úterý 14. června 2016

57. Syndrom Kurta Cobaina

Syndrom Kurta Cobaina


Hudba mě totálně zklamala na všech frontách. V tomto průmyslu z tebe chtějí vyždímat prachy a udělat z tebe někoho jinýho. V lepším případě si najdeš někoho podobně střihlýho, jako jsi ty sám. Ale ten tě pak může taky podělat a ještě ti vyhrožovat.

Jsem šťastná u klávesnice počítače. Jenom já a moje myšlenky. Sem tam nějaká schůzka s příjemným lidmi. Chození se psy po lesích, seriály, posedávání u pivka, plavání. Sakra, jsem teď tak spokojená, že z toho místy panikařím. Nechci nic měnit.

Nechci dělat hudbu. Jsem ublížená a ukřivděná. Z představy, že zase koncertuju, se mi dělá zle. Struny na kytaře zrezly a klávesy se válejí někde v prachu na půdě chalupy. Hlas chřadne a ztrácí sílu i lesk. A tak to má být.

Nicméně...

Před dvěma měsíce jsem kývla na to, že budu hrát v rámci Open Micu na United Islands. Táta mi měl dovézt klávesy. Chtěla jsem na ně natrénovat song Rootless Tree od Damiena Rice (Fuck you, fuck you, fuck you and all  we´ve been through. I said leave it, it´s nothing to you anf if you hate, than hate me so good, that you just let me out...etc...) a vyřvat se naposled ze všech zklamání na mezinárodním festivalu.

Táta klávesy nezvládl přivést.

Mám vystupovat 25.6. Neumím nic.

Není nic lepšího, než řešit problémy konstruktivně. Proto jsem se rozhodla, že půjdu večer s Veníčkem na pivex. Šli jsme na zahrádku ala trhy naproti metra Kobylisy. Je to tam pěkný, doporučuju. Malej bárek, plac se stoly a malý jeviště.

Myslím, že jsme byli zrovna blízko vyřešení ekonomické krize a hladomoru, když se u baru objevil kytarista a bubeník, kterýho znám z dlouhých nocí v nonstopu v Bohnicích. V hlavě mi proběhly jasný výpočty:

Uženu ho, aby mi dělal doprovod na United Islands. + Nebudu si muset dělat ostudu. = Značka ideál!

A takový počty má Pavla ráda.

Odběhla jsem k jeho stolu a vyložila mu svůj problém.

"No a co bys tam chtěla hrát?"

"Hele, určitě Brendu. Je to jednoduchý, protože jsem to složila já, sleduj... No a to hraješ furt dokola."

"Aha, dobře. Tak si to zkusíme."

Naproti němu seděla buchta. Shodou okolností (Náhody prý neexistují. Doufám, že ano, ale myslím, že ne.) naproti němu seděla produkční a spolumajitelka, která tam zařizuje koncerty.

"Ježiš to bylo skvělý! Musíte tady hrát! V červenci! Mám volno a potřebuji přesně někoho, jako jste vy! Takže..."

"Pardon, promiň, že tě přerušuju. Já už nechci dělat hudbu. Pověsila jsem zpívání na hřebík. Jsem z hudby zklamaná a znechucená."

"Zaplatím ti! Co takhle 500 za večer a platím celou útratu?"

"Můj výkon je tak příšernej, že bych si za to ani nenechala zaplatit. O tom to opravdu není. Já prostě..."

Přiběhla slečna, která pracovala za barem a s nadšením začala hustit do spolumajitelky:

"Normálně lidi na zastávce seděli a podupávali si nohou, když to slyšeli! To je prostě super!"

Bože, smiluj se nade mnou...

"Tak 1 000!"

"Ale ne, ty to nechápeš, já už prostě nechci..."

"Zaplatím ti 3 000 a cokoliv, co vypiješ, když mi tady odehraješ sety po čtyřech písničkách s přestávkami tak, aby to bylo na dvě hodiny. To je fér, ne?"

"No...tak dobře."

Sakra. Já se toho snad nezbavím.

To je takovej ten problém typu "mám příliš lesklý vlasy a peníze se mi nevejdou do peněženky", přiznávám.

Říkám tomu syndrom Kurta Cobaina:

"The fact is, I can't fool you, any one of you. It simply isn't fair to you or me. The worst crime I can think of would be to rip people off by faking it and pretending as if I'm having 100% fun."

Tenhle koncert bude už fakt poslední.


Žádné komentáře:

Okomentovat