sobota 30. července 2016

59. Návštěva bohnického hřbitova bláznů

"No tak ty seš dobrej magor. Ale jdete tam alespoň ve dne, ne?"

Vyslýchala mě kolegyně v práci, která je stejně jako já posedlá duchařskými horory a podělaná až za ušima, kdyby se něco z filmu mělo skutečně stát.

"Ne. Jdeme pít. A čekat, až se setmí. Pak tam vyrazíme."

"Ti řikám, že se tam posereš!"

Odpověděla jsem tichem, které doprovázelo pomalé kývání hlavou a vytřeštěnýma očima, načež kolegyně doplnila:

"Ale dej mi pak hned vědět!"

Od té doby, co jsem se přistěhovala do Bohnic a dozvěděla se o hřbitovu bláznů, jsem věděla, že se tam musím jít podívat. Pod rouškou noci přehodit nožku přes kamennou zídku a skočit rovnýma nohama do břečťanu. Nebo do propadajícího se hrobu. To je fuk. Mluvila jsem o tom snad při každý první schůzce s chlapcem (skvělý způsob, jak se udržet plánu zemřít sama), mlela jsem o tom všem kamarádům a divila se, když nikdo neprojevil stejné nadšení. Ale konečně se mi podařilo někoho takového najít. S. se obětoval a šel se mnou.

Jala jsem se si o tom nejdřív něco přečíst. O hřbitov pečuje chlápek podobně ujetej jako já. Jmenuje se Jiří Vítek. Pořádá komentované noční prohlídky a třikrát za týden hřbitov navštěvuje, aby se mu podařilo dát ho do kupy. Když ho Blesk požádal o rozhovor, schválně o tomto místě mluvil jako o nejtemnějším místě Prahy (a vlastně celé Evropy!). Ale schválně přeháněl kvůli vandalům, kteří chodí hřbitov ničit.

Vydali jsme se na cestu. Tma. Ticho. V batohu nám cinkala pivka. Kolem nás nic než opuštěné zahrádky. Šli jsme dlouhou polňačkou, která vede k místu určení. Na nebi bylo spoustu hvězd a mraky ve tvaru Falca (toho psa, ne zpěváka). 

Přišli jsme k velké bráně. S. začal proaktivně lomcovat s bránou.

"Né! Ta je zamčená! Musíme tam jít odněkud z druhý strany, kde je zídka nejnižší, a pak... Viděls to?!"

"Ne, co?"

"Támhle! Támhle mezi těmi stromy něco zasvítilo!"

A zase zhaslo. Pak se ale rozsvítilo dalších 5 mihotavých světýlek. Zrovna v pátek v 23:13 se tam správce rozhodl taky udělat exkurzi s dalšími čtyřmi lidmi.

"No nic. Tak počkáme, až se vrátí, slušně pozdravíme a zeptáme se, jestli by nás taky proved, no... Otevřeš mi to pivko prosím tě?"

"Ale ne, kašlem na to, pojď, obejdeme to z druhý strany. Mineme se s nimi."

Ještě chvilku jsem se nechala přemlouvat, pak jsem zalovila v baťůžku baterku a vrhla se do tmy před námi. Obcházeli jsme okolo zídky. Koukala jsem, kde je nejnižší. 

"Hele a musíme mluvit normálně. Oni prej nemaj rádi, když šeptáš. Cítí se pak to...no...mrtví. A taky jim nesmíme říkat duchové, ale entity, protože... kristebože, a co je zas tohle?!"

Něco jsem zaslechla. Blížili jsme se k lidským hlasům. Teda doufala jsem, že lidským. Zprvu to znělo jako souložení, když nás zmerčili, mlčeli. Přišli jsme k třem postavám opřeným o zídku. Jako profesionální lovec záhad jsem jim všem posvítila do obličeje. A abych všechno dělala podle dobře míněných rad z internetu, přátelsky a hlavně nahlas jsem pozdravila.

"Ahoj! Já jsem Pavla! Taky jste se vydali..."

Ale entity nebyly zrovna přátelské.

"Drž hubu a zhasni tu baterku!!!"

Najednou vidím, že správce je hnedle na druhé straně zídky. Prudce jsem si dřepla, udusila světlo baterky o pupek a do klína si vylila pivko. 

"My chceme taky dovnitř," šeptala jedna z víc než živých černých návštěvkyň. "Ale čekáme, až skončí prohlídka."

Byla to na mol opilá bloncka. A její polohlas oproti našemu šeptání byl na mýho živýho kamaráda dost rušivým elementem.

"No ty kráso, ty si tichá jak Silvestr! Mlč!"

Správce mluvil, Snažili jsme se něco zaslechnout. Říkala jsem si, že návštěva hřbitova v noci napadla maximálně mě. A ono je to asi plán na páteční večer populární stejně jako kino nebo procházka ke Stalinu.

Skupina se vzdálila. S. už měl dost chichotání a přiblblých poznámek od nahodilých členů naší vlastní exkurze. Vyskočil na zídku a ponoukl mě, ať jdu s ním. Podle mě však nebyla skupinka výletníků tak daleko a navíc nás správce musel slyšet. Ale tak…

Přeskočila jsem a najednou slyším, jak někdo v dáli na druhé straně řve:

Áááááá, Pocahontas!! Kde siiiii?! Ááááá!"

A smích. Napadlo mě, že možná jsou mrví přeci jen sympatičtější společníci. Uličkou jsme se vydali tam, kde jsem tušila místo pověstné pohřbenými hříšníky, které nechtěla zachránit ani pokrytecká církev. Mezi hroby jsme chodili jenom uličkami. S. šel přede mnou a držel mě za ruku. Koukala jsem jen do země a snažila se nerozbít si držku nebo nezavrávorat a nepřilehnout si k některému z vyčpělých nebožtíků. 

Jenže cesta se klikatila, nebylo vidět skoro ani na krok, my nikam pořádně nedošli, ale v kruhu jsme taky nechodili. Připadala jsem si jak v IKEA, když to jednou vezmete zkratkou a už se nikdy nevyhrabete ze sekce Doplňky.

Půjčila jsem si baterku a ujala se vedení. Došli jsme na hlavní chodník, který půlí hřbitov. Tak. A kam teď? Nebezpečně blízko před námi blikla baterka.

"Ty voe! Ten správce se vrací! Zná to tady dobře a nemusí si svítit celou cestu! Vidím jeho postavu v protisvětle! Jdeme!"

Otočila jsem se a začala zdrhat. Slyším, jak za mnou S. něco volám. Tak jsem zastavila, abych ho slyšela. Ale co když ho něco posedlo?

"Pavli! Ty jsi jediná, kdo má světlo! Už mi prosím neutíkej!"

Čapla jsem ho za ruku a táhla ho nejkratší cestou zpátky k nejzadnější zídce. Když jsem se konečně napojila na správnou břečťanovou uličku, v cestě mi stála opilá bloncka hledající zbytek výpravy.

"Uhni!"

Odhrnula jsem ji na pomník a přeskočila na bezpečnou stranu.

"Sakra... Musí tady furt někdo otravovat?! Jsem si to chtěla projít sama a ne zažít největší paniku z pronásledování správcem. Ti řikám, že ten jestli umře, tak tu bude strašit!

Takže co?

Kdy jdeme příště?"


sobota 23. července 2016

58. O tom, jak jsem kříženec Bukowskiho a Kurta Cobaina

Bylo třeba pustit námořníka k vodě. Už jsem tak zakotvená ve svým úžasným životě, že je těžký nechat si ho někým komplikovat. Člověk by čekal, že bude chlapům imponovat, když děláš to, co miluješ a dáváš tomu všechno.

Ne.

A taky upřednostňuju svýho psa před seděním v hospodě. Sorry.

Všechno je ve starých kolejích. Píšu, čumím se spolubydlícím na horory, píšu, sem tam se někde zapomenu, píšu a usínám s ledovým klidem na srdci.

Vždycky zhruba jednou za rok a čtvrt mám neodbytný pnutí zkusit si být ve vztahu. Ale jsem víc Bukowski, kterej zbožňoval kurvy, než Forest Gump a jeho láska k Jenny. Vztahy jsou jen pro ty, kteří jsou schopni ustát to psychický přetížení. Nic pro mě.

Whatever.

Včera jsem měla koncert, kterej jsem sveřepě odmítala a všemožnými způsoby se snažila, aby k němu nedošlo. Nepovedlo se.

Nejvíc mi šly písničky od Kurta Cobaina, asi proto, že jsem už pak byla v pokročilém stavu nacamranosti a cítila jsem se na to nechat si prohnat hlavou kulkou z brokovnice po slastně přepísklým odhadu heroinové dávky.

Koncert byl rozdělen do čtyř částí. Po dvou jsme zjistili, že už vlastně nemáme nic na ty další dvě.

Fajn, půjdu s kůží na trh a zahraju poprvé a naposled veřejně song Jsou noci.

Ten vznikl tak, že jsem si myslela, že si Pupu jenom tahá triko, když tvrdí, že bez problému dokáže napsat Horáčkovinu (neboli song jako od Michala Horáčka). Po 15 minutách, co mi jednoho sychravého sobotního dopoledne poslal text, byl song hotov.

Tak jsem šla s kůží na trh:

"Zahraju vám song, kterej jsem napsala. Text k němu stvořila má spřízněná duše Jiří Charvát, sedí tady vepředu v pruhovaným triku. Bude to trochu depresivní. A pro všechny, kteří o někoho přišli. A nemyslím úplně rozchodem. Protože o někoho můžete přijít i takovým způsobem, že už to nikdy nezalepíte, už nebude žádná cesta. Tak jedeme."


Jsou noci, kdy se nehojí
jizvy z mých nehtů na tvých zádech
líné jak linky v přístrojích
co hlídají tvůj nádech, výdech

Jsou noci, kdy se nestýská

kdy se to jenom vleče
dopsala další propiska
jak škrtám uchazeče


co na mě zkouší levné fráze
to by ses vážně pousmál

ten úšklebek mi bude scházet


jsou noci bez lamp, bez svíček

paraván ze tmy kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet‘


Jsou noci, kdy se nechce spát
a už vůbec ne být vzhůru

a měsíc, vlezlý delegát
zas dělá inventuru

A čeká, že se přestrojím
z negližé do pyžama


To se pak vůbec nebojím
že budu nadosmrti
sama


Pak jsem šla k baru připravit se o poslední zbytky vzpomínek na tenhle večer. Po cestě mě zastavila paní se slzami v očích.

"Pardon, nechci vás zdržovat, jen jsem vám chtěla říct, co pro mě znamená písnička, kterou jste právě zpívala. Před třemi lety mi umřel syn. Bylo by mu teď asi tolik jako vám. Už když jste to uvedla, naskočila mi husí kůže. A co pak přišlo, mě dostalo. Proběhl mi před očima celý život i události posledních let. A najednou jsem se necítila tak sama. Prosím, pokračujte v hudbě. Máte v sobě něco, co dává lidem sílu, i přestože ji dávno ztratili. Prosím, pokračujte."

Se slzami v očích jsem pohladila paní po rameni.

"Děkuji. Je mi líto vašeho syna. Věřím ale, že se vám to povede překonat."

"Nemáte zač. Podívejte...panáky nepiju. Ale pojďte si jednoho dát na mojeho Honzu. Zpívala jste totiž pro něj."

Přisedla jsem si pak k paní a jejímu manželovi a naslouchala jejich utrpení. V tom mi někdo poklepal na rameno.

"Promiňte, měla byste chviličku?"

Byl to starší pán s bílými vlasy.

"Jéééé vy máte úplně boží vlasy! Tak bílý! A ten odrostlej ježek je tak přesnej! Vypadáte jako sluníčko! Můžu vám sáhnout na hlavu??"

"Ehm, no... můžete."

Když se mé nadšení vrátilo do únosných rovin, vyslechla jsem pána.

"Hele, ten váš začátek byl příšernej. Byla jste nervózní. Kytarista trochu umí hrát, fajn. ale jakmile jste si vzala do ruky kytaru a začala zpívat, řikám si: Wow! Tak ta holka to tam má jako prase! Pojďte si ke mě do kavárny na hoďku a půl zahrát. Dám vám cokoliv, co budete chtít a potřebovat."

...

Já fakt skončím jako Kurt Cobain...


58. O tom, jak jsem kříženec Bukowskiho a Kurta Cobaina

Bylo třeba pustit námořníka k vodě. Už jsem tak zakotvená ve svým úžasným životě, že je těžký nechat si ho někým komplikovat. Člověk by čekal, že bude chlapům imponovat, když děláš to, co miluješ a dáváš tomu všechno.

Ne.

A taky upřednostňuju svýho psa před seděním v hospodě. Sorry.

Všechno je ve starých kolejích. Píšu, čumím se spolubydlícím na horory, píšu, sem tam se někde zapomenu, píšu, a usínám s ledovým klidem na srdci.

Vždycky zhruba jednou za rok a čtvrt mám neodbytný pnutí zkusit si být ve vztahu. Ale jsem víc Bukowski, kterej zbožňoval kurvy, než Forest Gump s jeho city k Jenny. Vztahy jsou jen pro ty, kteří jsou schopni ustát to psychický přetížení. Nic pro mě.

Whatever.

Včera jsem měla koncert, kterej jsem sveřepě odmítala a všemožnými způsoby se snažila, aby k němu nedošlo. Nepovedlo se.

Nejvíc mi šly písničky od Kurta Cobaina, asi proto, že jsem už pak byla v pokročilém stavu nacamranosti a cítila jsem se na to nechat si prohnat hlavou kulkou z brokovnice po slastně přepísklým odhadu heroinový dávky.

Koncert byl rozdělen do čtyř částí. Po dvou jsme zjistili, že už vlastně nemáme co hrát.

Fajn, půjdu s kůží na trh a zahraju poprvé a naposled veřejně song Jsou noci.

Ten vznikl tak, že jsem si myslela, že si Pupu jenom tahá triko, když tvrdí, že bez problému dokáže napsat Horáčkovinu (neboli song jako od Michala Horáčka). Po 15 minutách, co mi jednoho sychravého sobotního dopoledne poslal text, byl song hotov.

Takže proč ne:

"Zahraju vám song, kterej jsem napsala. Text k němu stvořila má spřízněná duše Jiří Charvát, sedí tady vepředu v pruhovaným triku. Bude to trochu depresivní. A pro všechny, kteří o někoho přišli. A nemyslím tak úplně rozchodem. Protože o někoho můžete přijít i takovým způsobem, že už to nikdy nezalepíte. Už nebude žádná cesta."


Jsou noci, kdy se nehojí
jizvy z mých nehtů na tvých zádech
líné jak linky v přístrojích
co hlídají tvůj nádech, výdech
Jsou noci, kdy se nestýská
kdy se to jenom vleče
dopsala další propiskajak škrtám uchazeče
to by ses vážně pousmál
ten úšklebek mi bude scházet
jsou noci bez lamp, bez svíček
paraván ze tmy kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet‘
Jsou noci, kdy se nechce spát
a už vůbec ne být vzhůru
a měsíc, vlezlý delegát
zas dělá inventuru
z negližé do pyžama
To se pak vůbec nebojím


co na mě zkouší levné fráze


A čeká, že se přestrojím

že budu nadosmrti
sama


Pak jsem šla k baru připravit se o poslední zbytky vzpomínek na tenhle večer. Po cestě mě zastavila paní se slzami v očích.

"Pardon, nechci vás zdržovat, jsem vám chtěla říct, co pro mě znamená písnička, kterou jste právě zpívala. Před třemi lety mi umřel syn. Bylo by mu teď asi tolik jako vám. Už když jste to uvedla, naskočila mi husí kůže. A co pak přišlo, mě dostalo. Proběhl mi před očima celý život i události posledních let. A najednou jsem se necítila tak sama. Prosím, pokračujte v hudbě. Máte v sobě něco, co dává lidem sílu, i přestože ji ztratili už dávno. Prosím, pokračujte."

Se slzami v očích jsem pohladila paní po rameni.

"Děkuji. Je mi líto vašeho syna. Věřím ale, že se vám to povede překonat."

"Nemáte zač. Panáky nepiju. Ale pojďte si jednoho dát na mojeho Honzu. Zpívala jste totiž pro něj."

Přisedla jsem si pak k paní a jejímu manželovi a naslouchala jejich utrpení. V tom mi někdo poklepal na rameno.

"Promiňte, měla byste chviličku?"

Byl to starší pán s šedivými vlasy.

"Jéééé vy máte úplně boží vlasy! Tak bílý! A ten odrostlej ježek je tak přesnej! Vypadáte jako sluníčko! Můžu vám sáhnout na hlavu??"

"Ehm, no... můžete."

Když se mé nadšení vrátilo do únosných rovin, vyslechla jsem pána.

"Hele, ten váš začátek byl příšernej. Byla jste nervózní. Kytarista trochu umí hrát, fajn. ale jakmile jste si vzala do ruky kytaru a začala zpívat, řikám si: Wow! Tak ta holka to tam má jako prase! Pojďte si ke mě do kavárny na hoďku a půl zahrát. Dám vám cokoliv, co budete chtít a potřebovat."

...

Já fakt skončím jako Kurt Cobain...