sobota 30. července 2016

59. Návštěva bohnického hřbitova bláznů

"No tak ty seš dobrej magor. Ale jdete tam alespoň ve dne, ne?"

Vyslýchala mě kolegyně v práci, která je stejně jako já posedlá duchařskými horory a podělaná až za ušima, kdyby se něco z filmu mělo skutečně stát.

"Ne. Jdeme pít. A čekat, až se setmí. Pak tam vyrazíme."

"Ti řikám, že se tam posereš!"

Odpověděla jsem tichem, které doprovázelo pomalé kývání hlavou a vytřeštěnýma očima, načež kolegyně doplnila:

"Ale dej mi pak hned vědět!"

Od té doby, co jsem se přistěhovala do Bohnic a dozvěděla se o hřbitovu bláznů, jsem věděla, že se tam musím jít podívat. Pod rouškou noci přehodit nožku přes kamennou zídku a skočit rovnýma nohama do břečťanu. Nebo do propadajícího se hrobu. To je fuk. Mluvila jsem o tom snad při každý první schůzce s chlapcem (skvělý způsob, jak se udržet plánu zemřít sama), mlela jsem o tom všem kamarádům a divila se, když nikdo neprojevil stejné nadšení. Ale konečně se mi podařilo někoho takového najít. S. se obětoval a šel se mnou.

Jala jsem se si o tom nejdřív něco přečíst. O hřbitov pečuje chlápek podobně ujetej jako já. Jmenuje se Jiří Vítek. Pořádá komentované noční prohlídky a třikrát za týden hřbitov navštěvuje, aby se mu podařilo dát ho do kupy. Když ho Blesk požádal o rozhovor, schválně o tomto místě mluvil jako o nejtemnějším místě Prahy (a vlastně celé Evropy!). Ale schválně přeháněl kvůli vandalům, kteří chodí hřbitov ničit.

Vydali jsme se na cestu. Tma. Ticho. V batohu nám cinkala pivka. Kolem nás nic než opuštěné zahrádky. Šli jsme dlouhou polňačkou, která vede k místu určení. Na nebi bylo spoustu hvězd a mraky ve tvaru Falca (toho psa, ne zpěváka). 

Přišli jsme k velké bráně. S. začal proaktivně lomcovat s bránou.

"Né! Ta je zamčená! Musíme tam jít odněkud z druhý strany, kde je zídka nejnižší, a pak... Viděls to?!"

"Ne, co?"

"Támhle! Támhle mezi těmi stromy něco zasvítilo!"

A zase zhaslo. Pak se ale rozsvítilo dalších 5 mihotavých světýlek. Zrovna v pátek v 23:13 se tam správce rozhodl taky udělat exkurzi s dalšími čtyřmi lidmi.

"No nic. Tak počkáme, až se vrátí, slušně pozdravíme a zeptáme se, jestli by nás taky proved, no... Otevřeš mi to pivko prosím tě?"

"Ale ne, kašlem na to, pojď, obejdeme to z druhý strany. Mineme se s nimi."

Ještě chvilku jsem se nechala přemlouvat, pak jsem zalovila v baťůžku baterku a vrhla se do tmy před námi. Obcházeli jsme okolo zídky. Koukala jsem, kde je nejnižší. 

"Hele a musíme mluvit normálně. Oni prej nemaj rádi, když šeptáš. Cítí se pak to...no...mrtví. A taky jim nesmíme říkat duchové, ale entity, protože... kristebože, a co je zas tohle?!"

Něco jsem zaslechla. Blížili jsme se k lidským hlasům. Teda doufala jsem, že lidským. Zprvu to znělo jako souložení, když nás zmerčili, mlčeli. Přišli jsme k třem postavám opřeným o zídku. Jako profesionální lovec záhad jsem jim všem posvítila do obličeje. A abych všechno dělala podle dobře míněných rad z internetu, přátelsky a hlavně nahlas jsem pozdravila.

"Ahoj! Já jsem Pavla! Taky jste se vydali..."

Ale entity nebyly zrovna přátelské.

"Drž hubu a zhasni tu baterku!!!"

Najednou vidím, že správce je hnedle na druhé straně zídky. Prudce jsem si dřepla, udusila světlo baterky o pupek a do klína si vylila pivko. 

"My chceme taky dovnitř," šeptala jedna z víc než živých černých návštěvkyň. "Ale čekáme, až skončí prohlídka."

Byla to na mol opilá bloncka. A její polohlas oproti našemu šeptání byl na mýho živýho kamaráda dost rušivým elementem.

"No ty kráso, ty si tichá jak Silvestr! Mlč!"

Správce mluvil, Snažili jsme se něco zaslechnout. Říkala jsem si, že návštěva hřbitova v noci napadla maximálně mě. A ono je to asi plán na páteční večer populární stejně jako kino nebo procházka ke Stalinu.

Skupina se vzdálila. S. už měl dost chichotání a přiblblých poznámek od nahodilých členů naší vlastní exkurze. Vyskočil na zídku a ponoukl mě, ať jdu s ním. Podle mě však nebyla skupinka výletníků tak daleko a navíc nás správce musel slyšet. Ale tak…

Přeskočila jsem a najednou slyším, jak někdo v dáli na druhé straně řve:

Áááááá, Pocahontas!! Kde siiiii?! Ááááá!"

A smích. Napadlo mě, že možná jsou mrví přeci jen sympatičtější společníci. Uličkou jsme se vydali tam, kde jsem tušila místo pověstné pohřbenými hříšníky, které nechtěla zachránit ani pokrytecká církev. Mezi hroby jsme chodili jenom uličkami. S. šel přede mnou a držel mě za ruku. Koukala jsem jen do země a snažila se nerozbít si držku nebo nezavrávorat a nepřilehnout si k některému z vyčpělých nebožtíků. 

Jenže cesta se klikatila, nebylo vidět skoro ani na krok, my nikam pořádně nedošli, ale v kruhu jsme taky nechodili. Připadala jsem si jak v IKEA, když to jednou vezmete zkratkou a už se nikdy nevyhrabete ze sekce Doplňky.

Půjčila jsem si baterku a ujala se vedení. Došli jsme na hlavní chodník, který půlí hřbitov. Tak. A kam teď? Nebezpečně blízko před námi blikla baterka.

"Ty voe! Ten správce se vrací! Zná to tady dobře a nemusí si svítit celou cestu! Vidím jeho postavu v protisvětle! Jdeme!"

Otočila jsem se a začala zdrhat. Slyším, jak za mnou S. něco volám. Tak jsem zastavila, abych ho slyšela. Ale co když ho něco posedlo?

"Pavli! Ty jsi jediná, kdo má světlo! Už mi prosím neutíkej!"

Čapla jsem ho za ruku a táhla ho nejkratší cestou zpátky k nejzadnější zídce. Když jsem se konečně napojila na správnou břečťanovou uličku, v cestě mi stála opilá bloncka hledající zbytek výpravy.

"Uhni!"

Odhrnula jsem ji na pomník a přeskočila na bezpečnou stranu.

"Sakra... Musí tady furt někdo otravovat?! Jsem si to chtěla projít sama a ne zažít největší paniku z pronásledování správcem. Ti řikám, že ten jestli umře, tak tu bude strašit!

Takže co?

Kdy jdeme příště?"


sobota 23. července 2016

58. O tom, jak jsem kříženec Bukowskiho a Kurta Cobaina

Bylo třeba pustit námořníka k vodě. Už jsem tak zakotvená ve svým úžasným životě, že je těžký nechat si ho někým komplikovat. Člověk by čekal, že bude chlapům imponovat, když děláš to, co miluješ a dáváš tomu všechno.

Ne.

A taky upřednostňuju svýho psa před seděním v hospodě. Sorry.

Všechno je ve starých kolejích. Píšu, čumím se spolubydlícím na horory, píšu, sem tam se někde zapomenu, píšu a usínám s ledovým klidem na srdci.

Vždycky zhruba jednou za rok a čtvrt mám neodbytný pnutí zkusit si být ve vztahu. Ale jsem víc Bukowski, kterej zbožňoval kurvy, než Forest Gump a jeho láska k Jenny. Vztahy jsou jen pro ty, kteří jsou schopni ustát to psychický přetížení. Nic pro mě.

Whatever.

Včera jsem měla koncert, kterej jsem sveřepě odmítala a všemožnými způsoby se snažila, aby k němu nedošlo. Nepovedlo se.

Nejvíc mi šly písničky od Kurta Cobaina, asi proto, že jsem už pak byla v pokročilém stavu nacamranosti a cítila jsem se na to nechat si prohnat hlavou kulkou z brokovnice po slastně přepísklým odhadu heroinové dávky.

Koncert byl rozdělen do čtyř částí. Po dvou jsme zjistili, že už vlastně nemáme nic na ty další dvě.

Fajn, půjdu s kůží na trh a zahraju poprvé a naposled veřejně song Jsou noci.

Ten vznikl tak, že jsem si myslela, že si Pupu jenom tahá triko, když tvrdí, že bez problému dokáže napsat Horáčkovinu (neboli song jako od Michala Horáčka). Po 15 minutách, co mi jednoho sychravého sobotního dopoledne poslal text, byl song hotov.

Tak jsem šla s kůží na trh:

"Zahraju vám song, kterej jsem napsala. Text k němu stvořila má spřízněná duše Jiří Charvát, sedí tady vepředu v pruhovaným triku. Bude to trochu depresivní. A pro všechny, kteří o někoho přišli. A nemyslím úplně rozchodem. Protože o někoho můžete přijít i takovým způsobem, že už to nikdy nezalepíte, už nebude žádná cesta. Tak jedeme."


Jsou noci, kdy se nehojí
jizvy z mých nehtů na tvých zádech
líné jak linky v přístrojích
co hlídají tvůj nádech, výdech

Jsou noci, kdy se nestýská

kdy se to jenom vleče
dopsala další propiska
jak škrtám uchazeče


co na mě zkouší levné fráze
to by ses vážně pousmál

ten úšklebek mi bude scházet


jsou noci bez lamp, bez svíček

paraván ze tmy kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet‘


Jsou noci, kdy se nechce spát
a už vůbec ne být vzhůru

a měsíc, vlezlý delegát
zas dělá inventuru

A čeká, že se přestrojím
z negližé do pyžama


To se pak vůbec nebojím
že budu nadosmrti
sama


Pak jsem šla k baru připravit se o poslední zbytky vzpomínek na tenhle večer. Po cestě mě zastavila paní se slzami v očích.

"Pardon, nechci vás zdržovat, jen jsem vám chtěla říct, co pro mě znamená písnička, kterou jste právě zpívala. Před třemi lety mi umřel syn. Bylo by mu teď asi tolik jako vám. Už když jste to uvedla, naskočila mi husí kůže. A co pak přišlo, mě dostalo. Proběhl mi před očima celý život i události posledních let. A najednou jsem se necítila tak sama. Prosím, pokračujte v hudbě. Máte v sobě něco, co dává lidem sílu, i přestože ji dávno ztratili. Prosím, pokračujte."

Se slzami v očích jsem pohladila paní po rameni.

"Děkuji. Je mi líto vašeho syna. Věřím ale, že se vám to povede překonat."

"Nemáte zač. Podívejte...panáky nepiju. Ale pojďte si jednoho dát na mojeho Honzu. Zpívala jste totiž pro něj."

Přisedla jsem si pak k paní a jejímu manželovi a naslouchala jejich utrpení. V tom mi někdo poklepal na rameno.

"Promiňte, měla byste chviličku?"

Byl to starší pán s bílými vlasy.

"Jéééé vy máte úplně boží vlasy! Tak bílý! A ten odrostlej ježek je tak přesnej! Vypadáte jako sluníčko! Můžu vám sáhnout na hlavu??"

"Ehm, no... můžete."

Když se mé nadšení vrátilo do únosných rovin, vyslechla jsem pána.

"Hele, ten váš začátek byl příšernej. Byla jste nervózní. Kytarista trochu umí hrát, fajn. ale jakmile jste si vzala do ruky kytaru a začala zpívat, řikám si: Wow! Tak ta holka to tam má jako prase! Pojďte si ke mě do kavárny na hoďku a půl zahrát. Dám vám cokoliv, co budete chtít a potřebovat."

...

Já fakt skončím jako Kurt Cobain...


58. O tom, jak jsem kříženec Bukowskiho a Kurta Cobaina

Bylo třeba pustit námořníka k vodě. Už jsem tak zakotvená ve svým úžasným životě, že je těžký nechat si ho někým komplikovat. Člověk by čekal, že bude chlapům imponovat, když děláš to, co miluješ a dáváš tomu všechno.

Ne.

A taky upřednostňuju svýho psa před seděním v hospodě. Sorry.

Všechno je ve starých kolejích. Píšu, čumím se spolubydlícím na horory, píšu, sem tam se někde zapomenu, píšu, a usínám s ledovým klidem na srdci.

Vždycky zhruba jednou za rok a čtvrt mám neodbytný pnutí zkusit si být ve vztahu. Ale jsem víc Bukowski, kterej zbožňoval kurvy, než Forest Gump s jeho city k Jenny. Vztahy jsou jen pro ty, kteří jsou schopni ustát to psychický přetížení. Nic pro mě.

Whatever.

Včera jsem měla koncert, kterej jsem sveřepě odmítala a všemožnými způsoby se snažila, aby k němu nedošlo. Nepovedlo se.

Nejvíc mi šly písničky od Kurta Cobaina, asi proto, že jsem už pak byla v pokročilém stavu nacamranosti a cítila jsem se na to nechat si prohnat hlavou kulkou z brokovnice po slastně přepísklým odhadu heroinový dávky.

Koncert byl rozdělen do čtyř částí. Po dvou jsme zjistili, že už vlastně nemáme co hrát.

Fajn, půjdu s kůží na trh a zahraju poprvé a naposled veřejně song Jsou noci.

Ten vznikl tak, že jsem si myslela, že si Pupu jenom tahá triko, když tvrdí, že bez problému dokáže napsat Horáčkovinu (neboli song jako od Michala Horáčka). Po 15 minutách, co mi jednoho sychravého sobotního dopoledne poslal text, byl song hotov.

Takže proč ne:

"Zahraju vám song, kterej jsem napsala. Text k němu stvořila má spřízněná duše Jiří Charvát, sedí tady vepředu v pruhovaným triku. Bude to trochu depresivní. A pro všechny, kteří o někoho přišli. A nemyslím tak úplně rozchodem. Protože o někoho můžete přijít i takovým způsobem, že už to nikdy nezalepíte. Už nebude žádná cesta."


Jsou noci, kdy se nehojí
jizvy z mých nehtů na tvých zádech
líné jak linky v přístrojích
co hlídají tvůj nádech, výdech
Jsou noci, kdy se nestýská
kdy se to jenom vleče
dopsala další propiskajak škrtám uchazeče
to by ses vážně pousmál
ten úšklebek mi bude scházet
jsou noci bez lamp, bez svíček
paraván ze tmy kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet‘
Jsou noci, kdy se nechce spát
a už vůbec ne být vzhůru
a měsíc, vlezlý delegát
zas dělá inventuru
z negližé do pyžama
To se pak vůbec nebojím


co na mě zkouší levné fráze


A čeká, že se přestrojím

že budu nadosmrti
sama


Pak jsem šla k baru připravit se o poslední zbytky vzpomínek na tenhle večer. Po cestě mě zastavila paní se slzami v očích.

"Pardon, nechci vás zdržovat, jsem vám chtěla říct, co pro mě znamená písnička, kterou jste právě zpívala. Před třemi lety mi umřel syn. Bylo by mu teď asi tolik jako vám. Už když jste to uvedla, naskočila mi husí kůže. A co pak přišlo, mě dostalo. Proběhl mi před očima celý život i události posledních let. A najednou jsem se necítila tak sama. Prosím, pokračujte v hudbě. Máte v sobě něco, co dává lidem sílu, i přestože ji ztratili už dávno. Prosím, pokračujte."

Se slzami v očích jsem pohladila paní po rameni.

"Děkuji. Je mi líto vašeho syna. Věřím ale, že se vám to povede překonat."

"Nemáte zač. Panáky nepiju. Ale pojďte si jednoho dát na mojeho Honzu. Zpívala jste totiž pro něj."

Přisedla jsem si pak k paní a jejímu manželovi a naslouchala jejich utrpení. V tom mi někdo poklepal na rameno.

"Promiňte, měla byste chviličku?"

Byl to starší pán s šedivými vlasy.

"Jéééé vy máte úplně boží vlasy! Tak bílý! A ten odrostlej ježek je tak přesnej! Vypadáte jako sluníčko! Můžu vám sáhnout na hlavu??"

"Ehm, no... můžete."

Když se mé nadšení vrátilo do únosných rovin, vyslechla jsem pána.

"Hele, ten váš začátek byl příšernej. Byla jste nervózní. Kytarista trochu umí hrát, fajn. ale jakmile jste si vzala do ruky kytaru a začala zpívat, řikám si: Wow! Tak ta holka to tam má jako prase! Pojďte si ke mě do kavárny na hoďku a půl zahrát. Dám vám cokoliv, co budete chtít a potřebovat."

...

Já fakt skončím jako Kurt Cobain...


úterý 14. června 2016

57. Syndrom Kurta Cobaina

Syndrom Kurta Cobaina


Hudba mě totálně zklamala na všech frontách. V tomto průmyslu z tebe chtějí vyždímat prachy a udělat z tebe někoho jinýho. V lepším případě si najdeš někoho podobně střihlýho, jako jsi ty sám. Ale ten tě pak může taky podělat a ještě ti vyhrožovat.

Jsem šťastná u klávesnice počítače. Jenom já a moje myšlenky. Sem tam nějaká schůzka s příjemným lidmi. Chození se psy po lesích, seriály, posedávání u pivka, plavání. Sakra, jsem teď tak spokojená, že z toho místy panikařím. Nechci nic měnit.

Nechci dělat hudbu. Jsem ublížená a ukřivděná. Z představy, že zase koncertuju, se mi dělá zle. Struny na kytaře zrezly a klávesy se válejí někde v prachu na půdě chalupy. Hlas chřadne a ztrácí sílu i lesk. A tak to má být.

Nicméně...

Před dvěma měsíce jsem kývla na to, že budu hrát v rámci Open Micu na United Islands. Táta mi měl dovézt klávesy. Chtěla jsem na ně natrénovat song Rootless Tree od Damiena Rice (Fuck you, fuck you, fuck you and all  we´ve been through. I said leave it, it´s nothing to you anf if you hate, than hate me so good, that you just let me out...etc...) a vyřvat se naposled ze všech zklamání na mezinárodním festivalu.

Táta klávesy nezvládl přivést.

Mám vystupovat 25.6. Neumím nic.

Není nic lepšího, než řešit problémy konstruktivně. Proto jsem se rozhodla, že půjdu večer s Veníčkem na pivex. Šli jsme na zahrádku ala trhy naproti metra Kobylisy. Je to tam pěkný, doporučuju. Malej bárek, plac se stoly a malý jeviště.

Myslím, že jsme byli zrovna blízko vyřešení ekonomické krize a hladomoru, když se u baru objevil kytarista a bubeník, kterýho znám z dlouhých nocí v nonstopu v Bohnicích. V hlavě mi proběhly jasný výpočty:

Uženu ho, aby mi dělal doprovod na United Islands. + Nebudu si muset dělat ostudu. = Značka ideál!

A takový počty má Pavla ráda.

Odběhla jsem k jeho stolu a vyložila mu svůj problém.

"No a co bys tam chtěla hrát?"

"Hele, určitě Brendu. Je to jednoduchý, protože jsem to složila já, sleduj... No a to hraješ furt dokola."

"Aha, dobře. Tak si to zkusíme."

Naproti němu seděla buchta. Shodou okolností (Náhody prý neexistují. Doufám, že ano, ale myslím, že ne.) naproti němu seděla produkční a spolumajitelka, která tam zařizuje koncerty.

"Ježiš to bylo skvělý! Musíte tady hrát! V červenci! Mám volno a potřebuji přesně někoho, jako jste vy! Takže..."

"Pardon, promiň, že tě přerušuju. Já už nechci dělat hudbu. Pověsila jsem zpívání na hřebík. Jsem z hudby zklamaná a znechucená."

"Zaplatím ti! Co takhle 500 za večer a platím celou útratu?"

"Můj výkon je tak příšernej, že bych si za to ani nenechala zaplatit. O tom to opravdu není. Já prostě..."

Přiběhla slečna, která pracovala za barem a s nadšením začala hustit do spolumajitelky:

"Normálně lidi na zastávce seděli a podupávali si nohou, když to slyšeli! To je prostě super!"

Bože, smiluj se nade mnou...

"Tak 1 000!"

"Ale ne, ty to nechápeš, já už prostě nechci..."

"Zaplatím ti 3 000 a cokoliv, co vypiješ, když mi tady odehraješ sety po čtyřech písničkách s přestávkami tak, aby to bylo na dvě hodiny. To je fér, ne?"

"No...tak dobře."

Sakra. Já se toho snad nezbavím.

To je takovej ten problém typu "mám příliš lesklý vlasy a peníze se mi nevejdou do peněženky", přiznávám.

Říkám tomu syndrom Kurta Cobaina:

"The fact is, I can't fool you, any one of you. It simply isn't fair to you or me. The worst crime I can think of would be to rip people off by faking it and pretending as if I'm having 100% fun."

Tenhle koncert bude už fakt poslední.


úterý 17. května 2016

56. Námořník aneb Welcome aboard!

Námořník aneb Welcome aboard!


Už jsem tu jednou psala o mém slovenském idolu minulýho léta.

Je zvláštní, jak jde čas...

Poprvý jsme se potkali o prázdninách, když jsem se vyskytla na, v Bohnicích velice populární, grilovačce. Konává se na zahradě za ještě populárnější hospodou Zastávka. Pozvala mě kamarádka. Bývá tam něco kolem 20 lidí, jedna parta, všichni se tu znají, město ve městě. Něco jako Hulín 2: Pamatuješ si to jako peklo, akorát že tady je to nebe.

"Ahoj všichni! Já jsem Pavla!"

Nemám ráda, když přijdu do většího počtu lidí a musím na všechny sahat (=podat jim ruku), abychom se seznámili, nicméně si stejně ani jedno jméno nezapamatuju, takže je to vlastně taková zbytečná formalitka.

"Ahoj...čau...čáo...ahoj... taky mě těší...ahoj...jojo...čauuu...jé, pozor, ať si tu mikinu nenamočíš v pivě....ahoj...a..."

Na chvíli se zastavil čas. Zpomalenou otočkou se ke mně obrací sám pořadatel těchto akcí. Jako ve filmu. Fakt. Nemá tričko. Protože ho nemusí mít. Nemá co skrývat. Podává mi ruku, naše pohledy se střetly, jsem slabá v kolenou. Snažím se ohlídat, abych na něj nekoukala jak pes na výlohu řeznictví. Pouští mě.

V tu chvíli se ke mně rozbíhá obrovskej rotvajler. A jé je, hlídá. Znám to od Hanka.

Pes mě podrobuje bližšímu zkoumání zahrnujícímu kontrolování oblasti mých genitálií vlhkým čumákem. Sakra, kámo, tys mě snad prokouk, tvůj páníček musí být v tom případě jedině...

"Marvin! Nechaj ju! Poď na miesto!"

Bože, zachránil mě. Je skvělej. Hrdina.....Bože, vzpamatuj se!

Kamarádka mě má přečtenou taky.

"Líbí se ti, viď? Je svobodnej! Beztak se mu taky budeš líbit!"

Večer plynul. O 6 piv a 4 hodiny později už na kraj padala tma. Ale já se nezvedla a nešla domů, jako za normálních okolností. Lovec svoji kořist nesmí pustit z očí. Tss... ale dyť já ho přeci nechci! Ale ještě jedno si dám...

Někdo přitáhl kytaru. Kamarádka mi ji hned prozíravě vrazila do ruky. Kdybys totiž chtěl sbalit kočku, začneš jí mávat před čumákem Šantou kočičí. Když chceš ale sbalit lidskýho tvora, začni hrát na kytaru. Možná bych se na ni mohla konečně naučit opravdu hrát.

Vidím kamarádku, jak se naklání k idolovi a slyším, jak nahlas šeptá:

"Až ji uslyšíš, tak se do ní zamiluješ!"

Zvedám oči v sloup a připadám si jak v nějakým pitomým filmu. Opět. Začínám hrát.... Skončí song, nejstřízlivější tleskají. Idol se naklání ke kamarádce a slyším, jak říká:

"Mělas pravdu..."

Dobře. Ještě jedno pivko si teda dám.

Od té doby až na pár letmých setkání, rozpačitých rozhovorů a mých inkognito opilých návštěvách na Zastávce pro kontrolu, jestli tam náhodou Slováka "nezávisle" nepotkám, jsem se vzdala šance na úspěch.

Zpět do současnosti.

Jela jsem před pár dny z centra. Poměrně brzo. Trochu opilá a hodně smutná. Má cenu volat Pupu? Ne, je pozdě, spí do krásy... Na Kobylisích jsem vylezla z metra. Očima pod těžkými víčky se líně rozkoukávám po nástupišti. Když v tom....Vidím po perónu zběsile pobíhat monstrózního rotvajlera.

Že by?

Hledám dredatýho pankáče v kožený bundě a...ano! Pár metrů přede mnou. Zahodím obezřetnost i grácii a ženu se za ním.

"Ahoj!"

"Ale ahoj! Kde tie sa tu berieš?"

Na Kobylisích nastupujeme do busu směr Bohnice, celou dobu si povídáme. Rotvajler žebrá pizzu od spolucestující. Bez vodítka, bez náhubku. Kdybych to udělala já s Hankem, už mě upalují na hranici podél nástupiště. Jak je možný, že JEMU nikdo nic neřekne??

Rozhlížím se a všímám si, že naše půlka busu nahodila blažený úsměv a nechává se ukolébávat houpáním dopravního prostředku. Podívám se na mého spolucestujícího. Ta jeho prapodivně klidná a zároveň pozitivní energie nakazila okolí. I mě. To snad není možný! Zapřádáme konverzaci se všemi, kteří sedí okolo. Svět je jako hippies festival, kde se všichni znají, i když vlastně ne. Podivný efekt.

"Prečo sa niekedy nezastavíš? Pozýval som ťa cez bráchu od M. od januára na grilovačky a tie nič..."

Jo tak, odtud vítr vane... Žárlivý M. mě chtěl odříznout od slovenskýho fešáka.

"No...jednou jsem ti psala. A neozval ses. Tak jsem si myslela, že se vidět nechceš."

"Kedy si mi písala?"

"Přesně? 23. 1. asi o půl 2 ráno."

"A ty se divíš, že jsem ti neodepsal?"

"Když ses takhle zeptal, tak ne. Pojďme se na pivku domluvit teď. Co třeba...zítra?"

Long story short... Dozvěděla jsem se, že idol je stejně skvělej, jak jsem si představovala, parádně voní a je námořník. Teda jako lodník, ale to nezní tak romanticky. Takže námořník. Dva týdny brázdí mezinárodní vody, dva týdny bude dělat společnost v kraji bláznů mý maličkosti. Rok to trvalo!

Když v noci nemůžu spát, přijde mi v sms něco jako:

"Zavri tie veľká očka a silno mysli na seba a na mňa. A za chvíľku sme spolu. Dobru noc."

Dobrou...


čtvrtek 5. května 2016

55. Jediný, co je stálý, je změna

Jediný, co je stálý, je změna


Všechno je vzhůru nohama.

1. Jsem tak znechucená z lidí, který se motaj kolem hudby, že jsem zpívání pověsila na hřebík. Všichni chtěj jenom prachy, nebo aby za ně někdo všechno odmakal. Ale já chtěla opravdu jen zpívat.

2. Nicméně sny v psaní se plní rychle a snadno. Jsem na volné noze, redaktořím si a rýsují se další pecičky. A přesně takhle to má podle mě být. Se vším, co je správně. Jinak to není ono.

3. Přestěhovala jsem se. Asi o 50 metrů dál. Přesto mě to málem stálo život. A jako hrdej pošahanec jsem všechny věci převážela sama dva dny osobákem. Každý den od rána do večera. Mezi rty jsem každý den od 8:00 do 20:00 cedila: "Zasraná hrdost, zasraná hrdost, zasraná hrdost..."

4. Ve vztazích se orientuju míň a míň. Asi mám fakt nějakej problém. Když se tak rozhlížím kolem sebe, v rámci přirozené selekce probíhají moje myšlenkové pochody, ať už více či méně, nějak takto:

"Ty seš alkáč, ty feťák, ty hulíš moc trávy, ty máš IQ skleničky vody, ty seš tlustej (a jestli někdo z nás dvou má být tlustej, musím to být jenom já), ty seš pošuk, ty seš mladej, ty moc starej."

Chybí mi sexuální pohon!

5. Měla jsem smutný dialog u doktora:

"Takže vy jste sama?"

"Ano."

Jakože...nebydlíte s rodiči?"

"Ne."

"Takže s přítelem..?"

"Ne, jsem sama. Chápete?! Jako Laurel bez Hardyho, Jerry bez Toma, Vinnetou bez Old Shatterhanda, Medvídek Pů bez sudu medu. A jestli něco opravdu nepotřebuju, tak to, aby mi to někdo připomínal!"

"No...tak dobře."



Je to vážný. Chybí mi romantické naléhání.

Už na mě nikdo dlouho nenalehnul.

Jak řekl Ferlinghetti: "Sexualita bez lásky časem unaví veselé podvodníky..."

Jenže při mém štěstí narazím zas tak akorát na nějakýho lamače stydkých kostí. A to já nechci. Jo a opět jsem zahořela neskonalou k láskou k někomu, kdo neexistuje. Jeho jméno je Tate. Tate Longdon. Psychopat z American Horror Story.


sobota 19. března 2016

54. Za trochu srandy šla bych světa kraj

Za trochu srandy šla bych světa kraj


S oblibou prohlašuju, že je mi vlastně totálně ukradený, co budu dělat, ale chci se u práce smát. Ačkoliv se toto sdělení vždycky odrazí v obličeji příjemce rozpačitou reakcí nebo rovnou argumenty, že do práce chodím pracovat a ne se pobavit, nepřestala jsem věřit, že se zase budu v práci smát, až si z toho namůžu břišní svaly a z očí mi potečou slzy.

Měla jsem spoustu nabídek na práci. Jedna z nich byla na pozici copywritera pro slevový portál. Jejich kancly jsou vzdálené 51 minut cesty od mého domu. Při pohovoru se mi tam líbilo. Vypadalo to tam, jako když jsem nastoupila do Sporty.cz. Obchoďáci, marketing i content v jedné místnosti, všichni mladí, chvilku po nástupu, stejně zmatení, stejně vyděšení, stejně nadšení z nového začátku.

Po pohovoru se mi ozvali a pozvali mě na den na zkoušku. Ještě předtím jsem si ověřovala, zdali jsou ochotní mě čas od času pouštět za prací, kterou dělám jako externí redaktor dvou magazínů. Jsou. Ale přesto... šla jsem tam pevně odhodlaná si práci sice zkusit, ale pak ji víc než slušně odmítnout. Nedělala jsem si před dvěma týdny živnosťák, abych byla zase zavřená v kanclu a jezdila do práce hodinu.

Přišla jsem k pracovnímu stolu.

"Dobrý den, ty hloupá páchnoucí podebraná kočičí nádhero."

Doufajíc, že to nejsou slova mířená na mě a zároveň radujíc, že slyším známou hlášku z oblíbeného britského sitcomu, jsem zbystřila. Ale na mě to nebylo.

"Jé! Ahoj, já taky žeru Červenýho trpaslíka. Já jsem Pavla."

"Fakt? No tak to vítej do klubu! Já jsem D. Tohle je B. a M."

"Ahoj!"

Položila jsem si batoh s věcmi a začala otevírat notebook přede mnou. Naproti mě sedící grafička začala něco řešit s naší šéfovou. Přišlapovala si jazyk. Chtěla jsem se uchychtnou, ale nebylo by asi úplně příhodný zkušební den v práci začít tím, že se budu posmívat kolegyni kvůli logopedické indispozici.

S V. je to naše oblíbená kratochvíle. Věrohodně napodobujeme vady řeči, přičemž používáme co nejvíce takových slov, ve kterých se vada projeví. Tak například pokud si bereme na paškál špatnou výslovnost sykavek přezdívanou "šlapání na jazyk", ohodnotíme pozitivní zprávu slovy: "Superskvělý! Seš prostě superstár, ty syčáku!", a takhle to pokračuje, dokud se jeden z nás (ano, jsem to většinou já) nezačne dusit smíchy.

Zároveň pokud narazíme na někoho, u koho se projevuje některá z našich oblíbených vad, navzájem se kontaktujeme a notujem si do telefonu. Opět za přítomnosti burácivého smíchu.

Zastesklo se mi po troše srandy. Uplynulé dny byly sice bohaté na zážitky, ale prosté zběsilých záchvatů mimické křeče.

Ovládla jsem se a začala s přípravou na nové pracovní úkoly.

Tu slyším, že nejvyšší šéfka oddělení trpí touto poruchou výslovnosti taky. Přišel k ní obchoďák, který na tom nebyl jinak. Poslouchám a všímám si, že každý, kdo otevřel pusu, kromě dvou lidí, trpí nekorektní výslovností sykavek. Že já jsem se zas octla v nějakým ústavu...

Rázem všichni propukli v smích. Šéfová se ke mně nahnula:

"Prosím tě my jsme jinak docela normální, jo? Toho si zkus nevšímat, to my tady takhle mluvíme jak dementi..."

Srdce mi poskočilo.

Práce pro mě byla svazující zcela novým způsobem, nicméně mě bavila a oproti boji s nepochopitelným systémem v předešlé práci to bylo jako stavět si lego ve školce. Prostě jenom psaní. Zbytek dne jsem strávila schovávajíc se ze monitor notebooku, aby nebylo vidět, jak se mnou hází rozchechtaná bránice po úderných komentech obou grafiček. Sakra, kdy jsem se naposled tak zasmála?

Den končil. Šla jsem odnést do malé kuchyňky sklenici a koukala se přitom z proskleného a útulného kanclu.. Jako v horské vesničce. Usmívala jsem se.

V půli cesty zpět mě zastavila šéfová.

"Můžete si tykat, viď?"

Podávala mi potetovanou paži s piercingem nad loktem. Wow.

"To záleží na Vás. Teda...tobě?"

"Super! No a jak teda? Baví tě to? Chtěla by si tady s námi pracovat? Hned od pondělí? Za mě tě bereme."

Rozhlídla jsem se po kopcích, očima prolítla celou místnost a skončila až u nejhlučnějšího stolu, u kterého bych měla své místo. Podívala jsem se do šéfčina obličeje s železnou pihou a plného drobných, na první pohled neznatelných, jizviček od zásahů chirurgické oceli.

"Mega se mi tady líbí. Beru to."

neděle 28. února 2016

53. 3 zásadní rozhovory

3 zásadní rozhovory


"A kde se vidíte za 5 let? Co je váš cíl? Co byste ráda?"

"Ráda bych měla vychovanýho psa. A žádný děti. Chci se věnovat psaní."

Na jejích nenamalovaných rtech se, jak zpívá Vypsaná fixa, mihnul úsměv. Věděla jsem, že to, co jsem řekla, je z nějakýho důvodu správně.

"Tak dobře, slečno....Gabrhelíková. Dáme Vám vědět co nejdřív."

Sakra, kolikrát jsem tohle slyšela... Za možnost pohovoru vděčím Kačce Šťastné, která mi tím zachránila život. Ale pohovor vedla modrooká, potetovaná blondýnka. Hezčí než albíni, něžnější než všechny brunetky, zkrátka vílí potenciál. Za dvě hodiny po pohovoru, při mojí příšerné práci v MMA shopu, mi zvonil telefon. Byl to čtvrtek. Hlas v telefonu mi oznámil, že jsem přijata. A v pondělí jsem nastoupila. Byla jsem tak šťastná, že jsem nemohla spát déle jak 4 hodiny. Život se mi začal dávat do pořádku. Nastalo moje nejšťastnější pracovní období ve Sporty.cz. Zmíněná blondýnka byla mojí šéfovou, která miluje psy. Ale nejen to.

"Ten blog máš fakt parádní, seš fakt šikovná."

"Dík! Taky by sis měla začít psát blog. Chtěla bych si ho číst a smát se. Jako naše konverzace po Skypu, ale v článku."

"To asi ne...  To je pro lidi, který by svět neměli připravit o svůj jedinečný talent, pro génie! Jako je třeba Pupu. Nebo pro inspirativní lidi s krásným domovem, co parádně fotí, umí s grafikou a píšou o tom. Jako jsi ty. A ne pro dredatý muzikantky..."

"Výmluvy."

"Nechám si to rozležet."

"A, čistě hypoteticky, jak by se ten blog jmenoval?"

"Musela bych přemýšlet... nebo ne, počkej! Jmenoval by se PocemKamdeš!"

"Tak to by šlo!"

To, že jsem začala psát blog, se mi vyplácí víc a víc. Hlavně proto, že po šíleným skleněným zvěřinci, kde se mě elegantně zbavili, jsem se konečně rozhoupala žít podle svýho snu.

"Haló? Marti? Slyšíš mě?"

"No co se děje prosím tě? Už si dala konečně výpověď?!"

"Já se tak bojím! A nechci je zklamat! Nemám na to koule! Já to nedokážu jako ty!"

"Musíš to prostě vidět a cítit se tak, že už se to stalo! Že si ráno dáš v klidu kafíčko, půjdeš se projít na dlouho po lese se psy, pak se vrátíš, otevřeš komp, odepíšeš na maily, budeš pár hodin psát, pak si někam vyrazíš... Dyť si tam tak nešťastná!"

"Včera jsem brečela, dokud jsem neusnula, že musím zítra do práce."

"Hm, počkej, počkej....co se ti tím asi osud snaží naznačit?! Hm...záhada!"

Osud tomu chtěl tak, že jsem tam opravdu nezůstala. A začínám život na volný noze. Když si vzpomenu na poslední tři měsíce, je ve mě tolik síly to dokázat, až je to neuvěřitelný.

Ale proč to píšu.

Tyto 3 rozhovory má na svědomí člověk, který se mi v životě objevil proto, aby mě popostrčil. A nebýt jí, myslím, že by se asi nic z toho nestalo. Někdy se prostě otočíte a najednou vidíte, jak se věci poskládaly tak, že daly smysl. A že se to podezřele točí kolem jedný osoby.

A můžeš třikrát hádat, kdo je autorem už druhý úvodní fotky blogu.

Tímto chci vyjádřit své díky.

Takto to totiž děláme my!

Chudí, ale šťastní, pisálci.

sobota 20. února 2016

52. Nejvyšší level pokrytectví

Nejvyšší level pokrytectví


Naše generace je plná vztahovejch pokrytců. Tvrdíme, že chceme jen prázdnej sex a jít dál, ale přitom u toho toužíme po citu. Nejde to zas tak dobře jen tak s někým. A když ano, cítíme se pak využití. Ale ne někým jiným! Sami sebou. Je snad něco horšího?

Kývla jsem na pozvání na "výlet" s D. Má odvézt kamaráda někam za Prahu a zpátky nechce jet sám. Má dlouhodobej vztah. Je se svojí přítelkyní jenom proto, že ani jeden nemá koule na to opustit jejich krásně zařízenej byt 1+nic a platit v životě sám za sebe. Ale ani jeden si neodpustí každý 3 měsíce nový Airmaxy. Utíkají od sebe jenom proto, aby se mohli vracet.

S D. jsme se seznámili v 5 ráno v baru. Naše pohledy se střetly. A jestli se v něčem vyznám, jsou to tyhle pohledy... Blbečkovali jsme spolu do 11 do rána a bylo to vlastně moc fajn.

Ztělesňuje vše, co pro mě znamená omezenost a pokrytectví a ještě k tomu je mladší. Poslouchá příšernou hudbu, nosí rovnou kšiltovku, má stupidní kamarády a čivavu. Ale je docela roztomilej a hezky voní.Čtvrt roku jsme se neviděli. Včera jsme se potkali v baru, co mám u baráku, a dneska jsem mu jela dělat společnost v autě.

Vyběhla jsem z domu a před barákem řada aut. Jedno nastartovaný a někdo v něm zakoukanej do telefonu. Automaticky otevřu dveře, ze kterých na mě šokovaně kouká cizí chlap.

"Ježiš, promiňte! Já jsem...no jako...nashle..."

To se fakt zas může stát jenom mě...Začala jsem zmateně utíkat kolem řady aut. D. na jejím konci. Nastoupila jsem.

"No konečně, hvězdo, čekám tu 20 minut."

"Na to nejlepší se vyplatí počkat, ne? Koukala jsem na tvoje fotky na fejsbuku. To je lásky ti povím. Se asi lovískujete mocinky moc, hm?"

"6 let."

"6 let nepřetržitý lásky? Můžu zvracet z okýnka, nebo mi zastavíš?"

"Všichni říkají, že nejsme snad ani pár. Že je to hrozně umělý."

"Jo, ale bojíte se být sami. Tak jste raději s někým, kdo vás štve. Je to pokrytecký."

"A ty seš sama, takže seš vítěz, co?"

"No... vlastně ano. Všichni hledáme blízkost a lásku mezi tím vším sexem. Jenže se to hledá dost špatně. Jako pšouk ve vířivce. Tak udržujeme povrchní vztahy nebo celý život usínáme vedle někoho, koho ani nepoznáme. A to nechci."

"Chceš umřít sama? Žádnej frajer na obzoru? Už seš asi fakt divná, když za tak dlouhou dobu nejsi schopná nikoho najít."

"To je na tom to vtipný. Že jsem z nás dvou já ta divná. Ale jsem asi ve skutečnosti jenom hroznej romantik. Chci lásku svýho života. Chci toho člověka milovat k zbláznění a neumět si představit, že bych byla s někým jiným. Bez toho mi to přijde hloupý, prázdný, ztráta času."

"Hele nechceš zastavit někde u cesty? V autě jsem to ještě nedělal. Chybělas mi..."

V rádiu začal hrát song od Ektora s názvem Prázdnej sex.

"Bla bla bla, žádnej strach, říkala že nehledá ten vážnej vztah.
Bla bla bla, žádnej stres, říkala že nechce nic než prázdnej sex."

Bla bla bla.......

úterý 16. února 2016

51. Zpět mezi živými

Zpět mezi živými (?)


Chtěla jsem přestat psát blog, počkat na jeho vylepšenou verzi, dát tomu míň rozkročený zaměření než je celej život, začít psát jenom jednou týdně a jenom o hudbě. Ale nejsem zdatnej grafik, nikdo na dělání vylomenin s mou úvodní fotkou nemá čas, v hudbě mě zatím kromě práce brzdila nemoc a co je hlavní, přátelé mě přesvědčili, že by byla ohromná škoda nesdílet s tebou své duševní pohnutky. Takže jsem zpátky s pravidelnou relací zveličování problémů.

Když Pupu odjížděl, tvrdila jsem, že se tady všechno zhroutí. Přivolala jsem si to, to souhlas.

Rozpadlo se Čtvrt na smrt, protože jsem "arogantní a nesnesitelná". Fajn. Ještě že to poslouchám od někoho, kdo považuje za zbytečný naučit se hrát na kytaru, když s ní chce vystupovat, kdo si stěžuje na to, že domlouvám koncerty, je závislej na marihuaně, vyhrožuje mi a pak mě moralizuje. Kdyby ne, určitě by se mě to dotklo.

Na druhou stranu nepopírám, že se občas chovám jak holka z filmu Narušení. Jenže jsem zpěvačka. Lidé mi mnohé odpustí. A jak se má člověk nenávidět, když ho pořád zbožňuje větší a větší množství skvělejch lidí?! Fuck it, I´m awesome!

Přemohla mě nemoc. Mý dutiny se vzbouřily proti mýmu životnímu nestylu. Před dvěma týdny v neděli jsem se bála, že umřu. V pondělí ráno jsem litovala, že to nebyla pravda. Doktorka mi napsala antibiotika na dva týdny. Jsem zvyklá přestat brát antibiotika hned po tom, co zaberou. Vždycky to tak bylo. Ale tentokrát jsem si po 10ti dnech antibiotik dala dvě skleničky vína a druhý den ráno se proklínala. Že bych stárla?

Pořád se mi něco rozbíjí! Neuvěřitelný. Asi před hodinou miska na žrádlo pro kocoura, včera večer velká krásná svíčka z Ikei...

Zpěv jsem neměla přes dva týdny, nenávidím se.

Přestala jsem psát blog. ale teď už docela dobrý.

Do tašky se mi vylilo kefírový mlíko. Přesněji řečeno do peněženky. Ale alespoň jsem vyhodila Jokerovu vizitku. Zmáčenou kefírem. Jak příhodný.

Slovensko je daleko. Dál než si myslíte. Ode mě podle mě tak 780 kilometrů. Cca.

V práci nestíhám a nemůžu v noci z různých důvodů spát, takže si připadám jak z filmu Klub rváčů.

Wow, pravda.

Tohle mi chybělo.



pondělí 25. ledna 2016

50. 9 rad pro začínající zpěváky/zpěvačky

Z deníku (ne)úspěšné zpěvačky 1


1. Rozhodl ses být zpěvákem. Fajn. Od této chvíle o sobě mluv jako o zpěvákovi/zpěvačce. Když se tě někdo zeptá, nemluv o tom, že chodíš na 9 hodin denně do práce, kde jsi ohromně nepopulární.
Řekni:

"Věnuju se hudbě."

"Fakt?? A na co hraješ? Nebo zpíváš?"

A je to.

2. Pokud tě někdo někam zve nebo tě chce vidět, vždycky se vymlouvej na to, že děláš něco pro svůj jedinečný talent.

3. Změň svůj vzhled. Nikdo si nepamatuje holku s hnědými přírodními vlasy a nenamalovanýma očima! Udělej si dredy, copánky, obarvi se na modro, propíchni si xicht nějakým bordelem, vem si na ruku něco pruhovanýho, nos černou linku, roztrhaný triko, placky na batohu...

4. Choď často pít a ber drogy. To přece dělaj ti nejlepší, ne? Teda...buď předtím nebo potom. Buď proto, že jsou hrozně neúspěšní nebo hrozně úspěšní. Rozbíjej taky věci a tak. Prostě dělej všechno pro to, aby si tě hned všude zapamatovali. A když se tě někdo bude snažit zastavit, ať už fyzicky či psychickým nátlakem, neboj se rozkřiknout: "Héy! Tak co je?! Já jsem rokstár!"

5. Začni číst Bukowskiho a najdi pár kapel, který budeš nenávidět, aby ses v očích veřejnosti nějak vyhranil. Na všechno měj hned názor. To je jedno, že nevíš, o čem mluvíš.

6. Odstěhuj se do Prahy. Jediná úspěšná kapela v historii Brna byl Narvan. Jediná současná je Mucha. O zbytku republiky ani nemluvím. Prostě v Praze musí bydlet každej muzikant. Muziku tu dělají skoro všichni, takže se brzy můžeš připlést do partičky "muzikantů" a zjistit, že dělají to samý co ty: nic. A můžete se spolu zdokonalovat v bodě 3.

7. Naposlouchej si kapely, který nikdo jinej nezná. Rozebírej dopodrobna jejich styl hraní na kytaru, aranže, linku zpěvu...

8. Pořiď si kytaru. To je fuk, že na ni neumíš hrát a nikdy nebudeš. Prostě měj kytaru. A všude ji s sebou nos. Užívej si ty pohledy těch nul okolo, který.....na zádech kytaru nemají.

9. Přihlaš se na hodiny zpěvu.

"No tak mi zkus něco zazpívat."

"Jako co?"

"Třeba...to co zpíváš nejraději po barech, nebo já nevim..."

Tak teď něco uvidí, pff... Konečně moje chvíle. Konečně mě někdo objeví. Splní se mi sny. Bože, já věděla, že mě čeká něco úžasnýho! Vždycky jsem to věděla! Proto se mi celý život děly tak hrozný věci! Tak jdeme na to...

"And so I wake in the morning
And I step outside
And I take a deep breath and I get real high
And I scream at the top of my lungs
What's going on?!"

"Stačí, stačí, proboha... přestaň! Co tak řveš?! No dobře, tak já ti teď řeknu, jak to bude probíhat. První rok budeme zkoušet různý hlasový cvičení a stupnice, abychom z tebe dostali tu uřvanou bestii. Pak možná začneme nějakejma jednoduchejma písničkama, jó? Ale s tím zatím moc nepočítej, jó? Všechno děláš špatně. Ale když přestaneš hulákat jak na lese, možná budeš mít docela dobrou barvu hlasu. Ale chce to spoustu času, jó?"

"Aha...no ale...aha..."

Sakra.

neděle 24. ledna 2016

49. Den Když jede spřízněná duše do teplých krajů

Když jede spřízněná duše do teplých krajů


"A jak jste se poznali?"

"Skvělá otázka! Nebudu tě unavovat pravdou a rovnou ti řeknu svou verzi!"

Byli jsme s Pupu v listopadu v divadle na našem oblíbeným souboru 11:55 (čti za pět dvanáct). Přivedl tam dva kolegy z práce a spolubydlícího. Seděli jsme s nimi před představením v hale divadla  a já se je snažila oslnit vtipnou konverzací. Zrovna jsme se něčemu smáli, když se jeden z kolegů otočil na Pupu a pronesl:

"Haha! No vidíš, Jiří, to se ti aspoň bude hodit, až odjedeme do tý Ameriky!"

Interiér zešedivěl. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Myslím, že jsem měla malej infarkt. A pohled? Jako tento, ale mnohem utrápenější:



"Chystal jsem se ti to říct. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takto."

"Ale...a...kdy? A na jak dlouho?"

"Neboj, až v lednu, to je za dlouho. A jenom na měsíc!"

Vzpomínám si, jak jsem vůbec nevěděla, co si s tou informací počít. Ale cítila jsem se hrozně zrazená.

Při odchodu mě Pupu zastavil:

"Počkej, já nikam nepojedu. Nenechám tě tady. Nemusíš se bát. Promiň, že jsem ti o tom neřekl, nevěděl sem, jestli mám jet nebo ne. Teď je rozhodnuto."

Podívala jsem se do očí za černými obroučkami a věděla, že ten můj utrápenej umělec, kterýho se pokusily připravit o šarm všechny bývalý přítelkyně (který ho nepřiměly tvořit, což jim nikdy neodpustím) musí vypadnou. Jako Tom Robbins. Pak napsal knihu Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé. Teda... hlavní hrdina v teplých krajích ochrnul po sedánku s šamanem. Ale stejně.

"Ne, ty musíš jet. Kdo bych byla, kdybych tě tu držela z vlastní sobeckosti. Potřebuješ načerpat novou inspiraci. Hlavně tam nic nepij s šamany."

"Cože?"

"Tom Robbins. To je fuk. Musím běžet."

Můj mazílek, kterej se ztratí i na Malostranským náměstí, je teď odevzdán napospas všem broukům, hadům, nemocem a šamanům Jižní Ameriky.

Jedinej chlap, kterej na mě nevidí jen chyby a není můj táta. Jedinej chlap, kterej se nevymlouvá na mýho psa, kocoura, nadváhu, místo bydliště, vzhled a neudává je jako důvody, proč se na mě vykašlat. Vždy v mém bytě hrdě čelí své silné alergii na kočky! A když páchám sebevraždy, je tu se mnou celou noc a nic ho nezastaví.

A jak mě přesvědčily nejen události posledních dnů, je to opravdový unikát. Už akorát vždycky čekám, co z dotyčnýho vypadne za blbost. Poslední nejstupidnější výmluva byla: "Nejsme kompatibilní! Ty máš psa, který tě chrání a to je pro chlapa nebezpečný!"

Nebezpečný? Jakože mě chceš mlátit a když mám psa, tak bys nemoh? A kompatibilní? Seš snad flashka z budoucnosti a já počítač Windows 98? Hádej co! Ten pes mi zachránil život. A zachraňuje každý den. Bez něj bych nic z toho, co vidíš, nedokázala.

Pupu nemá vztah k přírodě, nakupování ani alkoholu a stejně mě má nejraději a dělá se mnou cokoliv, je mu to jedno, jde mu o to být se mnou. Jak je to možný? Hm?

Teď se ptáš: "Jo? A proč s ním teda nechodíš, když je tak skvělej?!"

To fakt nevím, hele. Asi ho na to mám moc ráda.

Sakra, jestli se mu něco stane...

...tak jsem sama zvědavá, jak to se mnou dopadne.


středa 20. ledna 2016

48. Den Nad Tatrou sa blýská

Nad Tatrou sa blýská


Poslední dobou mám, bůhví proč, štěstí na Slováky. Nebo Slováci mají "štěstí" na mě? To je fuk. Šarm měkkého jazyka mě, jakožto milovníka psaného i mluveného slova a hudby, dokáže dostat... jak to říct... do varu? Mají takový podivný půvab. Rozumíš jim, ale na druhou stranu ne. Domýšlíš si význam slov a potutelně se usmíváš nad tím, jak roztomile se to říká u sousedů.

Možná už jsem dlouho sama (z čehož taky často vyplývá dost hustá vlčí mlha kolem některejch věcí, ale o tom jindy), ale přijde mi, že na Slovensku jsou chlapi ještě chlapi. Teda...alespoň ti, co žijí tady v Praze.

Ačkoliv jsem velice teatrální a výrazný extrovert, sedí někde uvnitř mě připosraný introvert. Dnešní střetnutí s jedním z mých slovenských idolů bylo sice taky extrovertně teatrální, ale dost introvertně přiblblý. Jsem taky jenom člověk a okouzlující muži mě, v jakkoliv inteligenčně náročné konverzaci, zahánějí do slepé uličky Blablabla, číslo popisné 0.

Proplétala jsem se davy důchodců v Lídlu. Když náhle ke mně někdo promlouvá.

"Ahoj! Čo ty tu robíš? Dlho som ťa neviděl!"

Idol mýho léta, dredatý a opíchaný vším možným, jen ne mnou, stojí vedle mě s tím svým nádherným úsměvem od ucha k uchu.

"Jé! Ahoj! No to víš! Já jsem tady pořád!"

Začnu se drbat na hlavě a rozhlížet se po stropech Lídlu, jako by mi to tam patřilo.

"Teda...ne přesně tady v obchodě. Jenom tady. Jakože...prostě..." začínám pomalým, rozmáchlým gestem ruky ukazovat jako indián přednášející svému kmeni.

"Jako prostě tady v Bohnicích."

Začala jsem couvat, aby bylo jasný, že se budu loučit. Dredatý udělal krok ke mně.

"No a ako sa inak máš? Ako sa ti darí?"

Ty jeho rty jsou jako dva měkký, ergonomický polštářky. To je neuvěřitelný. Měli by je prodávat místo antistresových míčků. V hlavě mi zněl Karel Černoch:"K čemu je mááááš, jsou na líbáááníííí!"

"Mám hodně práce. Pořád pracuju. A jsem z toho zmatená. Teda myslím...psychicky unavená. Jsem hrozná."

V tyhle chvíle mám vždycky pocit, že mi protějšek čte myšlenky a musí se dost dobře bavit.

"Staviaš se niekedy na pivo?"

"Ehm, no jasně. Vy pořád chodíte tam na tu... Křižovatku?"

"Myslíš Zastávku?"

He...jo, přesně tak. Říkám tomu Křižovatka. Nevím proč. Asi proto, že je to na křižovatce"

Sakra, já jsem přece takovej dement...

"Aha. No tak se zastav. Rád ťa uvidím."

"Jo, já se taky ráda...teda tě...no...dyť víš. Hele já už musím, tak pá!"

Když mě vyděsí vlastní pocity, začnu utíkat. Můj obrannej organismus. Prudce jsem se otočila a napálila vozíkem do bezbranné paní za mnou.

"Ehm...pandor, já se...já musím...pandor."

Metla jsem pryč a otírala si u toho pot z čela a oči, abych zjistila, jestli jsem celou dobu na těch příšerných zářivkách měla pod očima odrolenou svoji půl roku starou řasenku.

Kriste bože...

Možná to v pátek, cestou ze zpěvu, vezmu přes Křižovatku.

Ráda bych na svoji obhajobu řekla, že Slováci jsou nejzdravější národ Evropy!

Doufejme, že to neplatí o psychických chorobách. Jinak si ani neškrtnu...


pondělí 18. ledna 2016

47. Den Všechno při starém

Všechno při starém


A mám, co jsem chtěla. Důvěrně známý spektrum problémů je zpátky. Konečně se cítím normálně.

V práci jsem myslela, že zkolabuju. Návaly horka a zimy, bolest na hrudníku, namáhavý dýchání, bolavý, padající oči.

"Bež k doktorovi!"

"Hmmmm....ne."

"Já tě tady nebudu uklízet! To ti řikám rovnou!"

Aspoň tady po mě něco zůstane...

Spěchala jsem domů za psem, se kterým jsme museli na veterinu, protože je taky mrzák. Natáhl si vaz. Takže injekce, antibiotika za 548,- a odpajdali jsme domů. M. šel se mnou, kdyby mě náhodou ranila mrtvice, ať si rovnou může odvést Hanka.

"To by mě zajímalo, proč nejsi tak, jak ke svýmu psovi, zodpovědná i k sobě."

"Protože on se nemůže rozhodnout, jestli se k sobě bude chovat hezky nebo zle. Je to na mě. A já jsem si vybrala, že se bude mít hezky. Znám se. Budu tady jak na sviňu do stovky... To si piš!"

"To jsem teda zvědavej..."

Celý den se těším, až si lehnu, usnu a zapomenu na to, kdo jsem, co mám za sebou, co mě čeká, co mě nečeká a upadnu do sladkýho nevědomí.

Ale ne tak rychle!

Šla jsem se vyčůrat a zjistila, že mám celý chodidlo ponořený do vody. Sousedi mě vytopili.

Fajn.

Telefonuju s M., kocour si přede mnou vlezl do Hankovi pneumatiky (ne špeku, hračky, jediný, která přežila všechno) a začne na férovku močit a čumí u toho na mě. Chvilku na něj koukám jestli to jako myslí vážně.

Myslí!

Jdu to uklidit.

Všechno při starém. Problémy, bolest, zmatenost. Ach, mí věrní! Už jsem myslela, že všechno bude nudně normální!

A vyvoleným pro dnešní den je výborný písničkář Damien Rice!



And so it is, just like you said it would be
Life goes easy on me most of the time
And so it is the shorter storyno love, no gloryno hero in her sky

And so it is, just like you said it should be
We'll both forget the breeze most of the time
And so it is
the colder water
the blower's daughter
the pupil in denial

I can't take my eyes off of you
I can't take my eyes off you

Did I say that I loathe you?
Did I say that I want to
leave it all behind?

I can't take my mind off of you
I can't take my mind
My mind
My mind
'Til I find somebody new





neděle 17. ledna 2016

46. Den Srdce

Srdce


Srdce je záludný sval. Ještě dneska, cca do 5, jsem si myslela, že nejvíc trpí tím, když mě odmítne někdo, kdo mě překvapil a chci ho ve svým životě. A bohužel to tak druhá strana necítí.Nebo že by to bylo tím?

Tzn. původně jsem chtěla psát o něčem jiným. Ale...

Byli jsme s Hankem. M. a Zoey venku celý odpo. Nádhera, sníh, běhání, Vltava...Pak jsme si byli sednou na pivko. Což popravdě nebyl moc dobrý nápad po včerejších litrech chlastu... 

Najednou cítím bolest.

"Pájo...? Pájo?! Je ti dobře?"

Palčivá bolest na levý straně hrudi. Nemůžu se nadechnout. Narovnám se. Určitě je to od páteře, Určitě. To je jasný. Bolest neustává. Stále nedýchám. Od páteře. Nebo ne?

"Pájo, prosím tě ,mluv! Zbledla si. Nevypadáš dobře. Prosím tě nekoukej na mě tak... Pájo?"

Chci moc mluvit! Ale nemůžu! Nemůžu se ani hnout! Palčivá bolest a brnění v levý ruce. Nemůžu dýchat, proboha!? Takže takhle to skončí? M. prosím tě, pomoz mi, nemůžu mluvit! Nemůžu nic!

V koutcích očích ke mně proniká tma. Zavírají se mi, ale já nechci. Padají mi víčka, těkavý obraz se vytrácí. Do očí mi proniká tma. Chci žít.

"Pájo, prosím tě, mám volat sanitku?"

"Ne. Není mi dobře."

Není nic, co by nevyřešila vodka. 

Takže google. com a hledat příznaky infarktu... Jo. Mám je všechny. Já že to tak má každý.Srdce není jen sval. 

"Láska je jen pro ty, kteří jsou schopni zvládnout to psychické přetížení."

(Charles Bukowski)

Když říkám, že mě to jednou určitě zabije, nemyslela jsem to takhle. Buďme na přání opatrní...

"bude chvíli trvat, než se z toho vymotám
než přesvědčím svou kozlí hlavu, že hnal jsem se za ničím
časem to zvládnu, zas natolik se znám
tak nás přece nemusí nic měnit
že tě občas vnímám jak Tom planetu Zemi

že jsi tak blízko                

a přece nejsi k dosažení           

že s tebou jen

hraničím"

(Dero - pismak.cz)

pátek 15. ledna 2016

45. Den Štastný konce

Šťastný konce


Jako dítě jsem milovala horory a dramata. Celý dny jsem koukala na Střihorukýho Edwarda, Kostku 1 i 2, poslouchala teskný songy Hany Hegerový, psala do notýsku, brečela, sužovala se atd.

Čím je člověk starší, tím víc hledá šťastný konce. Asi že jich moc není. A jak zpívá Márdi: Áspóň jédén, áspóň jédén, áspóň jédén hépyénd..."

Náhodou jsem narazila v telefonu na básničku, kterou jsem složila minulý rok o Silvestru po cestě domů. Randila jsem se Srbem, ale jeden můj slovenský, no...jak to říct...kamarád je málo, milenec už lež a pro něco mezi tím pochybný názvosloví, mě oslovil s tím, že bychom možná náš vztah posunuli někam dál. Zbrkle jsem opustila Srba, ale se Slovákem to taky nedopadlo. No jo, kdo chce moc, nemá nic. Nutno říct, že od tý doby se zdržuju zbrklých životních rozhodnutí. Ale chvilku jsem zaváhala a ten rozpor jsem zaznamenala ve verších, což si nepamatuju, ale docela se mi to líbí.

Tak tady to máš:

Silvestr


Hrdinové usnuli na včerejších vavřínech
byl Silvestr a světlá noc
vyhrávám místa v srdcích i klínech
i tak mi jich dali do hlavy dost

po půlnoci končí třetí světová
ale má válka stále trvá
zvolit si: "I like you much, I´m not too far."
či: "Chcel by som, abys bola prvá."

To beztak nebyl ohňostroj
to se mi hlava tříští po obloze
a rány jsou můj vnitřní boj
když vážou mi koule

k noze




Miluju šťastný konce...

... ale asi jenom proto, že jich nikoho moc nečeká.


středa 13. ledna 2016

44. Den Nezoufalejší zoufalství

Nezoufalejší zoufalství


Pár posledních týdnů si připadám, jako bych žila ve skleněném pekle. Sterilní prostředí kanceláří je pro mou divokou duši ala Don Quijote osobním peklem. Bůh je velký kluk s lupou a já mravenec, na kterýho se zaměřil ve slunném dni.

Ajťáci v práci mi zakázali děkovat. Přibývá jim pak ticket (mail) navíc kvůli mým díkům a je neskutečně zdržující tuhle elementární lidskou zdvořilost smazat. Ale vysvětlují to někomu, kdo děkuje i mikrovlnce. No nic...

Stejně jsem všude za exota já.

Je to k vzteku... Přesto tady sedím dál.

Utíkám teda alespoň ve svý představivost.

Představuju si, že se najednou zvednu, obleču, nechám zaplý počítač, otevřená okna na ploše, nezasunu židli, jen se prostě obleču a beze slova odejdu. Hned, jak opustím budovu, opustím i ledově klidný krok a začnu utíkat. Jako divoký kůň, kterýho pustili ze skleněný ohrady do divočiny. A budu utíkat až domů za psem. Půjdu s ním rychle ven. Přijdeme domů, lehneme si do postele, budu poslouchat jeho dech a usneme.

A až se vyspím dozlatova, jako kachna na pekáči, probudím se jako slavná, finančně zajištěná zpěvačka do volnýho letního dne. Nakoupím litry sladkýho vína a zašiju se i se svým psem na opuštěnou louku. A tam se budu válet, pít, plácat hovadiny, smát se jim a diamanty se nekutálejí po pultech zlatnictví a nespí v krosnách pašeráků. Našly prozatím útočiště v odrazu mých duhovek.

Budu se smát, až mě bude bolet břicho. Nahlas a zběsile, zvuk se ponese po krátký trávě a bude ji hladit. A budu se tak smát, protože je jasný, že mě hned večer čeká něco naprosto úžasnýho. A nikdy to neskončí. A budeme šťastný. Přiletí fialový vítr a mraky z cukrový vaty...

"Pavlo..."

... olizují a polykají mě. Ne já je. Ale je to stejně sladký pocit přijetí...

"Pavlo?"

...tou všeobjímající přírodou a volností, která...

"Pavlo! Slyšíš mě?!"

"Ehm...jasně."

"No, hurá...no a takhle si tady v tom programu najdeš hodnoty skladové zásoby, chápeš? Ale to už musíš přece vědět!"

"Jo, no jasně... Díky."

Ten intenzivní pocit, že každou chvíli odejdu na záchod, vyzvracím se a střelím se do hlavy tak, aby tam museli vytírat od podlahy až na strop.

Anebo uvidím, co v létě.


pondělí 11. ledna 2016

43. Den Rockyho mantra

Rockyho mantra


Inspirace, odhodlání a houževnatost v tom, co chci v životě dělat, je u mě jako na houpačce. Pár dní jsem si teď připadala na mrtvým bodě. A asi jsem tam opravdu byla. Říkala jsem si, že mám málo problémů a nic se neděje, ale došlo mi, že toho mám k řešení a k práci víc než dost.

Odhodlání k činu je u mě provázeno třemi kroky, který mě vyburcují k aktivitě, radosti při činnosti a dávají vítr do plachet.

1. fáze - Odměny

Cítím, že polevuju a začínám se za práci odměňovat. Nejdřív je to nějaká sladkost po dokončení činnosti nebo o něco delší chatování na fb. Pokračuje to odměnami v podobě jednoho ze tří hlavních jídel dne a jak postupně přecházím k základnějším a nezbytnějším potřebám člověka, málem se při práci počůrám nebo umřu hlady. Když to nefunguje, přichází...

2. fáze - Sebelístost

Trávím čas tím, že se potkávám s lidmi, kteří mi přijdou dost zajímaví a empatičtí, a stěžuju si, nepokrytě jim závidím a veřejně se lituju. S nadsázkou a předstíraným nadhledem, samozřejmě.

3. fáze - Rockyho úder

Pouštím si Rockyho motivační video. Scénu z tuším 5. dílu, kde promlouvá do duše svému synovi:



A zase znovu nasazuju, nabírám síly a vím, že dokážu cokoliv si umanu. A když ne (pokud se to týká čehokoliv, co není hudba nebo pes, kde je to pořád jen na mě a nevykašlu se na to), alespoň vím, že jsem udělala své maximum.

Rockyho síla se mi zprvu hodila, když jsem se nemohla vyškrábat opilá do 5. patra domu bez výtahu. Ale za pár let jsem zjistila, že je lepší tuhle filosofii aplikovat do všeho.

Beat it up!


pondělí 4. ledna 2016

42. Den Léto vs. Zima

Léto vs. Zima

Nemůžu se rozhodnout, který roční období miluju víc. Jsem věčně nespokojenej člověk. To znamená, že je mi v létě (překvapivě) horko, na podzim trpím podzimní depresí, v zimě mě štve brzká tma a na jaře mě sužuje jarní únava.

Ještě že už jaro a podzim nejsou.

Už je to tedy čistě jenom fight mezi zimou a létem.

Nevím, jestli víc miluju, jak je mi na zvracení pokaždé, kdy vstoupím na betonový nebo asfaltový povrch, nebo to, jak málem vrhnu v přecpaným a přetopeným busíčku, kde se sotva hnu a svlíknout se z bundy by byl kousek hodný Copperfielda.

Nevím, jestli miluju víc to, jak mám v létě z otevřených bot věčně rozkopaný a pošlapaný nohy od psa nebo to, že vlát za psem na sněhovém povrchu je nebezpečný, ne-li dokonce nemožný!

Nevím, jestli víc zbožňuju tu brzkou tmu, kdy svýho psa vidím za světla jen v sobotu na cvičáku, anebo to nekonečný světlo, kdy je pořád čas jít z hospody domů, tak z ní nikdo nechodí.

Nevím, jestli si víc užívám to pocení ve třech vrstvách oblečení při vyvinutí jakýkoliv fyzický aktivity nebo tu sprchu potu v létě, kterou způsobí i zvednutí ruky.

Nevím, jestli se mi víc líbí to, že mě v zimě kdykoliv klesne teplota pod bod mrazu začnou bolet zuby nebo to, že v létě nemám pod co schovat špeky.

A nejvíc žeru to, jak jsou všichni silničáři, údržbáři, chalupáři, popeláři každou zimu celí bez sebe z toho, že v zimě sněží!

Kam se na ně hrabu...


pátek 1. ledna 2016

41. Den 2016

2016

Sakra, jak jsme se dostali až sem...

Rok 2016. Připadalo mi, že se v roce 2015 nic zas tak významného nestalo. Pak jsme ale s Pupu dělali rozbor uplynulého roku pro kvalitnější rok 2016 a došlo mi, že se toho stalo víc než dost.

Počínaje cvičákem, přes založení Čtvrt na smrt a práci na desce s producentem až po změnu práce. Tentokrát jdu do roku 2016 s čistým štítem, bez problémů.

A stejně si samozřejmě stěžuju.

Nějak se nemůžu vzpamatovat z toho, že je všechno v pořádku. Žádný dluhy, je kde bydlet, pes se umí chovat, konečně mám novej mop a škrabadlo pro kocoura, mám pracovní režim, ověřený přátele a skvěle našlápnuto.

Jen se do toho nějak nemůžu napasovat.

Jsem zvyklá na problémy a chaos. Vždycky byla nějaká oblast mýho života v troskách. Teď jsem takovej srab, že spíš problémům předcházím. Zasraná zodpovědnost. Zasranej režim. Já byla bohém!

Je to trochu Hankova "vina", protože je to s přehledem jedinej chlap, kterej mě přiměl změnit život. Ale je to jako když se člověk zamiluje. Když chceš, všechno jde.

Vtipný, že o tenhle pohodovej stav usiluju od tý doby, co jsem se přistěhovala do Prahy. Teď to mám. Ale co s tím? Tak tyčím nový cíle. Stejně se necitím ve svý kůži. Jako bych žila život někoho jinýho. Snad jen jiná etapa.

Každopádně... aby bylo co bořit, je třeba něco nejdřív vystavět. O to bude ten nadcházející pád z větší výšky.

Nemůžu se dočkat.

Zas bude o čem psát.

Jo a štastnej novej!