pondělí 25. ledna 2016

50. 9 rad pro začínající zpěváky/zpěvačky

Z deníku (ne)úspěšné zpěvačky 1


1. Rozhodl ses být zpěvákem. Fajn. Od této chvíle o sobě mluv jako o zpěvákovi/zpěvačce. Když se tě někdo zeptá, nemluv o tom, že chodíš na 9 hodin denně do práce, kde jsi ohromně nepopulární.
Řekni:

"Věnuju se hudbě."

"Fakt?? A na co hraješ? Nebo zpíváš?"

A je to.

2. Pokud tě někdo někam zve nebo tě chce vidět, vždycky se vymlouvej na to, že děláš něco pro svůj jedinečný talent.

3. Změň svůj vzhled. Nikdo si nepamatuje holku s hnědými přírodními vlasy a nenamalovanýma očima! Udělej si dredy, copánky, obarvi se na modro, propíchni si xicht nějakým bordelem, vem si na ruku něco pruhovanýho, nos černou linku, roztrhaný triko, placky na batohu...

4. Choď často pít a ber drogy. To přece dělaj ti nejlepší, ne? Teda...buď předtím nebo potom. Buď proto, že jsou hrozně neúspěšní nebo hrozně úspěšní. Rozbíjej taky věci a tak. Prostě dělej všechno pro to, aby si tě hned všude zapamatovali. A když se tě někdo bude snažit zastavit, ať už fyzicky či psychickým nátlakem, neboj se rozkřiknout: "Héy! Tak co je?! Já jsem rokstár!"

5. Začni číst Bukowskiho a najdi pár kapel, který budeš nenávidět, aby ses v očích veřejnosti nějak vyhranil. Na všechno měj hned názor. To je jedno, že nevíš, o čem mluvíš.

6. Odstěhuj se do Prahy. Jediná úspěšná kapela v historii Brna byl Narvan. Jediná současná je Mucha. O zbytku republiky ani nemluvím. Prostě v Praze musí bydlet každej muzikant. Muziku tu dělají skoro všichni, takže se brzy můžeš připlést do partičky "muzikantů" a zjistit, že dělají to samý co ty: nic. A můžete se spolu zdokonalovat v bodě 3.

7. Naposlouchej si kapely, který nikdo jinej nezná. Rozebírej dopodrobna jejich styl hraní na kytaru, aranže, linku zpěvu...

8. Pořiď si kytaru. To je fuk, že na ni neumíš hrát a nikdy nebudeš. Prostě měj kytaru. A všude ji s sebou nos. Užívej si ty pohledy těch nul okolo, který.....na zádech kytaru nemají.

9. Přihlaš se na hodiny zpěvu.

"No tak mi zkus něco zazpívat."

"Jako co?"

"Třeba...to co zpíváš nejraději po barech, nebo já nevim..."

Tak teď něco uvidí, pff... Konečně moje chvíle. Konečně mě někdo objeví. Splní se mi sny. Bože, já věděla, že mě čeká něco úžasnýho! Vždycky jsem to věděla! Proto se mi celý život děly tak hrozný věci! Tak jdeme na to...

"And so I wake in the morning
And I step outside
And I take a deep breath and I get real high
And I scream at the top of my lungs
What's going on?!"

"Stačí, stačí, proboha... přestaň! Co tak řveš?! No dobře, tak já ti teď řeknu, jak to bude probíhat. První rok budeme zkoušet různý hlasový cvičení a stupnice, abychom z tebe dostali tu uřvanou bestii. Pak možná začneme nějakejma jednoduchejma písničkama, jó? Ale s tím zatím moc nepočítej, jó? Všechno děláš špatně. Ale když přestaneš hulákat jak na lese, možná budeš mít docela dobrou barvu hlasu. Ale chce to spoustu času, jó?"

"Aha...no ale...aha..."

Sakra.

neděle 24. ledna 2016

49. Den Když jede spřízněná duše do teplých krajů

Když jede spřízněná duše do teplých krajů


"A jak jste se poznali?"

"Skvělá otázka! Nebudu tě unavovat pravdou a rovnou ti řeknu svou verzi!"

Byli jsme s Pupu v listopadu v divadle na našem oblíbeným souboru 11:55 (čti za pět dvanáct). Přivedl tam dva kolegy z práce a spolubydlícího. Seděli jsme s nimi před představením v hale divadla  a já se je snažila oslnit vtipnou konverzací. Zrovna jsme se něčemu smáli, když se jeden z kolegů otočil na Pupu a pronesl:

"Haha! No vidíš, Jiří, to se ti aspoň bude hodit, až odjedeme do tý Ameriky!"

Interiér zešedivěl. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Myslím, že jsem měla malej infarkt. A pohled? Jako tento, ale mnohem utrápenější:



"Chystal jsem se ti to říct. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takto."

"Ale...a...kdy? A na jak dlouho?"

"Neboj, až v lednu, to je za dlouho. A jenom na měsíc!"

Vzpomínám si, jak jsem vůbec nevěděla, co si s tou informací počít. Ale cítila jsem se hrozně zrazená.

Při odchodu mě Pupu zastavil:

"Počkej, já nikam nepojedu. Nenechám tě tady. Nemusíš se bát. Promiň, že jsem ti o tom neřekl, nevěděl sem, jestli mám jet nebo ne. Teď je rozhodnuto."

Podívala jsem se do očí za černými obroučkami a věděla, že ten můj utrápenej umělec, kterýho se pokusily připravit o šarm všechny bývalý přítelkyně (který ho nepřiměly tvořit, což jim nikdy neodpustím) musí vypadnou. Jako Tom Robbins. Pak napsal knihu Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé. Teda... hlavní hrdina v teplých krajích ochrnul po sedánku s šamanem. Ale stejně.

"Ne, ty musíš jet. Kdo bych byla, kdybych tě tu držela z vlastní sobeckosti. Potřebuješ načerpat novou inspiraci. Hlavně tam nic nepij s šamany."

"Cože?"

"Tom Robbins. To je fuk. Musím běžet."

Můj mazílek, kterej se ztratí i na Malostranským náměstí, je teď odevzdán napospas všem broukům, hadům, nemocem a šamanům Jižní Ameriky.

Jedinej chlap, kterej na mě nevidí jen chyby a není můj táta. Jedinej chlap, kterej se nevymlouvá na mýho psa, kocoura, nadváhu, místo bydliště, vzhled a neudává je jako důvody, proč se na mě vykašlat. Vždy v mém bytě hrdě čelí své silné alergii na kočky! A když páchám sebevraždy, je tu se mnou celou noc a nic ho nezastaví.

A jak mě přesvědčily nejen události posledních dnů, je to opravdový unikát. Už akorát vždycky čekám, co z dotyčnýho vypadne za blbost. Poslední nejstupidnější výmluva byla: "Nejsme kompatibilní! Ty máš psa, který tě chrání a to je pro chlapa nebezpečný!"

Nebezpečný? Jakože mě chceš mlátit a když mám psa, tak bys nemoh? A kompatibilní? Seš snad flashka z budoucnosti a já počítač Windows 98? Hádej co! Ten pes mi zachránil život. A zachraňuje každý den. Bez něj bych nic z toho, co vidíš, nedokázala.

Pupu nemá vztah k přírodě, nakupování ani alkoholu a stejně mě má nejraději a dělá se mnou cokoliv, je mu to jedno, jde mu o to být se mnou. Jak je to možný? Hm?

Teď se ptáš: "Jo? A proč s ním teda nechodíš, když je tak skvělej?!"

To fakt nevím, hele. Asi ho na to mám moc ráda.

Sakra, jestli se mu něco stane...

...tak jsem sama zvědavá, jak to se mnou dopadne.


středa 20. ledna 2016

48. Den Nad Tatrou sa blýská

Nad Tatrou sa blýská


Poslední dobou mám, bůhví proč, štěstí na Slováky. Nebo Slováci mají "štěstí" na mě? To je fuk. Šarm měkkého jazyka mě, jakožto milovníka psaného i mluveného slova a hudby, dokáže dostat... jak to říct... do varu? Mají takový podivný půvab. Rozumíš jim, ale na druhou stranu ne. Domýšlíš si význam slov a potutelně se usmíváš nad tím, jak roztomile se to říká u sousedů.

Možná už jsem dlouho sama (z čehož taky často vyplývá dost hustá vlčí mlha kolem některejch věcí, ale o tom jindy), ale přijde mi, že na Slovensku jsou chlapi ještě chlapi. Teda...alespoň ti, co žijí tady v Praze.

Ačkoliv jsem velice teatrální a výrazný extrovert, sedí někde uvnitř mě připosraný introvert. Dnešní střetnutí s jedním z mých slovenských idolů bylo sice taky extrovertně teatrální, ale dost introvertně přiblblý. Jsem taky jenom člověk a okouzlující muži mě, v jakkoliv inteligenčně náročné konverzaci, zahánějí do slepé uličky Blablabla, číslo popisné 0.

Proplétala jsem se davy důchodců v Lídlu. Když náhle ke mně někdo promlouvá.

"Ahoj! Čo ty tu robíš? Dlho som ťa neviděl!"

Idol mýho léta, dredatý a opíchaný vším možným, jen ne mnou, stojí vedle mě s tím svým nádherným úsměvem od ucha k uchu.

"Jé! Ahoj! No to víš! Já jsem tady pořád!"

Začnu se drbat na hlavě a rozhlížet se po stropech Lídlu, jako by mi to tam patřilo.

"Teda...ne přesně tady v obchodě. Jenom tady. Jakože...prostě..." začínám pomalým, rozmáchlým gestem ruky ukazovat jako indián přednášející svému kmeni.

"Jako prostě tady v Bohnicích."

Začala jsem couvat, aby bylo jasný, že se budu loučit. Dredatý udělal krok ke mně.

"No a ako sa inak máš? Ako sa ti darí?"

Ty jeho rty jsou jako dva měkký, ergonomický polštářky. To je neuvěřitelný. Měli by je prodávat místo antistresových míčků. V hlavě mi zněl Karel Černoch:"K čemu je mááááš, jsou na líbáááníííí!"

"Mám hodně práce. Pořád pracuju. A jsem z toho zmatená. Teda myslím...psychicky unavená. Jsem hrozná."

V tyhle chvíle mám vždycky pocit, že mi protějšek čte myšlenky a musí se dost dobře bavit.

"Staviaš se niekedy na pivo?"

"Ehm, no jasně. Vy pořád chodíte tam na tu... Křižovatku?"

"Myslíš Zastávku?"

He...jo, přesně tak. Říkám tomu Křižovatka. Nevím proč. Asi proto, že je to na křižovatce"

Sakra, já jsem přece takovej dement...

"Aha. No tak se zastav. Rád ťa uvidím."

"Jo, já se taky ráda...teda tě...no...dyť víš. Hele já už musím, tak pá!"

Když mě vyděsí vlastní pocity, začnu utíkat. Můj obrannej organismus. Prudce jsem se otočila a napálila vozíkem do bezbranné paní za mnou.

"Ehm...pandor, já se...já musím...pandor."

Metla jsem pryč a otírala si u toho pot z čela a oči, abych zjistila, jestli jsem celou dobu na těch příšerných zářivkách měla pod očima odrolenou svoji půl roku starou řasenku.

Kriste bože...

Možná to v pátek, cestou ze zpěvu, vezmu přes Křižovatku.

Ráda bych na svoji obhajobu řekla, že Slováci jsou nejzdravější národ Evropy!

Doufejme, že to neplatí o psychických chorobách. Jinak si ani neškrtnu...


pondělí 18. ledna 2016

47. Den Všechno při starém

Všechno při starém


A mám, co jsem chtěla. Důvěrně známý spektrum problémů je zpátky. Konečně se cítím normálně.

V práci jsem myslela, že zkolabuju. Návaly horka a zimy, bolest na hrudníku, namáhavý dýchání, bolavý, padající oči.

"Bež k doktorovi!"

"Hmmmm....ne."

"Já tě tady nebudu uklízet! To ti řikám rovnou!"

Aspoň tady po mě něco zůstane...

Spěchala jsem domů za psem, se kterým jsme museli na veterinu, protože je taky mrzák. Natáhl si vaz. Takže injekce, antibiotika za 548,- a odpajdali jsme domů. M. šel se mnou, kdyby mě náhodou ranila mrtvice, ať si rovnou může odvést Hanka.

"To by mě zajímalo, proč nejsi tak, jak ke svýmu psovi, zodpovědná i k sobě."

"Protože on se nemůže rozhodnout, jestli se k sobě bude chovat hezky nebo zle. Je to na mě. A já jsem si vybrala, že se bude mít hezky. Znám se. Budu tady jak na sviňu do stovky... To si piš!"

"To jsem teda zvědavej..."

Celý den se těším, až si lehnu, usnu a zapomenu na to, kdo jsem, co mám za sebou, co mě čeká, co mě nečeká a upadnu do sladkýho nevědomí.

Ale ne tak rychle!

Šla jsem se vyčůrat a zjistila, že mám celý chodidlo ponořený do vody. Sousedi mě vytopili.

Fajn.

Telefonuju s M., kocour si přede mnou vlezl do Hankovi pneumatiky (ne špeku, hračky, jediný, která přežila všechno) a začne na férovku močit a čumí u toho na mě. Chvilku na něj koukám jestli to jako myslí vážně.

Myslí!

Jdu to uklidit.

Všechno při starém. Problémy, bolest, zmatenost. Ach, mí věrní! Už jsem myslela, že všechno bude nudně normální!

A vyvoleným pro dnešní den je výborný písničkář Damien Rice!



And so it is, just like you said it would be
Life goes easy on me most of the time
And so it is the shorter storyno love, no gloryno hero in her sky

And so it is, just like you said it should be
We'll both forget the breeze most of the time
And so it is
the colder water
the blower's daughter
the pupil in denial

I can't take my eyes off of you
I can't take my eyes off you

Did I say that I loathe you?
Did I say that I want to
leave it all behind?

I can't take my mind off of you
I can't take my mind
My mind
My mind
'Til I find somebody new





neděle 17. ledna 2016

46. Den Srdce

Srdce


Srdce je záludný sval. Ještě dneska, cca do 5, jsem si myslela, že nejvíc trpí tím, když mě odmítne někdo, kdo mě překvapil a chci ho ve svým životě. A bohužel to tak druhá strana necítí.Nebo že by to bylo tím?

Tzn. původně jsem chtěla psát o něčem jiným. Ale...

Byli jsme s Hankem. M. a Zoey venku celý odpo. Nádhera, sníh, běhání, Vltava...Pak jsme si byli sednou na pivko. Což popravdě nebyl moc dobrý nápad po včerejších litrech chlastu... 

Najednou cítím bolest.

"Pájo...? Pájo?! Je ti dobře?"

Palčivá bolest na levý straně hrudi. Nemůžu se nadechnout. Narovnám se. Určitě je to od páteře, Určitě. To je jasný. Bolest neustává. Stále nedýchám. Od páteře. Nebo ne?

"Pájo, prosím tě ,mluv! Zbledla si. Nevypadáš dobře. Prosím tě nekoukej na mě tak... Pájo?"

Chci moc mluvit! Ale nemůžu! Nemůžu se ani hnout! Palčivá bolest a brnění v levý ruce. Nemůžu dýchat, proboha!? Takže takhle to skončí? M. prosím tě, pomoz mi, nemůžu mluvit! Nemůžu nic!

V koutcích očích ke mně proniká tma. Zavírají se mi, ale já nechci. Padají mi víčka, těkavý obraz se vytrácí. Do očí mi proniká tma. Chci žít.

"Pájo, prosím tě, mám volat sanitku?"

"Ne. Není mi dobře."

Není nic, co by nevyřešila vodka. 

Takže google. com a hledat příznaky infarktu... Jo. Mám je všechny. Já že to tak má každý.Srdce není jen sval. 

"Láska je jen pro ty, kteří jsou schopni zvládnout to psychické přetížení."

(Charles Bukowski)

Když říkám, že mě to jednou určitě zabije, nemyslela jsem to takhle. Buďme na přání opatrní...

"bude chvíli trvat, než se z toho vymotám
než přesvědčím svou kozlí hlavu, že hnal jsem se za ničím
časem to zvládnu, zas natolik se znám
tak nás přece nemusí nic měnit
že tě občas vnímám jak Tom planetu Zemi

že jsi tak blízko                

a přece nejsi k dosažení           

že s tebou jen

hraničím"

(Dero - pismak.cz)

pátek 15. ledna 2016

45. Den Štastný konce

Šťastný konce


Jako dítě jsem milovala horory a dramata. Celý dny jsem koukala na Střihorukýho Edwarda, Kostku 1 i 2, poslouchala teskný songy Hany Hegerový, psala do notýsku, brečela, sužovala se atd.

Čím je člověk starší, tím víc hledá šťastný konce. Asi že jich moc není. A jak zpívá Márdi: Áspóň jédén, áspóň jédén, áspóň jédén hépyénd..."

Náhodou jsem narazila v telefonu na básničku, kterou jsem složila minulý rok o Silvestru po cestě domů. Randila jsem se Srbem, ale jeden můj slovenský, no...jak to říct...kamarád je málo, milenec už lež a pro něco mezi tím pochybný názvosloví, mě oslovil s tím, že bychom možná náš vztah posunuli někam dál. Zbrkle jsem opustila Srba, ale se Slovákem to taky nedopadlo. No jo, kdo chce moc, nemá nic. Nutno říct, že od tý doby se zdržuju zbrklých životních rozhodnutí. Ale chvilku jsem zaváhala a ten rozpor jsem zaznamenala ve verších, což si nepamatuju, ale docela se mi to líbí.

Tak tady to máš:

Silvestr


Hrdinové usnuli na včerejších vavřínech
byl Silvestr a světlá noc
vyhrávám místa v srdcích i klínech
i tak mi jich dali do hlavy dost

po půlnoci končí třetí světová
ale má válka stále trvá
zvolit si: "I like you much, I´m not too far."
či: "Chcel by som, abys bola prvá."

To beztak nebyl ohňostroj
to se mi hlava tříští po obloze
a rány jsou můj vnitřní boj
když vážou mi koule

k noze




Miluju šťastný konce...

... ale asi jenom proto, že jich nikoho moc nečeká.


středa 13. ledna 2016

44. Den Nezoufalejší zoufalství

Nezoufalejší zoufalství


Pár posledních týdnů si připadám, jako bych žila ve skleněném pekle. Sterilní prostředí kanceláří je pro mou divokou duši ala Don Quijote osobním peklem. Bůh je velký kluk s lupou a já mravenec, na kterýho se zaměřil ve slunném dni.

Ajťáci v práci mi zakázali děkovat. Přibývá jim pak ticket (mail) navíc kvůli mým díkům a je neskutečně zdržující tuhle elementární lidskou zdvořilost smazat. Ale vysvětlují to někomu, kdo děkuje i mikrovlnce. No nic...

Stejně jsem všude za exota já.

Je to k vzteku... Přesto tady sedím dál.

Utíkám teda alespoň ve svý představivost.

Představuju si, že se najednou zvednu, obleču, nechám zaplý počítač, otevřená okna na ploše, nezasunu židli, jen se prostě obleču a beze slova odejdu. Hned, jak opustím budovu, opustím i ledově klidný krok a začnu utíkat. Jako divoký kůň, kterýho pustili ze skleněný ohrady do divočiny. A budu utíkat až domů za psem. Půjdu s ním rychle ven. Přijdeme domů, lehneme si do postele, budu poslouchat jeho dech a usneme.

A až se vyspím dozlatova, jako kachna na pekáči, probudím se jako slavná, finančně zajištěná zpěvačka do volnýho letního dne. Nakoupím litry sladkýho vína a zašiju se i se svým psem na opuštěnou louku. A tam se budu válet, pít, plácat hovadiny, smát se jim a diamanty se nekutálejí po pultech zlatnictví a nespí v krosnách pašeráků. Našly prozatím útočiště v odrazu mých duhovek.

Budu se smát, až mě bude bolet břicho. Nahlas a zběsile, zvuk se ponese po krátký trávě a bude ji hladit. A budu se tak smát, protože je jasný, že mě hned večer čeká něco naprosto úžasnýho. A nikdy to neskončí. A budeme šťastný. Přiletí fialový vítr a mraky z cukrový vaty...

"Pavlo..."

... olizují a polykají mě. Ne já je. Ale je to stejně sladký pocit přijetí...

"Pavlo?"

...tou všeobjímající přírodou a volností, která...

"Pavlo! Slyšíš mě?!"

"Ehm...jasně."

"No, hurá...no a takhle si tady v tom programu najdeš hodnoty skladové zásoby, chápeš? Ale to už musíš přece vědět!"

"Jo, no jasně... Díky."

Ten intenzivní pocit, že každou chvíli odejdu na záchod, vyzvracím se a střelím se do hlavy tak, aby tam museli vytírat od podlahy až na strop.

Anebo uvidím, co v létě.


pondělí 11. ledna 2016

43. Den Rockyho mantra

Rockyho mantra


Inspirace, odhodlání a houževnatost v tom, co chci v životě dělat, je u mě jako na houpačce. Pár dní jsem si teď připadala na mrtvým bodě. A asi jsem tam opravdu byla. Říkala jsem si, že mám málo problémů a nic se neděje, ale došlo mi, že toho mám k řešení a k práci víc než dost.

Odhodlání k činu je u mě provázeno třemi kroky, který mě vyburcují k aktivitě, radosti při činnosti a dávají vítr do plachet.

1. fáze - Odměny

Cítím, že polevuju a začínám se za práci odměňovat. Nejdřív je to nějaká sladkost po dokončení činnosti nebo o něco delší chatování na fb. Pokračuje to odměnami v podobě jednoho ze tří hlavních jídel dne a jak postupně přecházím k základnějším a nezbytnějším potřebám člověka, málem se při práci počůrám nebo umřu hlady. Když to nefunguje, přichází...

2. fáze - Sebelístost

Trávím čas tím, že se potkávám s lidmi, kteří mi přijdou dost zajímaví a empatičtí, a stěžuju si, nepokrytě jim závidím a veřejně se lituju. S nadsázkou a předstíraným nadhledem, samozřejmě.

3. fáze - Rockyho úder

Pouštím si Rockyho motivační video. Scénu z tuším 5. dílu, kde promlouvá do duše svému synovi:



A zase znovu nasazuju, nabírám síly a vím, že dokážu cokoliv si umanu. A když ne (pokud se to týká čehokoliv, co není hudba nebo pes, kde je to pořád jen na mě a nevykašlu se na to), alespoň vím, že jsem udělala své maximum.

Rockyho síla se mi zprvu hodila, když jsem se nemohla vyškrábat opilá do 5. patra domu bez výtahu. Ale za pár let jsem zjistila, že je lepší tuhle filosofii aplikovat do všeho.

Beat it up!


pondělí 4. ledna 2016

42. Den Léto vs. Zima

Léto vs. Zima

Nemůžu se rozhodnout, který roční období miluju víc. Jsem věčně nespokojenej člověk. To znamená, že je mi v létě (překvapivě) horko, na podzim trpím podzimní depresí, v zimě mě štve brzká tma a na jaře mě sužuje jarní únava.

Ještě že už jaro a podzim nejsou.

Už je to tedy čistě jenom fight mezi zimou a létem.

Nevím, jestli víc miluju, jak je mi na zvracení pokaždé, kdy vstoupím na betonový nebo asfaltový povrch, nebo to, jak málem vrhnu v přecpaným a přetopeným busíčku, kde se sotva hnu a svlíknout se z bundy by byl kousek hodný Copperfielda.

Nevím, jestli miluju víc to, jak mám v létě z otevřených bot věčně rozkopaný a pošlapaný nohy od psa nebo to, že vlát za psem na sněhovém povrchu je nebezpečný, ne-li dokonce nemožný!

Nevím, jestli víc zbožňuju tu brzkou tmu, kdy svýho psa vidím za světla jen v sobotu na cvičáku, anebo to nekonečný světlo, kdy je pořád čas jít z hospody domů, tak z ní nikdo nechodí.

Nevím, jestli si víc užívám to pocení ve třech vrstvách oblečení při vyvinutí jakýkoliv fyzický aktivity nebo tu sprchu potu v létě, kterou způsobí i zvednutí ruky.

Nevím, jestli se mi víc líbí to, že mě v zimě kdykoliv klesne teplota pod bod mrazu začnou bolet zuby nebo to, že v létě nemám pod co schovat špeky.

A nejvíc žeru to, jak jsou všichni silničáři, údržbáři, chalupáři, popeláři každou zimu celí bez sebe z toho, že v zimě sněží!

Kam se na ně hrabu...


pátek 1. ledna 2016

41. Den 2016

2016

Sakra, jak jsme se dostali až sem...

Rok 2016. Připadalo mi, že se v roce 2015 nic zas tak významného nestalo. Pak jsme ale s Pupu dělali rozbor uplynulého roku pro kvalitnější rok 2016 a došlo mi, že se toho stalo víc než dost.

Počínaje cvičákem, přes založení Čtvrt na smrt a práci na desce s producentem až po změnu práce. Tentokrát jdu do roku 2016 s čistým štítem, bez problémů.

A stejně si samozřejmě stěžuju.

Nějak se nemůžu vzpamatovat z toho, že je všechno v pořádku. Žádný dluhy, je kde bydlet, pes se umí chovat, konečně mám novej mop a škrabadlo pro kocoura, mám pracovní režim, ověřený přátele a skvěle našlápnuto.

Jen se do toho nějak nemůžu napasovat.

Jsem zvyklá na problémy a chaos. Vždycky byla nějaká oblast mýho života v troskách. Teď jsem takovej srab, že spíš problémům předcházím. Zasraná zodpovědnost. Zasranej režim. Já byla bohém!

Je to trochu Hankova "vina", protože je to s přehledem jedinej chlap, kterej mě přiměl změnit život. Ale je to jako když se člověk zamiluje. Když chceš, všechno jde.

Vtipný, že o tenhle pohodovej stav usiluju od tý doby, co jsem se přistěhovala do Prahy. Teď to mám. Ale co s tím? Tak tyčím nový cíle. Stejně se necitím ve svý kůži. Jako bych žila život někoho jinýho. Snad jen jiná etapa.

Každopádně... aby bylo co bořit, je třeba něco nejdřív vystavět. O to bude ten nadcházející pád z větší výšky.

Nemůžu se dočkat.

Zas bude o čem psát.

Jo a štastnej novej!