, je závislej na marihuaně, vyhrožuje mi a pak mě moralizuje. Kdyby ne, určitě by se mě to dotklo.

Na druhou stranu nepopírám, že se občas chovám jak holka z filmu Narušení. Jenže jsem zpěvačka. Lidé mi mnohé odpustí. A jak se má člověk nenávidět, když ho pořád zbožňuje větší a větší množství skvělejch lidí?! Fuck it, I´m awesome!

Přemohla mě nemoc. Mý dutiny se vzbouřily proti mýmu životnímu nestylu. Před dvěma týdny v neděli jsem se bála, že umřu. V pondělí ráno jsem litovala, že to nebyla pravda. Doktorka mi napsala antibiotika na dva týdny. Jsem zvyklá přestat brát antibiotika hned po tom, co zaberou. Vždycky to tak bylo. Ale tentokrát jsem si po 10ti dnech antibiotik dala dvě skleničky vína a druhý den ráno se proklínala. Že bych stárla?

Pořád se mi něco rozbíjí! Neuvěřitelný. Asi před hodinou miska na žrádlo pro kocoura, včera večer velká krásná svíčka z Ikei...

Zpěv jsem neměla přes dva týdny, nenávidím se.

Přestala jsem psát blog. ale teď už docela dobrý.

Do tašky se mi vylilo kefírový mlíko. Přesněji řečeno do peněženky. Ale alespoň jsem vyhodila Jokerovu vizitku. Zmáčenou kefírem. Jak příhodný.

Slovensko je daleko. Dál než si myslíte. Ode mě podle mě tak 780 kilometrů. Cca.

V práci nestíhám a nemůžu v noci z různých důvodů spát, takže si připadám jak z filmu Klub rváčů.

Wow, pravda.

Tohle mi chybělo.

50. 9 rad pro začínající zpěváky/zpěvačky

Z deníku (ne)úspěšné zpěvačky 1

1. Rozhodl ses být zpěvákem. Fajn. Od této chvíle o sobě mluv jako o zpěvákovi/zpěvačce. Když se tě někdo zeptá, nemluv o tom, že chodíš na 9 hodin denně do práce, kde jsi ohromně nepopulární.
Řekni:

"Věnuju se hudbě."

"Fakt?? A na co hraješ? Nebo zpíváš?"

A je to.

2. Pokud tě někdo někam zve nebo tě chce vidět, vždycky se vymlouvej na to, že děláš něco pro svůj jedinečný talent.

3. Změň svůj vzhled. Nikdo si nepamatuje holku s hnědými přírodními vlasy a nenamalovanýma očima! Udělej si dredy, copánky, obarvi se na modro, propíchni si xicht nějakým bordelem, vem si na ruku něco pruhovanýho, nos černou linku, roztrhaný triko, placky na batohu...

4. Choď často pít a ber drogy. To přece dělaj ti nejlepší, ne? Teda...buď předtím nebo potom. Buď proto, že jsou hrozně neúspěšní nebo hrozně úspěšní. Rozbíjej taky věci a tak. Prostě dělej všechno pro to, aby si tě hned všude zapamatovali. A když se tě někdo bude snažit zastavit, ať už fyzicky či psychickým nátlakem, neboj se rozkřiknout: "Héy! Tak co je?! Já jsem rokstár!"

5. Začni číst Bukowskiho a najdi pár kapel, který budeš nenávidět, aby ses v očích veřejnosti nějak vyhranil. Na všechno měj hned názor. To je jedno, že nevíš, o čem mluvíš.

6. Odstěhuj se do Prahy. Jediná úspěšná kapela v historii Brna byl Narvan. Jediná současná je Mucha. O zbytku republiky ani nemluvím. Prostě v Praze musí bydlet každej muzikant. Muziku tu dělají skoro všichni, takže se brzy můžeš připlést do partičky "muzikantů" a zjistit, že dělají to samý co ty: nic. A můžete se spolu zdokonalovat v bodě 3.

7. Naposlouchej si kapely, který nikdo jinej nezná. Rozebírej dopodrobna jejich styl hraní na kytaru, aranže, linku zpěvu...

8. Pořiď si kytaru. To je fuk, že na ni neumíš hrát a nikdy nebudeš. Prostě měj kytaru. A všude ji s sebou nos. Užívej si ty pohledy těch nul okolo, který.....na zádech kytaru nemají.

9. Přihlaš se na hodiny zpěvu.

"No tak mi zkus něco zazpívat."

"Jako co?"

"Třeba...to co zpíváš nejraději po barech, nebo já nevim..."

Tak teď něco uvidí, pff... Konečně moje chvíle. Konečně mě někdo objeví. Splní se mi sny. Bože, já věděla, že mě čeká něco úžasnýho! Vždycky jsem to věděla! Proto se mi celý život děly tak hrozný věci! Tak jdeme na to...

"And so I wake in the morning
And I step outside
And I take a deep breath and I get real high
And I scream at the top of my lungs
What's going on?!"

"Stačí, stačí, proboha... přestaň! Co tak řveš?! No dobře, tak já ti teď řeknu, jak to bude probíhat. První rok budeme zkoušet různý hlasový cvičení a stupnice, abychom z tebe dostali tu uřvanou bestii. Pak možná začneme nějakejma jednoduchejma písničkama, jó? Ale s tím zatím moc nepočítej, jó? Všechno děláš špatně. Ale když přestaneš hulákat jak na lese, možná budeš mít docela dobrou barvu hlasu. Ale chce to spoustu času, jó?"

"Aha...no ale...aha..."

Sakra.

49. Den Když jede spřízněná duše do teplých krajů

Když jede spřízněná duše do teplých krajů

"A jak jste se poznali?"

"Skvělá otázka! Nebudu tě unavovat pravdou a rovnou ti řeknu svou verzi!"

Byli jsme s Pupu v listopadu v divadle na našem oblíbeným souboru 11:55 (čti za pět dvanáct). Přivedl tam dva kolegy z práce a spolubydlícího. Seděli jsme s nimi před představením v hale divadla  a já se je snažila oslnit vtipnou konverzací. Zrovna jsme se něčemu smáli, když se jeden z kolegů otočil na Pupu a pronesl:

"Haha! No vidíš, Jiří, to se ti aspoň bude hodit, až odjedeme do tý Ameriky!"

Interiér zešedivěl. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Myslím, že jsem měla malej infarkt. A pohled? Jako tento, ale mnohem utrápenější:

"Chystal jsem se ti to říct. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takto."

"Ale...a...kdy? A na jak dlouho?"

"Neboj, až v lednu, to je za dlouho. A jenom na měsíc!"

Vzpomínám si, jak jsem vůbec nevěděla, co si s tou informací počít. Ale cítila jsem se hrozně zrazená.

Při odchodu mě Pupu zastavil:

"Počkej, já nikam nepojedu. Nenechám tě tady. Nemusíš se bát. Promiň, že jsem ti o tom neřekl, nevěděl sem, jestli mám jet nebo ne. Teď je rozhodnuto."

Podívala jsem se do očí za černými obroučkami a věděla, že ten můj utrápenej umělec, kterýho se pokusily připravit o šarm všechny bývalý přítelkyně (který ho nepřiměly tvořit, což jim nikdy neodpustím) musí vypadnou. Jako Tom Robbins. Pak napsal knihu Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé. Teda... hlavní hrdina v teplých krajích ochrnul po sedánku s šamanem. Ale stejně.

"Ne, ty musíš jet. Kdo bych byla, kdybych tě tu držela z vlastní sobeckosti. Potřebuješ načerpat novou inspiraci. Hlavně tam nic nepij s šamany."

"Cože?"

"Tom Robbins. To je fuk. Musím běžet."

Můj mazílek, kterej se ztratí i na Malostranským náměstí, je teď odevzdán napospas všem broukům, hadům, nemocem a šamanům Jižní Ameriky.

Jedinej chlap, kterej na mě nevidí jen chyby a není můj táta. Jedinej chlap, kterej se nevymlouvá na mýho psa, kocoura, nadváhu, místo bydliště, vzhled a neudává je jako důvody, proč se na mě vykašlat. Vždy v mém bytě hrdě čelí své silné alergii na kočky! A když páchám sebevraždy, je tu se mnou celou noc a nic ho nezastaví.

A jak mě přesvědčily nejen události posledních dnů, je to opravdový unikát. Už akorát vždycky čekám, co z dotyčnýho vypadne za blbost. Poslední nejstupidnější výmluva byla: "Nejsme kompatibilní! Ty máš psa, který tě chrání a to je pro chlapa nebezpečný!"

Nebezpečný? Jakože mě chceš mlátit a když mám psa, tak bys nemoh? A kompatibilní? Seš snad flashka z budoucnosti a já počítač Windows 98? Hádej co! Ten pes mi zachránil život. A zachraňuje každý den. Bez něj bych nic z toho, co vidíš, nedokázala.

Pupu nemá vztah k přírodě, nakupování ani alkoholu a stejně mě má nejraději a dělá se mnou cokoliv, je mu to jedno, jde mu o to být se mnou. Jak je to možný? Hm?

Teď se ptáš: "Jo? A proč s ním teda nechodíš, když je tak skvělej?!"

To fakt nevím, hele. Asi ho na to mám moc ráda.

Sakra, jestli se mu něco stane...

...tak jsem sama zvědavá, jak to se mnou dopadne.

48. Den Nad Tatrou sa blýská

Nad Tatrou sa blýská

Poslední dobou mám, bůhví proč, štěstí na Slováky. Nebo Slováci mají "štěstí" na mě? To je fuk. Šarm měkkého jazyka mě, jakožto milovníka psaného i mluveného slova a hudby, dokáže dostat... jak to říct... do varu? Mají takový podivný půvab. Rozumíš jim, ale na druhou stranu ne. Domýšlíš si význam slov a potutelně se usmíváš nad tím, jak roztomile se to říká u sousedů.

Možná už jsem dlouho sama (z čehož taky často vyplývá dost hustá vlčí mlha kolem některejch věcí, ale o tom jindy), ale přijde mi, že na Slovensku jsou chlapi ještě chlapi. Teda...alespoň ti, co žijí tady v Praze.

Ačkoliv jsem velice teatrální a výrazný extrovert, sedí někde uvnitř mě připosraný introvert. Dnešní střetnutí s jedním z mých slovenských idolů bylo sice taky extrovertně teatrální, ale dost introvertně přiblblý. Jsem taky jenom člověk a okouzlující muži mě, v jakkoliv inteligenčně náročné konverzaci, zahánějí do slepé uličky Blablabla, číslo popisné 0.

Proplétala jsem se davy důchodců v Lídlu. Když náhle ke mně někdo promlouvá.

"Ahoj! Čo ty tu robíš? Dlho som ťa neviděl!"

Idol mýho léta, dredatý a opíchaný vším možným, jen ne mnou, stojí vedle mě s tím svým nádherným úsměvem od ucha k uchu.

"Jé! Ahoj! No to víš! Já jsem tady pořád!"

Začnu se drbat na hlavě a rozhlížet se po stropech Lídlu, jako by mi to tam patřilo.

"Teda...ne přesně tady v obchodě. Jenom tady. Jakože...prostě..." začínám pomalým, rozmáchlým gestem ruky ukazovat jako indián přednášející svému kmeni.

"Jako prostě tady v Bohnicích."

Začala jsem couvat, aby bylo jasný, že se budu loučit. Dredatý udělal krok ke mně.

"No a ako sa inak máš? Ako sa ti darí?"

Ty jeho rty jsou jako dva měkký, ergonomický polštářky. To je neuvěřitelný. Měli by je prodávat místo antistresových míčků. V hlavě mi zněl Karel Černoch:"K čemu je mááááš, jsou na líbáááníííí!"

"Mám hodně práce. Pořád pracuju. A jsem z toho zmatená. Teda myslím...psychicky unavená. Jsem hrozná."

V tyhle chvíle mám vždycky pocit, že mi protějšek čte myšlenky a musí se dost dobře bavit.

"Staviaš se niekedy na pivo?"

"Ehm, no jasně. Vy pořád chodíte tam na tu... Křižovatku?"

"Myslíš Zastávku?"

He...jo, přesně tak. Říkám tomu Křižovatka. Nevím proč. Asi proto, že je to na křižovatce"

Sakra, já jsem přece takovej dement...

"Aha. No tak se zastav. Rád ťa uvidím."

"Jo, já se taky ráda...teda tě...no...dyť víš. Hele já už musím, tak pá!"

Když mě vyděsí vlastní pocity, začnu utíkat. Můj obrannej organismus. Prudce jsem se otočila a napálila vozíkem do bezbranné paní za mnou.

"Ehm...pandor, já se...já musím...pandor."

Metla jsem pryč a otírala si u toho pot z čela a oči, abych zjistila, jestli jsem celou dobu na těch příšerných zářivkách měla pod očima odrolenou svoji půl roku starou řasenku.

Kriste bože...

Možná to v pátek, cestou ze zpěvu, vezmu přes Křižovatku.

Ráda bych na svoji obhajobu řekla, že Slováci jsou nejzdravější národ Evropy!

Doufejme, že to neplatí o psychických chorobách. Jinak si ani neškrtnu...