3 zásadní rozhovory
"Ráda bych měla vychovanýho psa. A žádný děti. Chci se věnovat psaní."
Na jejích nenamalovaných rtech se, jak zpívá Vypsaná fixa, mihnul úsměv. Věděla jsem, že to, co jsem řekla, je z nějakýho důvodu správně.
"Tak dobře, slečno....Gabrhelíková. Dáme Vám vědět co nejdřív."
Sakra, kolikrát jsem tohle slyšela... Za možnost pohovoru vděčím Kačce Šťastné, která mi tím zachránila život. Ale pohovor vedla modrooká, potetovaná blondýnka. Hezčí než albíni, něžnější než všechny brunetky, zkrátka vílí potenciál. Za dvě hodiny po pohovoru, při mojí příšerné práci v MMA shopu, mi zvonil telefon. Byl to čtvrtek. Hlas v telefonu mi oznámil, že jsem přijata. A v pondělí jsem nastoupila. Byla jsem tak šťastná, že jsem nemohla spát déle jak 4 hodiny. Život se mi začal dávat do pořádku. Nastalo moje nejšťastnější pracovní období ve Sporty.cz. Zmíněná blondýnka byla mojí šéfovou, která miluje psy. Ale nejen to.
"Ten blog máš fakt parádní, seš fakt šikovná."
"Dík! Taky by sis měla začít psát blog. Chtěla bych si ho číst a smát se. Jako naše konverzace po Skypu, ale v článku."
"To asi ne... To je pro lidi, který by svět neměli připravit o svůj jedinečný talent, pro génie! Jako je třeba Pupu. Nebo pro inspirativní lidi s krásným domovem, co parádně fotí, umí s grafikou a píšou o tom. Jako jsi ty. A ne pro dredatý muzikantky..."
"Výmluvy."
"Nechám si to rozležet."
"A, čistě hypoteticky, jak by se ten blog jmenoval?"
"Musela bych přemýšlet... nebo ne, počkej! Jmenoval by se PocemKamdeš!"
"Tak to by šlo!"
To, že jsem začala psát blog, se mi vyplácí víc a víc. Hlavně proto, že po šíleným skleněným zvěřinci, kde se mě elegantně zbavili, jsem se konečně rozhoupala žít podle svýho snu.
"Haló? Marti? Slyšíš mě?"
"No co se děje prosím tě? Už si dala konečně výpověď?!"
"Já se tak bojím! A nechci je zklamat! Nemám na to koule! Já to nedokážu jako ty!"
"Musíš to prostě vidět a cítit se tak, že už se to stalo! Že si ráno dáš v klidu kafíčko, půjdeš se projít na dlouho po lese se psy, pak se vrátíš, otevřeš komp, odepíšeš na maily, budeš pár hodin psát, pak si někam vyrazíš... Dyť si tam tak nešťastná!"
"Včera jsem brečela, dokud jsem neusnula, že musím zítra do práce."
"Hm, počkej, počkej....co se ti tím asi osud snaží naznačit?! Hm...záhada!"
Osud tomu chtěl tak, že jsem tam opravdu nezůstala. A začínám život na volný noze. Když si vzpomenu na poslední tři měsíce, je ve mě tolik síly to dokázat, až je to neuvěřitelný.
Ale proč to píšu.
Tyto 3 rozhovory má na svědomí člověk, který se mi v životě objevil proto, aby mě popostrčil. A nebýt jí, myslím, že by se asi nic z toho nestalo. Někdy se prostě otočíte a najednou vidíte, jak se věci poskládaly tak, že daly smysl. A že se to podezřele točí kolem jedný osoby.
A můžeš třikrát hádat, kdo je autorem už druhý úvodní fotky blogu.
Tímto chci vyjádřit své díky.
Takto to totiž děláme my!
Chudí, ale šťastní, pisálci.
Žádné komentáře:
Okomentovat