neděle 28. února 2016

53. 3 zásadní rozhovory

3 zásadní rozhovory


"A kde se vidíte za 5 let? Co je váš cíl? Co byste ráda?"

"Ráda bych měla vychovanýho psa. A žádný děti. Chci se věnovat psaní."

Na jejích nenamalovaných rtech se, jak zpívá Vypsaná fixa, mihnul úsměv. Věděla jsem, že to, co jsem řekla, je z nějakýho důvodu správně.

"Tak dobře, slečno....Gabrhelíková. Dáme Vám vědět co nejdřív."

Sakra, kolikrát jsem tohle slyšela... Za možnost pohovoru vděčím Kačce Šťastné, která mi tím zachránila život. Ale pohovor vedla modrooká, potetovaná blondýnka. Hezčí než albíni, něžnější než všechny brunetky, zkrátka vílí potenciál. Za dvě hodiny po pohovoru, při mojí příšerné práci v MMA shopu, mi zvonil telefon. Byl to čtvrtek. Hlas v telefonu mi oznámil, že jsem přijata. A v pondělí jsem nastoupila. Byla jsem tak šťastná, že jsem nemohla spát déle jak 4 hodiny. Život se mi začal dávat do pořádku. Nastalo moje nejšťastnější pracovní období ve Sporty.cz. Zmíněná blondýnka byla mojí šéfovou, která miluje psy. Ale nejen to.

"Ten blog máš fakt parádní, seš fakt šikovná."

"Dík! Taky by sis měla začít psát blog. Chtěla bych si ho číst a smát se. Jako naše konverzace po Skypu, ale v článku."

"To asi ne...  To je pro lidi, který by svět neměli připravit o svůj jedinečný talent, pro génie! Jako je třeba Pupu. Nebo pro inspirativní lidi s krásným domovem, co parádně fotí, umí s grafikou a píšou o tom. Jako jsi ty. A ne pro dredatý muzikantky..."

"Výmluvy."

"Nechám si to rozležet."

"A, čistě hypoteticky, jak by se ten blog jmenoval?"

"Musela bych přemýšlet... nebo ne, počkej! Jmenoval by se PocemKamdeš!"

"Tak to by šlo!"

To, že jsem začala psát blog, se mi vyplácí víc a víc. Hlavně proto, že po šíleným skleněným zvěřinci, kde se mě elegantně zbavili, jsem se konečně rozhoupala žít podle svýho snu.

"Haló? Marti? Slyšíš mě?"

"No co se děje prosím tě? Už si dala konečně výpověď?!"

"Já se tak bojím! A nechci je zklamat! Nemám na to koule! Já to nedokážu jako ty!"

"Musíš to prostě vidět a cítit se tak, že už se to stalo! Že si ráno dáš v klidu kafíčko, půjdeš se projít na dlouho po lese se psy, pak se vrátíš, otevřeš komp, odepíšeš na maily, budeš pár hodin psát, pak si někam vyrazíš... Dyť si tam tak nešťastná!"

"Včera jsem brečela, dokud jsem neusnula, že musím zítra do práce."

"Hm, počkej, počkej....co se ti tím asi osud snaží naznačit?! Hm...záhada!"

Osud tomu chtěl tak, že jsem tam opravdu nezůstala. A začínám život na volný noze. Když si vzpomenu na poslední tři měsíce, je ve mě tolik síly to dokázat, až je to neuvěřitelný.

Ale proč to píšu.

Tyto 3 rozhovory má na svědomí člověk, který se mi v životě objevil proto, aby mě popostrčil. A nebýt jí, myslím, že by se asi nic z toho nestalo. Někdy se prostě otočíte a najednou vidíte, jak se věci poskládaly tak, že daly smysl. A že se to podezřele točí kolem jedný osoby.

A můžeš třikrát hádat, kdo je autorem už druhý úvodní fotky blogu.

Tímto chci vyjádřit své díky.

Takto to totiž děláme my!

Chudí, ale šťastní, pisálci.

sobota 20. února 2016

52. Nejvyšší level pokrytectví

Nejvyšší level pokrytectví


Naše generace je plná vztahovejch pokrytců. Tvrdíme, že chceme jen prázdnej sex a jít dál, ale přitom u toho toužíme po citu. Nejde to zas tak dobře jen tak s někým. A když ano, cítíme se pak využití. Ale ne někým jiným! Sami sebou. Je snad něco horšího?

Kývla jsem na pozvání na "výlet" s D. Má odvézt kamaráda někam za Prahu a zpátky nechce jet sám. Má dlouhodobej vztah. Je se svojí přítelkyní jenom proto, že ani jeden nemá koule na to opustit jejich krásně zařízenej byt 1+nic a platit v životě sám za sebe. Ale ani jeden si neodpustí každý 3 měsíce nový Airmaxy. Utíkají od sebe jenom proto, aby se mohli vracet.

S D. jsme se seznámili v 5 ráno v baru. Naše pohledy se střetly. A jestli se v něčem vyznám, jsou to tyhle pohledy... Blbečkovali jsme spolu do 11 do rána a bylo to vlastně moc fajn.

Ztělesňuje vše, co pro mě znamená omezenost a pokrytectví a ještě k tomu je mladší. Poslouchá příšernou hudbu, nosí rovnou kšiltovku, má stupidní kamarády a čivavu. Ale je docela roztomilej a hezky voní.Čtvrt roku jsme se neviděli. Včera jsme se potkali v baru, co mám u baráku, a dneska jsem mu jela dělat společnost v autě.

Vyběhla jsem z domu a před barákem řada aut. Jedno nastartovaný a někdo v něm zakoukanej do telefonu. Automaticky otevřu dveře, ze kterých na mě šokovaně kouká cizí chlap.

"Ježiš, promiňte! Já jsem...no jako...nashle..."

To se fakt zas může stát jenom mě...Začala jsem zmateně utíkat kolem řady aut. D. na jejím konci. Nastoupila jsem.

"No konečně, hvězdo, čekám tu 20 minut."

"Na to nejlepší se vyplatí počkat, ne? Koukala jsem na tvoje fotky na fejsbuku. To je lásky ti povím. Se asi lovískujete mocinky moc, hm?"

"6 let."

"6 let nepřetržitý lásky? Můžu zvracet z okýnka, nebo mi zastavíš?"

"Všichni říkají, že nejsme snad ani pár. Že je to hrozně umělý."

"Jo, ale bojíte se být sami. Tak jste raději s někým, kdo vás štve. Je to pokrytecký."

"A ty seš sama, takže seš vítěz, co?"

"No... vlastně ano. Všichni hledáme blízkost a lásku mezi tím vším sexem. Jenže se to hledá dost špatně. Jako pšouk ve vířivce. Tak udržujeme povrchní vztahy nebo celý život usínáme vedle někoho, koho ani nepoznáme. A to nechci."

"Chceš umřít sama? Žádnej frajer na obzoru? Už seš asi fakt divná, když za tak dlouhou dobu nejsi schopná nikoho najít."

"To je na tom to vtipný. Že jsem z nás dvou já ta divná. Ale jsem asi ve skutečnosti jenom hroznej romantik. Chci lásku svýho života. Chci toho člověka milovat k zbláznění a neumět si představit, že bych byla s někým jiným. Bez toho mi to přijde hloupý, prázdný, ztráta času."

"Hele nechceš zastavit někde u cesty? V autě jsem to ještě nedělal. Chybělas mi..."

V rádiu začal hrát song od Ektora s názvem Prázdnej sex.

"Bla bla bla, žádnej strach, říkala že nehledá ten vážnej vztah.
Bla bla bla, žádnej stres, říkala že nechce nic než prázdnej sex."

Bla bla bla.......

úterý 16. února 2016

51. Zpět mezi živými

Zpět mezi živými (?)


Chtěla jsem přestat psát blog, počkat na jeho vylepšenou verzi, dát tomu míň rozkročený zaměření než je celej život, začít psát jenom jednou týdně a jenom o hudbě. Ale nejsem zdatnej grafik, nikdo na dělání vylomenin s mou úvodní fotkou nemá čas, v hudbě mě zatím kromě práce brzdila nemoc a co je hlavní, přátelé mě přesvědčili, že by byla ohromná škoda nesdílet s tebou své duševní pohnutky. Takže jsem zpátky s pravidelnou relací zveličování problémů.

Když Pupu odjížděl, tvrdila jsem, že se tady všechno zhroutí. Přivolala jsem si to, to souhlas.

Rozpadlo se Čtvrt na smrt, protože jsem "arogantní a nesnesitelná". Fajn. Ještě že to poslouchám od někoho, kdo považuje za zbytečný naučit se hrát na kytaru, když s ní chce vystupovat, kdo si stěžuje na to, že domlouvám koncerty, je závislej na marihuaně, vyhrožuje mi a pak mě moralizuje. Kdyby ne, určitě by se mě to dotklo.

Na druhou stranu nepopírám, že se občas chovám jak holka z filmu Narušení. Jenže jsem zpěvačka. Lidé mi mnohé odpustí. A jak se má člověk nenávidět, když ho pořád zbožňuje větší a větší množství skvělejch lidí?! Fuck it, I´m awesome!

Přemohla mě nemoc. Mý dutiny se vzbouřily proti mýmu životnímu nestylu. Před dvěma týdny v neděli jsem se bála, že umřu. V pondělí ráno jsem litovala, že to nebyla pravda. Doktorka mi napsala antibiotika na dva týdny. Jsem zvyklá přestat brát antibiotika hned po tom, co zaberou. Vždycky to tak bylo. Ale tentokrát jsem si po 10ti dnech antibiotik dala dvě skleničky vína a druhý den ráno se proklínala. Že bych stárla?

Pořád se mi něco rozbíjí! Neuvěřitelný. Asi před hodinou miska na žrádlo pro kocoura, včera večer velká krásná svíčka z Ikei...

Zpěv jsem neměla přes dva týdny, nenávidím se.

Přestala jsem psát blog. ale teď už docela dobrý.

Do tašky se mi vylilo kefírový mlíko. Přesněji řečeno do peněženky. Ale alespoň jsem vyhodila Jokerovu vizitku. Zmáčenou kefírem. Jak příhodný.

Slovensko je daleko. Dál než si myslíte. Ode mě podle mě tak 780 kilometrů. Cca.

V práci nestíhám a nemůžu v noci z různých důvodů spát, takže si připadám jak z filmu Klub rváčů.

Wow, pravda.

Tohle mi chybělo.