36. Den Nástroje bombardování

Nástroje bombardování

"Jako fakt?"

"Jo, normálně si TOHLE postnul."

"To snad není pravda."

"No... takže zase vidíme další důkaz toho, že se na to máš vykašlat. Říkám ti to od začátku! Hele, jak mám ty nedodělaný stránky, víš? No tak paní si ode mě objednala dva stolky, chápeš to?! To je určitě nějaký znamení."

"Tohle si postnul.. to fakt nepochopim. Asi nikdy v životě..."

"Dneska ráno mi to J. řekl v koupelně, to je prostě úplně skvělý!"

"Jako fakt tohle? Tomu už asi úplně přeskočilo."

Jsem ráda, že mě posloucháš a nevedeme dva naprosto odlišný rozhovory."

"Jo, promiň, je to skvělý, gratuluju. Hm, zvláštní, tuhle větu bych dneska mohla napsat ještě jednou."

"Ach jo..."

"A víš co? MNĚ je to jedno. A vůbec, proč mi takový věci říkáš?! Proto se střežím sledování toho, co nechci vědět."

"Jo, ty párový fotky jsou děs..."

Rozbolelo mě břicho.

Všichni máme na fb vlastní způsob, jak trýznit své "Přátele". Zaměříme se na jednu oblast života, která nám přijde nejlíbivější a snadno zdokumentovatelná, a pak ji cpeme na zeď vrchem spodem. To, že tě má někdo ve sledování, znamená, že sdílí tvoji vášeň, nenávidí tě a potřebuje si připomínat proč, je apatický a nechává si ve sledování všechny nebo neví, jak vypnout sledování.

Všichni jsme denně bombardovaní fotkami novopečených matek, které přišly na to, že "život bez dítěte nemá žádný smysl", ezoteriky, kteří jsou přesvědčení, že "jíst maso je vražda, dělat, to co nechceš, je rozhodnutí, který tě dřív nebo později zabije a meditovat je záležitostí každodenní", zamilovaných, kteří postují to, že si jejich vyvolený/vyvolená oblíkl/a ponožky, komentáři politických odborníků, milovníků zvířat, milovníků vtipných videí a gifů, jídla atd...

Mně samozřejmě přijde naprosto nezbytný postovat fotky svého psa, někdy kocoura. Samozřejmě, že tam nepostnu to, že se dneska Hank vyválel v hovně a to, jak jsem chtěla zabít kočiče, protože Hankovi sežral večeři a převrátil na sebe plnej koš.

Lžeme si a tu lež nezbytně potřebujeme sdílet s ostatními, aby nám pomohli v ní uvěřit.

Protože skutečnej svět je plnej posraných dětí, nevychovaných psů, koblih spadlých na zem hned po zaplacení, šlápnutí do kaluže v děravých botách, pokecaných triček, promarněných večerů, trapných a bolestivých situací. A někde mezitím se zubí troška srandy, která z toho plyne.

Nicméně...

mi pomáhá, když vím, že jsem za cenu vzájemnýho lhaní alespoň neztratila tvář, protože dneska se to v mých očích někomu škaredě nepovedlo.

Díky bohu.

A zde důkaz místo slibů!

35. Den Nemám čas, neasi!

Nemám čas, neasi!

Divím se, že se ještě divím:

Není jasné co ho vlastně motivuje, zda je to touha po řízení ostatních či dominanci, neboť jeho životní historie nevykazuje žádné, dlouhodobé osobní vazby s ostatními.  Je to také ten typ psychopata, který neposkytuje žádnou skutečnou lásku, což ovšem nebrání tomu, že jí vzbuzuje v ostatních. Vzbuzuje až fanatickou náklonnost. Rád ovlivňuje druhé lidi popíráním reality, dokud se jeho oběti psychicky nezhroutí.

(zdroj: www.postavy.cz)

Trápí mě a nedokážu o(d)pustit věci, kterým nerozumím.

Jsem poměrně intuitivní a mám schopnost obrovské empatie. Proto si většinou umím domyslet či představit myšlenkové pochody, který vedou k duševním pohnutkám a chování, který po nich následuje.

Existují ale činy, co jsou mi opravdovou záhadou.

Když už sami sebe konečně přesvědčíte o nějaký pravdě, která je sice bolestivá, ale alespoň víte, s čím se chcete vyrovnat, tak je to jednodušší.

Ale když lovec odváže polomrtvou srnku ze střechy jeepu a říká: Tak běž! Budem si ještě hrát! Nekoukej tak nechápavě!", a pak si sedne zpátky do auta a začne si znovu listovat katalogem Zbrojovky, je srna zmatená.

Nemám čas honit se po lese!

Nemám čas, neasi!

Musím textovat songy, skládat songy, stát na eskalátoru, dělat svoji práci skvěle, najít obchod, kde mají v zimě plavky, tokat s Pupu, psát blog o tom, jak jsem zaneprázdněná, zpívat na koncertech, blbnout klukům hlavy, vychovávat psa, křičet na kocoura, pouštět si pořád dokola seriály, brečet u filmů, brečet u reklam, brečet u článků, brečet po zpěvu, brečet v autobuse u písničky Someplace, brečet v posteli před usnutím, že jediný, co chci, je přestat se vymlouvat na nedostatek času,a rozběhnout tu šarádu znova.

Přesto i "Král zločinu" před něčím utíká, a to před svojí vlastní minulostí.

34. Den Utíkáš! Utíkám? Utíkáme?!

Utíkáš! Utíkám? Utíkáme?!

Před sebou, před zůstatkem na účtě, před těmi, se kterými si potřebujeme promluvit, před sebou, před divokým prasetem, před drogami, před sebou, před psaním blogu, před cvičením zpěvu, před sebou...

Utíkáme.

Je to útěk, nebo zdravý rozum, kdy poznáme, že už nám něco nedává to, co by mělo, že nikdy nebude, a i kdyby jo, bude to pro nás stejně hrozný?

Moje matka mi říkala, že pořád před něčím utíkám. Především měla na mysli to, že jsem se odstěhovala z Moravy. Jenže tam, kde jste neustále degradovaní, frustrovaní a nikdo vám nerozumí, kromě rodičů (což má taky záruční lhůtu), se žije špatně.

Útěkům před prací se dneska říká prokrastinace. Ale není to jen útěk k sobě samému? K tomu, co bychom opravdu chtěli dělat, kdybychom "nemuseli"?

Někdo asi musí jenom zemřít.

Ale já se musím dobře vyspat, uspokojivě sprchovat, spát za zvuku seriálů a toužit po nemožným.

Mně by asi někdy stačilo utéct tomu, co si přeju.

Někdy není nic trýznivějšího.

A není stejně největší štěstí, mít ho s kým sdílet?

33. Den Zmatenost

Zmatenost

Včera jsme se s M. vyrazili do obchodního centra pro něco k jídlu. Schválně jsme jeli v takovou dobu, ve kterou chodí k dětem Mikuláš, abychom se vyhnuli davům.

Ale všechno je jinak!

Nejenom ,že rodiny tráví v nákupních centrech Den dětí, Den matek, Valentýna a volný víkendy. Už tam najdete i Mikuláše.

Jak jsou asi děti zmatený, když po nákupním centru potkají tři, čtyři různý skupinky nebeský bandy?

Pak mi došlo, že nad tím vůbec nepřemýšlejí (ne pořadatelé, to je jas, ale ty děti). Každý mělo v ruce mobil nebo tablet a na sobě úlovky z poslední dětské kolekce H&M. Rodiče stály ve skupinkách vždycky tak 10 metrů od dětí a láteřili nad ztvárněním božstva.

Pamatuju si, když jsem byla dítě, byla jsem, jako vždy, nemocná. A ležela. Měl přijít Mikuláš. Měla jsem horečku a byla ráda, že je klid. Ale něco ve mě zahořelo a já měla takovej ten hezkej strach.



A i když je to příjemný, počasí drží basu z posledními trendy a naprosto se vymyká veškerému chápání. Dneska jsem dopo strávila na toulkách se psy jen ve svetru a plátěných botách. A Hank skákal šipky do Vltavy.

Příroda je zmatená. Když jdu ráno do práce, s každým dnem zesiluje zpěv ptáků.

Jsem zmatená i já. V noci jsem šla čůrat a, podle odrazu u vstupu do koupelny, usoudila, že jsou dveře otevřený. Nebyly.

Hank vyletěl.

A já nevěděla, kde/kdo/proč jsem.

Ale! Zmatenost má něco do sebe. Je fialová a spí na prosincových mracích.

Raději jsem to vyfotila po cestě z cvičáku, abys mi uvěřil.

PS: Přikládám i fotku Hanka na rande se Zoey. Můžeš vidět, jak je nadšená z mladýho klacka.

32. Den Dveře

Dveře

Poslední dobou mám takový delikátní problém. Ten problém má jméno. A ten problém má problém - mě.

S malou změnou v životě přichází další spektrum nových narušení klidu.

Jedno z mnoha těch mých jsou dveře.

Začalo to poměrně nenápadně. Zrovna když jsem odcházela, Hank skočil na dveře a já je automaticky držela tak, že se nezavřely. Až pak jsem je zaklapla.

Došlo mi, že je tam asi dvouprocentní možnost, že by dveře mohly zůstat otevřený, přestože Hank nedělá blbosti. V dalších dnech jsem proto, pro jistotu, do dveří lehce drkla prsty, jestli jsou fakt zavřený.

Následující týden jsem si udělala takovej "bezpečnostní rituál". Dvakrát jsem se do dveří opřela dlaní.  Rázně, ale pomalu.
Ten týden končil tak, že jsem jela v neděli k Honzovi do studia a celou dobu mlela o tom, že jsem určitě nechala otevřený dveře a moje zvířata teď běhají po rozmanité krajině Bohnic.

V pondělí, při odchodu do práce, jsem zažila rozum, a řekla si, že tohle šílenství musím zarazit hned na začátku.

Takže jsem běžela z autobusový zastávky v panice až ke dveřím, a u nich si oddychla, že jsou samozřejmě zavřený.

To vše se dělo asi před třemi týdny.

Už jsem se o sebe začala opravdu bát a slíbila si, že to musí přestat. Třeba je to, proboha, nějakej metaforickej způsob vyrovnání se s tím, co se mi děje v hlavě. To stačí. Nejsem přece blázen, že jo...



Mám na rameni modřinu od toho, jak šestkrát vrazím při každým odchodu z domu do dveří. Pár minut po odchodu z domu telefonicky obtěžuju kamarády, kteří žijí v okolí a ještě jsem neměla ambice se jim svěřit se svým problémem, aby šli k mým dveřím a podívali se, jestli je zavřeno. Ti ostatní už přemýšlejí, k jakýmu doktorovi mě objednat.

Jak řekl Chandler v Přátelích: "A výrobce dveří spokojeně odpočívá v hrobě."

31. Den Zvěstná

Zvěstná

Postihl mě menší výpadek ze sociálních sítí.

Ale čekala jsem teda, že návrat bude víc mindblowing, to ti povím...

Jedna moudrá osoba mi řekla, že když mě poslouchá, má pocit, že žiju nejmíň pět životů. Rozleželo se mi to a došlo mi, že to dává smysl. Pokud máš předpoklady k tomu, že budeš na několikrát umírat, měl bys i na několikrát žít.

Jako kočky.

Párkrát dopadneš na hlavu, čas od času tě někdo kopne do prdele, že máš zadek vpředu a někdy se z lenosti přiškvaříš k rozpálené střeše a nemůžeš se ani hnout.

Stejně jako dneska v rozmáčené půdě blázince při ranní procházce, si dokážu představit, jak se cítil Atreyův kůň.

Čím víc pohybu, tím níž se propadáš, když se nehýbeš, máš pocit, že pro svůj život děláš málo.

Pamatuješ si to trauma, když ten krásnej bílej kůn umřel? Asi jsem se s tím do teď nevyrovnala.

A tak scrolluju hlavní fejsíčkovou stránkou, co je novýho a uvědomuju si, že nekonečnější než my všichni, je jenom tenhle blbej modrej příběh.

30. Den Do Simply U Kravaty! Hurá háre!

Do Simply U Kravaty! Hurá háre!

Tu dum tum dum
                              tu dum

V Simply začala znovu vzkvétat moje okoralá touha po potlesku a vyšťavená láska k hudbě. V rámci Open Micu jsem se tam stala hvězdou. Zvedla jsem si sebevědomí a začala se konečně podílet na příběhu svýho života.

Jsem ráda, že mě dneska Peťa vytáhla. Od tý doby, co jsou přestěhovaný, jsem tam nebyla.

Dnešek je divnej, tak doufám, že si tam zvednu náladu.

Ta dam tam

                      dam...

                                    nestíhám a nezvládám.

Tak alespoň fotka o tom, jak to bude asi vypadat (Té židle se držím, protože jinak bych spadla na xicht. Ve stejnou dobu se tam náhodou objevila Sara s foťákem a jako první gesto mi do repertoáru přišlo to, co vidíte.):