59. Návštěva bohnického hřbitova bláznů

"No tak ty seš dobrej magor. Ale jdete tam alespoň ve dne, ne?"

Vyslýchala mě kolegyně v práci, která je stejně jako já posedlá duchařskými horory a podělaná až za ušima, kdyby se něco z filmu mělo skutečně stát.

"Ne. Jdeme pít. A čekat, až se setmí. Pak tam vyrazíme."

"Ti řikám, že se tam posereš!"

Odpověděla jsem tichem, které doprovázelo pomalé kývání hlavou a vytřeštěnýma očima, načež kolegyně doplnila:

"Ale dej mi pak hned vědět!"

Od té doby, co jsem se přistěhovala do Bohnic a dozvěděla se o hřbitovu bláznů, jsem věděla, že se tam musím jít podívat. Pod rouškou noci přehodit nožku přes kamennou zídku a skočit rovnýma nohama do břečťanu. Nebo do propadajícího se hrobu. To je fuk. Mluvila jsem o tom snad při každý první schůzce s chlapcem (skvělý způsob, jak se udržet plánu zemřít sama), mlela jsem o tom všem kamarádům a divila se, když nikdo neprojevil stejné nadšení. Ale konečně se mi podařilo někoho takového najít. S. se obětoval a šel se mnou.

Jala jsem se si o tom nejdřív něco přečíst. O hřbitov pečuje chlápek podobně ujetej jako já. Jmenuje se Jiří Vítek. Pořádá komentované noční prohlídky a třikrát za týden hřbitov navštěvuje, aby se mu podařilo dát ho do kupy. Když ho Blesk požádal o rozhovor, schválně o tomto místě mluvil jako o nejtemnějším místě Prahy (a vlastně celé Evropy!). Ale schválně přeháněl kvůli vandalům, kteří chodí hřbitov ničit.

Vydali jsme se na cestu. Tma. Ticho. V batohu nám cinkala pivka. Kolem nás nic než opuštěné zahrádky. Šli jsme dlouhou polňačkou, která vede k místu určení. Na nebi bylo spoustu hvězd a mraky ve tvaru Falca (toho psa, ne zpěváka). 

Přišli jsme k velké bráně. S. začal proaktivně lomcovat s bránou.

"Né! Ta je zamčená! Musíme tam jít odněkud z druhý strany, kde je zídka nejnižší, a pak... Viděls to?!"

"Ne, co?"

"Támhle! Támhle mezi těmi stromy něco zasvítilo!"

A zase zhaslo. Pak se ale rozsvítilo dalších 5 mihotavých světýlek. Zrovna v pátek v 23:13 se tam správce rozhodl taky udělat exkurzi s dalšími čtyřmi lidmi.

"No nic. Tak počkáme, až se vrátí, slušně pozdravíme a zeptáme se, jestli by nás taky proved, no... Otevřeš mi to pivko prosím tě?"

"Ale ne, kašlem na to, pojď, obejdeme to z druhý strany. Mineme se s nimi."

Ještě chvilku jsem se nechala přemlouvat, pak jsem zalovila v baťůžku baterku a vrhla se do tmy před námi. Obcházeli jsme okolo zídky. Koukala jsem, kde je nejnižší. 

"Hele a musíme mluvit normálně. Oni prej nemaj rádi, když šeptáš. Cítí se pak to...no...mrtví. A taky jim nesmíme říkat duchové, ale entity, protože... kristebože, a co je zas tohle?!"

Něco jsem zaslechla. Blížili jsme se k lidským hlasům. Teda doufala jsem, že lidským. Zprvu to znělo jako souložení, když nás zmerčili, mlčeli. Přišli jsme k třem postavám opřeným o zídku. Jako profesionální lovec záhad jsem jim všem posvítila do obličeje. A abych všechno dělala podle dobře míněných rad z internetu, přátelsky a hlavně nahlas jsem pozdravila.

"Ahoj! Já jsem Pavla! Taky jste se vydali..."

Ale entity nebyly zrovna přátelské.

"Drž hubu a zhasni tu baterku!!!"

Najednou vidím, že správce je hnedle na druhé straně zídky. Prudce jsem si dřepla, udusila světlo baterky o pupek a do klína si vylila pivko. 

"My chceme taky dovnitř," šeptala jedna z víc než živých černých návštěvkyň. "Ale čekáme, až skončí prohlídka."

Byla to na mol opilá bloncka. A její polohlas oproti našemu šeptání byl na mýho živýho kamaráda dost rušivým elementem.

"No ty kráso, ty si tichá jak Silvestr! Mlč!"

Správce mluvil, Snažili jsme se něco zaslechnout. Říkala jsem si, že návštěva hřbitova v noci napadla maximálně mě. A ono je to asi plán na páteční večer populární stejně jako kino nebo procházka ke Stalinu.

Skupina se vzdálila. S. už měl dost chichotání a přiblblých poznámek od nahodilých členů naší vlastní exkurze. Vyskočil na zídku a ponoukl mě, ať jdu s ním. Podle mě však nebyla skupinka výletníků tak daleko a navíc nás správce musel slyšet. Ale tak…

Přeskočila jsem a najednou slyším, jak někdo v dáli na druhé straně řve:

Áááááá, Pocahontas!! Kde siiiii?! Ááááá!"

A smích. Napadlo mě, že možná jsou mrví přeci jen sympatičtější společníci. Uličkou jsme se vydali tam, kde jsem tušila místo pověstné pohřbenými hříšníky, které nechtěla zachránit ani pokrytecká církev. Mezi hroby jsme chodili jenom uličkami. S. šel přede mnou a držel mě za ruku. Koukala jsem jen do země a snažila se nerozbít si držku nebo nezavrávorat a nepřilehnout si k některému z vyčpělých nebožtíků. 

Jenže cesta se klikatila, nebylo vidět skoro ani na krok, my nikam pořádně nedošli, ale v kruhu jsme taky nechodili. Připadala jsem si jak v IKEA, když to jednou vezmete zkratkou a už se nikdy nevyhrabete ze sekce Doplňky.

Půjčila jsem si baterku a ujala se vedení. Došli jsme na hlavní chodník, který půlí hřbitov. Tak. A kam teď? Nebezpečně blízko před námi blikla baterka.

"Ty voe! Ten správce se vrací! Zná to tady dobře a nemusí si svítit celou cestu! Vidím jeho postavu v protisvětle! Jdeme!"

Otočila jsem se a začala zdrhat. Slyším, jak za mnou S. něco volám. Tak jsem zastavila, abych ho slyšela. Ale co když ho něco posedlo?

"Pavli! Ty jsi jediná, kdo má světlo! Už mi prosím neutíkej!"

Čapla jsem ho za ruku a táhla ho nejkratší cestou zpátky k nejzadnější zídce. Když jsem se konečně napojila na správnou břečťanovou uličku, v cestě mi stála opilá bloncka hledající zbytek výpravy.

"Uhni!"

Odhrnula jsem ji na pomník a přeskočila na bezpečnou stranu.

"Sakra... Musí tady furt někdo otravovat?! Jsem si to chtěla projít sama a ne zažít největší paniku z pronásledování správcem. Ti řikám, že ten jestli umře, tak tu bude strašit!

Takže co?

Kdy jdeme příště?"

58. O tom, jak jsem kříženec Bukowskiho a Kurta Cobaina

Bylo třeba pustit námořníka k vodě. Už jsem tak zakotvená ve svým úžasným životě, že je těžký nechat si ho někým komplikovat. Člověk by čekal, že bude chlapům imponovat, když děláš to, co miluješ a dáváš tomu všechno.

Ne.

A taky upřednostňuju svýho psa před seděním v hospodě. Sorry.

Všechno je ve starých kolejích. Píšu, čumím se spolubydlícím na horory, píšu, sem tam se někde zapomenu, píšu a usínám s ledovým klidem na srdci.

Vždycky zhruba jednou za rok a čtvrt mám neodbytný pnutí zkusit si být ve vztahu. Ale jsem víc Bukowski, kterej zbožňoval kurvy, než Forest Gump a jeho láska k Jenny. Vztahy jsou jen pro ty, kteří jsou schopni ustát to psychický přetížení. Nic pro mě.

Whatever.

Včera jsem měla koncert, kterej jsem sveřepě odmítala a všemožnými způsoby se snažila, aby k němu nedošlo. Nepovedlo se.

Nejvíc mi šly písničky od Kurta Cobaina, asi proto, že jsem už pak byla v pokročilém stavu nacamranosti a cítila jsem se na to nechat si prohnat hlavou kulkou z brokovnice po slastně přepísklým odhadu heroinové dávky.

Koncert byl rozdělen do čtyř částí. Po dvou jsme zjistili, že už vlastně nemáme nic na ty další dvě.

Fajn, půjdu s kůží na trh a zahraju poprvé a naposled veřejně song Jsou noci.

Ten vznikl tak, že jsem si myslela, že si Pupu jenom tahá triko, když tvrdí, že bez problému dokáže napsat Horáčkovinu (neboli song jako od Michala Horáčka). Po 15 minutách, co mi jednoho sychravého sobotního dopoledne poslal text, byl song hotov.

Tak jsem šla s kůží na trh:

"Zahraju vám song, kterej jsem napsala. Text k němu stvořila má spřízněná duše Jiří Charvát, sedí tady vepředu v pruhovaným triku. Bude to trochu depresivní. A pro všechny, kteří o někoho přišli. A nemyslím úplně rozchodem. Protože o někoho můžete přijít i takovým způsobem, že už to nikdy nezalepíte, už nebude žádná cesta. Tak jedeme."

Jsou noci, kdy se nehojí

jizvy z mých nehtů na tvých zádech
líné jak linky v přístrojích
co hlídají tvůj nádech, výdech

Jsou noci, kdy se nestýská
kdy se to jenom vleče
dopsala další propiska
jak škrtám uchazeče

co na mě zkouší levné fráze
to by ses vážně pousmál
ten úšklebek mi bude scházet

jsou noci bez lamp, bez svíček
paraván ze tmy kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet‘

Jsou noci, kdy se nechce spát
a už vůbec ne být vzhůru
a měsíc, vlezlý delegát
zas dělá inventuru
A čeká, že se přestrojím
z negližé do pyžama

To se pak vůbec nebojím
že budu nadosmrti
sama


Pak jsem šla k baru připravit se o poslední zbytky vzpomínek na tenhle večer. Po cestě mě zastavila paní se slzami v očích.

"Pardon, nechci vás zdržovat, jen jsem vám chtěla říct, co pro mě znamená písnička, kterou jste právě zpívala. Před třemi lety mi umřel syn. Bylo by mu teď asi tolik jako vám. Už když jste to uvedla, naskočila mi husí kůže. A co pak přišlo, mě dostalo. Proběhl mi před očima celý život i události posledních let. A najednou jsem se necítila tak sama. Prosím, pokračujte v hudbě. Máte v sobě něco, co dává lidem sílu, i přestože ji dávno ztratili. Prosím, pokračujte."

Se slzami v očích jsem pohladila paní po rameni.

"Děkuji. Je mi líto vašeho syna. Věřím ale, že se vám to povede překonat."

"Nemáte zač. Podívejte...panáky nepiju. Ale pojďte si jednoho dát na mojeho Honzu. Zpívala jste totiž pro něj."

Přisedla jsem si pak k paní a jejímu manželovi a naslouchala jejich utrpení. V tom mi někdo poklepal na rameno.

"Promiňte, měla byste chviličku?"

Byl to starší pán s bílými vlasy.

"Jéééé vy máte úplně boží vlasy! Tak bílý! A ten odrostlej ježek je tak přesnej! Vypadáte jako sluníčko! Můžu vám sáhnout na hlavu??"

"Ehm, no... můžete."

Když se mé nadšení vrátilo do únosných rovin, vyslechla jsem pána.

"Hele, ten váš začátek byl příšernej. Byla jste nervózní. Kytarista trochu umí hrát, fajn. ale jakmile jste si vzala do ruky kytaru a začala zpívat, řikám si: Wow! Tak ta holka to tam má jako prase! Pojďte si ke mě do kavárny na hoďku a půl zahrát. Dám vám cokoliv, co budete chtít a potřebovat."

...

Já fakt skončím jako Kurt Cobain...

58. O tom, jak jsem kříženec Bukowskiho a Kurta Cobaina

Bylo třeba pustit námořníka k vodě. Už jsem tak zakotvená ve svým úžasným životě, že je těžký nechat si ho někým komplikovat. Člověk by čekal, že bude chlapům imponovat, když děláš to, co miluješ a dáváš tomu všechno.

Ne.

A taky upřednostňuju svýho psa před seděním v hospodě. Sorry.

Všechno je ve starých kolejích. Píšu, čumím se spolubydlícím na horory, píšu, sem tam se někde zapomenu, píšu, a usínám s ledovým klidem na srdci.

Vždycky zhruba jednou za rok a čtvrt mám neodbytný pnutí zkusit si být ve vztahu. Ale jsem víc Bukowski, kterej zbožňoval kurvy, než Forest Gump s jeho city k Jenny. Vztahy jsou jen pro ty, kteří jsou schopni ustát to psychický přetížení. Nic pro mě.

Whatever.

Včera jsem měla koncert, kterej jsem sveřepě odmítala a všemožnými způsoby se snažila, aby k němu nedošlo. Nepovedlo se.

Nejvíc mi šly písničky od Kurta Cobaina, asi proto, že jsem už pak byla v pokročilém stavu nacamranosti a cítila jsem se na to nechat si prohnat hlavou kulkou z brokovnice po slastně přepísklým odhadu heroinový dávky.

Koncert byl rozdělen do čtyř částí. Po dvou jsme zjistili, že už vlastně nemáme co hrát.

Fajn, půjdu s kůží na trh a zahraju poprvé a naposled veřejně song Jsou noci.

Ten vznikl tak, že jsem si myslela, že si Pupu jenom tahá triko, když tvrdí, že bez problému dokáže napsat Horáčkovinu (neboli song jako od Michala Horáčka). Po 15 minutách, co mi jednoho sychravého sobotního dopoledne poslal text, byl song hotov.

Takže proč ne:

"Zahraju vám song, kterej jsem napsala. Text k němu stvořila má spřízněná duše Jiří Charvát, sedí tady vepředu v pruhovaným triku. Bude to trochu depresivní. A pro všechny, kteří o někoho přišli. A nemyslím tak úplně rozchodem. Protože o někoho můžete přijít i takovým způsobem, že už to nikdy nezalepíte. Už nebude žádná cesta."

Jsou noci, kdy se nehojí
jizvy z mých nehtů na tvých zádech
líné jak linky v přístrojích
co hlídají tvůj nádech, výdech

Jsou noci, kdy se nestýská
kdy se to jenom vleče
dopsala další propiskajak škrtám uchazeče
to by ses vážně pousmál
ten úšklebek mi bude scházet
jsou noci bez lamp, bez svíček
paraván ze tmy kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet‘
Jsou noci, kdy se nechce spát
a už vůbec ne být vzhůru
a měsíc, vlezlý delegát
zas dělá inventuru
z negližé do pyžama
To se pak vůbec nebojím

co na mě zkouší levné fráze


A čeká, že se přestrojím

že budu nadosmrti
sama


Pak jsem šla k baru připravit se o poslední zbytky vzpomínek na tenhle večer. Po cestě mě zastavila paní se slzami v očích.

"Pardon, nechci vás zdržovat, jsem vám chtěla říct, co pro mě znamená písnička, kterou jste právě zpívala. Před třemi lety mi umřel syn. Bylo by mu teď asi tolik jako vám. Už když jste to uvedla, naskočila mi husí kůže. A co pak přišlo, mě dostalo. Proběhl mi před očima celý život i události posledních let. A najednou jsem se necítila tak sama. Prosím, pokračujte v hudbě. Máte v sobě něco, co dává lidem sílu, i přestože ji ztratili už dávno. Prosím, pokračujte."

Se slzami v očích jsem pohladila paní po rameni.

"Děkuji. Je mi líto vašeho syna. Věřím ale, že se vám to povede překonat."

"Nemáte zač. Panáky nepiju. Ale pojďte si jednoho dát na mojeho Honzu. Zpívala jste totiž pro něj."

Přisedla jsem si pak k paní a jejímu manželovi a naslouchala jejich utrpení. V tom mi někdo poklepal na rameno.

"Promiňte, měla byste chviličku?"

Byl to starší pán s šedivými vlasy.

"Jéééé vy máte úplně boží vlasy! Tak bílý! A ten odrostlej ježek je tak přesnej! Vypadáte jako sluníčko! Můžu vám sáhnout na hlavu??"

"Ehm, no... můžete."

Když se mé nadšení vrátilo do únosných rovin, vyslechla jsem pána.

"Hele, ten váš začátek byl příšernej. Byla jste nervózní. Kytarista trochu umí hrát, fajn. ale jakmile jste si vzala do ruky kytaru a začala zpívat, řikám si: Wow! Tak ta holka to tam má jako prase! Pojďte si ke mě do kavárny na hoďku a půl zahrát. Dám vám cokoliv, co budete chtít a potřebovat."

...

Já fakt skončím jako Kurt Cobain...

57. Syndrom Kurta Cobaina

Syndrom Kurta Cobaina

Hudba mě totálně zklamala na všech frontách. V tomto průmyslu z tebe chtějí vyždímat prachy a udělat z tebe někoho jinýho. V lepším případě si najdeš někoho podobně střihlýho, jako jsi ty sám. Ale ten tě pak může taky podělat a ještě ti vyhrožovat.

Jsem šťastná u klávesnice počítače. Jenom já a moje myšlenky. Sem tam nějaká schůzka s příjemným lidmi. Chození se psy po lesích, seriály, posedávání u pivka, plavání. Sakra, jsem teď tak spokojená, že z toho místy panikařím. Nechci nic měnit.

Nechci dělat hudbu. Jsem ublížená a ukřivděná. Z představy, že zase koncertuju, se mi dělá zle. Struny na kytaře zrezly a klávesy se válejí někde v prachu na půdě chalupy. Hlas chřadne a ztrácí sílu i lesk. A tak to má být.

Nicméně...

Před dvěma měsíce jsem kývla na to, že budu hrát v rámci Open Micu na United Islands. Táta mi měl dovézt klávesy. Chtěla jsem na ně natrénovat song Rootless Tree od Damiena Rice (Fuck you, fuck you, fuck you and all  we´ve been through. I said leave it, it´s nothing to you anf if you hate, than hate me so good, that you just let me out...etc...) a vyřvat se naposled ze všech zklamání na mezinárodním festivalu.

Táta klávesy nezvládl přivést.

Mám vystupovat 25.6. Neumím nic.

Není nic lepšího, než řešit problémy konstruktivně. Proto jsem se rozhodla, že půjdu večer s Veníčkem na pivex. Šli jsme na zahrádku ala trhy naproti metra Kobylisy. Je to tam pěkný, doporučuju. Malej bárek, plac se stoly a malý jeviště.

Myslím, že jsme byli zrovna blízko vyřešení ekonomické krize a hladomoru, když se u baru objevil kytarista a bubeník, kterýho znám z dlouhých nocí v nonstopu v Bohnicích. V hlavě mi proběhly jasný výpočty:

Uženu ho, aby mi dělal doprovod na United Islands. + Nebudu si muset dělat ostudu. = Značka ideál!

A takový počty má Pavla ráda.

Odběhla jsem k jeho stolu a vyložila mu svůj problém.

"No a co bys tam chtěla hrát?"

"Hele, určitě Brendu. Je to jednoduchý, protože jsem to složila já, sleduj... No a to hraješ furt dokola."

"Aha, dobře. Tak si to zkusíme."

Naproti němu seděla buchta. Shodou okolností (Náhody prý neexistují. Doufám, že ano, ale myslím, že ne.) naproti němu seděla produkční a spolumajitelka, která tam zařizuje koncerty.

"Ježiš to bylo skvělý! Musíte tady hrát! V červenci! Mám volno a potřebuji přesně někoho, jako jste vy! Takže..."

"Pardon, promiň, že tě přerušuju. Já už nechci dělat hudbu. Pověsila jsem zpívání na hřebík. Jsem z hudby zklamaná a znechucená."

"Zaplatím ti! Co takhle 500 za večer a platím celou útratu?"

"Můj výkon je tak příšernej, že bych si za to ani nenechala zaplatit. O tom to opravdu není. Já prostě..."

Přiběhla slečna, která pracovala za barem a s nadšením začala hustit do spolumajitelky:

"Normálně lidi na zastávce seděli a podupávali si nohou, když to slyšeli! To je prostě super!"

Bože, smiluj se nade mnou...

"Tak 1 000!"

"Ale ne, ty to nechápeš, já už prostě nechci..."

"Zaplatím ti 3 000 a cokoliv, co vypiješ, když mi tady odehraješ sety po čtyřech písničkách s přestávkami tak, aby to bylo na dvě hodiny. To je fér, ne?"

"No...tak dobře."

Sakra. Já se toho snad nezbavím.

To je takovej ten problém typu "mám příliš lesklý vlasy a peníze se mi nevejdou do peněženky", přiznávám.

Říkám tomu syndrom Kurta Cobaina:

"The fact is, I can't fool you, any one of you. It simply isn't fair to you or me. The worst crime I can think of would be to rip people off by faking it and pretending as if I'm having 100% fun."

Tenhle koncert bude už fakt poslední.

56. Námořník aneb Welcome aboard!

Námořník aneb Welcome aboard!

Už jsem tu jednou psala o mém slovenském idolu minulýho léta.

Je zvláštní, jak jde čas...

Poprvý jsme se potkali o prázdninách, když jsem se vyskytla na, v Bohnicích velice populární, grilovačce. Konává se na zahradě za ještě populárnější hospodou Zastávka. Pozvala mě kamarádka. Bývá tam něco kolem 20 lidí, jedna parta, všichni se tu znají, město ve městě. Něco jako Hulín 2: Pamatuješ si to jako peklo, akorát že tady je to nebe.

"Ahoj všichni! Já jsem Pavla!"

Nemám ráda, když přijdu do většího počtu lidí a musím na všechny sahat (=podat jim ruku), abychom se seznámili, nicméně si stejně ani jedno jméno nezapamatuju, takže je to vlastně taková zbytečná formalitka.

"Ahoj...čau...čáo...ahoj... taky mě těší...ahoj...jojo...čauuu...jé, pozor, ať si tu mikinu nenamočíš v pivě....ahoj...a..."

Na chvíli se zastavil čas. Zpomalenou otočkou se ke mně obrací sám pořadatel těchto akcí. Jako ve filmu. Fakt. Nemá tričko. Protože ho nemusí mít. Nemá co skrývat. Podává mi ruku, naše pohledy se střetly, jsem slabá v kolenou. Snažím se ohlídat, abych na něj nekoukala jak pes na výlohu řeznictví. Pouští mě.

V tu chvíli se ke mně rozbíhá obrovskej rotvajler. A jé je, hlídá. Znám to od Hanka.

Pes mě podrobuje bližšímu zkoumání zahrnujícímu kontrolování oblasti mých genitálií vlhkým čumákem. Sakra, kámo, tys mě snad prokouk, tvůj páníček musí být v tom případě jedině...

"Marvin! Nechaj ju! Poď na miesto!"

Bože, zachránil mě. Je skvělej. Hrdina.....Bože, vzpamatuj se!

Kamarádka mě má přečtenou taky.

"Líbí se ti, viď? Je svobodnej! Beztak se mu taky budeš líbit!"

Večer plynul. O 6 piv a 4 hodiny později už na kraj padala tma. Ale já se nezvedla a nešla domů, jako za normálních okolností. Lovec svoji kořist nesmí pustit z očí. Tss... ale dyť já ho přeci nechci! Ale ještě jedno si dám...

Někdo přitáhl kytaru. Kamarádka mi ji hned prozíravě vrazila do ruky. Kdybys totiž chtěl sbalit kočku, začneš jí mávat před čumákem Šantou kočičí. Když chceš ale sbalit lidskýho tvora, začni hrát na kytaru. Možná bych se na ni mohla konečně naučit opravdu hrát.

Vidím kamarádku, jak se naklání k idolovi a slyším, jak nahlas šeptá:

"Až ji uslyšíš, tak se do ní zamiluješ!"

Zvedám oči v sloup a připadám si jak v nějakým pitomým filmu. Opět. Začínám hrát.... Skončí song, nejstřízlivější tleskají. Idol se naklání ke kamarádce a slyším, jak říká:

"Mělas pravdu..."

Dobře. Ještě jedno pivko si teda dám.

Od té doby až na pár letmých setkání, rozpačitých rozhovorů a mých inkognito opilých návštěvách na Zastávce pro kontrolu, jestli tam náhodou Slováka "nezávisle" nepotkám, jsem se vzdala šance na úspěch.

Zpět do současnosti.

Jela jsem před pár dny z centra. Poměrně brzo. Trochu opilá a hodně smutná. Má cenu volat Pupu? Ne, je pozdě, spí do krásy... Na Kobylisích jsem vylezla z metra. Očima pod těžkými víčky se líně rozkoukávám po nástupišti. Když v tom....Vidím po perónu zběsile pobíhat monstrózního rotvajlera.

Že by?

Hledám dredatýho pankáče v kožený bundě a...ano! Pár metrů přede mnou. Zahodím obezřetnost i grácii a ženu se za ním.

"Ahoj!"

"Ale ahoj! Kde tie sa tu berieš?"

Na Kobylisích nastupujeme do busu směr Bohnice, celou dobu si povídáme. Rotvajler žebrá pizzu od spolucestující. Bez vodítka, bez náhubku. Kdybych to udělala já s Hankem, už mě upalují na hranici podél nástupiště. Jak je možný, že JEMU nikdo nic neřekne??

Rozhlížím se a všímám si, že naše půlka busu nahodila blažený úsměv a nechává se ukolébávat houpáním dopravního prostředku. Podívám se na mého spolucestujícího. Ta jeho prapodivně klidná a zároveň pozitivní energie nakazila okolí. I mě. To snad není možný! Zapřádáme konverzaci se všemi, kteří sedí okolo. Svět je jako hippies festival, kde se všichni znají, i když vlastně ne. Podivný efekt.

"Prečo sa niekedy nezastavíš? Pozýval som ťa cez bráchu od M. od januára na grilovačky a tie nič..."

Jo tak, odtud vítr vane... Žárlivý M. mě chtěl odříznout od slovenskýho fešáka.

"No...jednou jsem ti psala. A neozval ses. Tak jsem si myslela, že se vidět nechceš."

"Kedy si mi písala?"

"Přesně? 23. 1. asi o půl 2 ráno."

"A ty se divíš, že jsem ti neodepsal?"

"Když ses takhle zeptal, tak ne. Pojďme se na pivku domluvit teď. Co třeba...zítra?"

Long story short... Dozvěděla jsem se, že idol je stejně skvělej, jak jsem si představovala, parádně voní a je námořník. Teda jako lodník, ale to nezní tak romanticky. Takže námořník. Dva týdny brázdí mezinárodní vody, dva týdny bude dělat společnost v kraji bláznů mý maličkosti. Rok to trvalo!

Když v noci nemůžu spát, přijde mi v sms něco jako:

"Zavri tie veľká očka a silno mysli na seba a na mňa. A za chvíľku sme spolu. Dobru noc."

Dobrou...

55. Jediný, co je stálý, je změna

Jediný, co je stálý, je změna

Všechno je vzhůru nohama.

1. Jsem tak znechucená z lidí, který se motaj kolem hudby, že jsem zpívání pověsila na hřebík. Všichni chtěj jenom prachy, nebo aby za ně někdo všechno odmakal. Ale já chtěla opravdu jen zpívat.

2. Nicméně sny v psaní se plní rychle a snadno. Jsem na volné noze, redaktořím si a rýsují se další pecičky. A přesně takhle to má podle mě být. Se vším, co je správně. Jinak to není ono.

3. Přestěhovala jsem se. Asi o 50 metrů dál. Přesto mě to málem stálo život. A jako hrdej pošahanec jsem všechny věci převážela sama dva dny osobákem. Každý den od rána do večera. Mezi rty jsem každý den od 8:00 do 20:00 cedila: "Zasraná hrdost, zasraná hrdost, zasraná hrdost..."

4. Ve vztazích se orientuju míň a míň. Asi mám fakt nějakej problém. Když se tak rozhlížím kolem sebe, v rámci přirozené selekce probíhají moje myšlenkové pochody, ať už více či méně, nějak takto:

"Ty seš alkáč, ty feťák, ty hulíš moc trávy, ty máš IQ skleničky vody, ty seš tlustej (a jestli někdo z nás dvou má být tlustej, musím to být jenom já), ty seš pošuk, ty seš mladej, ty moc starej."

Chybí mi sexuální pohon!

5. Měla jsem smutný dialog u doktora:

"Takže vy jste sama?"

"Ano."

Jakože...nebydlíte s rodiči?"

"Ne."

"Takže s přítelem..?"

"Ne, jsem sama. Chápete?! Jako Laurel bez Hardyho, Jerry bez Toma, Vinnetou bez Old Shatterhanda, Medvídek Pů bez sudu medu. A jestli něco opravdu nepotřebuju, tak to, aby mi to někdo připomínal!"

"No...tak dobře."



Je to vážný. Chybí mi romantické naléhání.

Už na mě nikdo dlouho nenalehnul.

Jak řekl Ferlinghetti: "Sexualita bez lásky časem unaví veselé podvodníky..."

Jenže při mém štěstí narazím zas tak akorát na nějakýho lamače stydkých kostí. A to já nechci. Jo a opět jsem zahořela neskonalou k láskou k někomu, kdo neexistuje. Jeho jméno je Tate. Tate Longdon. Psychopat z American Horror Story.

54. Za trochu srandy šla bych světa kraj

Za trochu srandy šla bych světa kraj

S oblibou prohlašuju, že je mi vlastně totálně ukradený, co budu dělat, ale chci se u práce smát. Ačkoliv se toto sdělení vždycky odrazí v obličeji příjemce rozpačitou reakcí nebo rovnou argumenty, že do práce chodím pracovat a ne se pobavit, nepřestala jsem věřit, že se zase budu v práci smát, až si z toho namůžu břišní svaly a z očí mi potečou slzy.

Měla jsem spoustu nabídek na práci. Jedna z nich byla na pozici copywritera pro slevový portál. Jejich kancly jsou vzdálené 51 minut cesty od mého domu. Při pohovoru se mi tam líbilo. Vypadalo to tam, jako když jsem nastoupila do Sporty.cz. Obchoďáci, marketing i content v jedné místnosti, všichni mladí, chvilku po nástupu, stejně zmatení, stejně vyděšení, stejně nadšení z nového začátku.

Po pohovoru se mi ozvali a pozvali mě na den na zkoušku. Ještě předtím jsem si ověřovala, zdali jsou ochotní mě čas od času pouštět za prací, kterou dělám jako externí redaktor dvou magazínů. Jsou. Ale přesto... šla jsem tam pevně odhodlaná si práci sice zkusit, ale pak ji víc než slušně odmítnout. Nedělala jsem si před dvěma týdny živnosťák, abych byla zase zavřená v kanclu a jezdila do práce hodinu.

Přišla jsem k pracovnímu stolu.

"Dobrý den, ty hloupá páchnoucí podebraná kočičí nádhero."

Doufajíc, že to nejsou slova mířená na mě a zároveň radujíc, že slyším známou hlášku z oblíbeného britského sitcomu, jsem zbystřila. Ale na mě to nebylo.

"Jé! Ahoj, já taky žeru Červenýho trpaslíka. Já jsem Pavla."

"Fakt? No tak to vítej do klubu! Já jsem D. Tohle je B. a M."

"Ahoj!"

Položila jsem si batoh s věcmi a začala otevírat notebook přede mnou. Naproti mě sedící grafička začala něco řešit s naší šéfovou. Přišlapovala si jazyk. Chtěla jsem se uchychtnou, ale nebylo by asi úplně příhodný zkušební den v práci začít tím, že se budu posmívat kolegyni kvůli logopedické indispozici.

S V. je to naše oblíbená kratochvíle. Věrohodně napodobujeme vady řeči, přičemž používáme co nejvíce takových slov, ve kterých se vada projeví. Tak například pokud si bereme na paškál špatnou výslovnost sykavek přezdívanou "šlapání na jazyk", ohodnotíme pozitivní zprávu slovy: "Superskvělý! Seš prostě superstár, ty syčáku!", a takhle to pokračuje, dokud se jeden z nás (ano, jsem to většinou já) nezačne dusit smíchy.

Zároveň pokud narazíme na někoho, u koho se projevuje některá z našich oblíbených vad, navzájem se kontaktujeme a notujem si do telefonu. Opět za přítomnosti burácivého smíchu.

Zastesklo se mi po troše srandy. Uplynulé dny byly sice bohaté na zážitky, ale prosté zběsilých záchvatů mimické křeče.

Ovládla jsem se a začala s přípravou na nové pracovní úkoly.

Tu slyším, že nejvyšší šéfka oddělení trpí touto poruchou výslovnosti taky. Přišel k ní obchoďák, který na tom nebyl jinak. Poslouchám a všímám si, že každý, kdo otevřel pusu, kromě dvou lidí, trpí nekorektní výslovností sykavek. Že já jsem se zas octla v nějakým ústavu...

Rázem všichni propukli v smích. Šéfová se ke mně nahnula:

"Prosím tě my jsme jinak docela normální, jo? Toho si zkus nevšímat, to my tady takhle mluvíme jak dementi..."

Srdce mi poskočilo.

Práce pro mě byla svazující zcela novým způsobem, nicméně mě bavila a oproti boji s nepochopitelným systémem v předešlé práci to bylo jako stavět si lego ve školce. Prostě jenom psaní. Zbytek dne jsem strávila schovávajíc se ze monitor notebooku, aby nebylo vidět, jak se mnou hází rozchechtaná bránice po úderných komentech obou grafiček. Sakra, kdy jsem se naposled tak zasmála?

Den končil. Šla jsem odnést do malé kuchyňky sklenici a koukala se přitom z proskleného a útulného kanclu.. Jako v horské vesničce. Usmívala jsem se.

V půli cesty zpět mě zastavila šéfová.

"Můžete si tykat, viď?"

Podávala mi potetovanou paži s piercingem nad loktem. Wow.

"To záleží na Vás. Teda...tobě?"

"Super! No a jak teda? Baví tě to? Chtěla by si tady s námi pracovat? Hned od pondělí? Za mě tě bereme."

Rozhlídla jsem se po kopcích, očima prolítla celou místnost a skončila až u nejhlučnějšího stolu, u kterého bych měla své místo. Podívala jsem se do šéfčina obličeje s železnou pihou a plného drobných, na první pohled neznatelných, jizviček od zásahů chirurgické oceli.

"Mega se mi tady líbí. Beru to."