středa 2. prosince 2015

32. Den Dveře

Dveře


Poslední dobou mám takový delikátní problém. Ten problém má jméno. A ten problém má problém - mě.

S malou změnou v životě přichází další spektrum nových narušení klidu.

Jedno z mnoha těch mých jsou dveře.

Začalo to poměrně nenápadně. Zrovna když jsem odcházela, Hank skočil na dveře a já je automaticky držela tak, že se nezavřely. Až pak jsem je zaklapla.

Došlo mi, že je tam asi dvouprocentní možnost, že by dveře mohly zůstat otevřený, přestože Hank nedělá blbosti. V dalších dnech jsem proto, pro jistotu, do dveří lehce drkla prsty, jestli jsou fakt zavřený.

Následující týden jsem si udělala takovej "bezpečnostní rituál". Dvakrát jsem se do dveří opřela dlaní.  Rázně, ale pomalu.
Ten týden končil tak, že jsem jela v neděli k Honzovi do studia a celou dobu mlela o tom, že jsem určitě nechala otevřený dveře a moje zvířata teď běhají po rozmanité krajině Bohnic.

V pondělí, při odchodu do práce, jsem zažila rozum, a řekla si, že tohle šílenství musím zarazit hned na začátku.

Takže jsem běžela z autobusový zastávky v panice až ke dveřím, a u nich si oddychla, že jsou samozřejmě zavřený.

To vše se dělo asi před třemi týdny.

Už jsem se o sebe začala opravdu bát a slíbila si, že to musí přestat. Třeba je to, proboha, nějakej metaforickej způsob vyrovnání se s tím, co se mi děje v hlavě. To stačí. Nejsem přece blázen, že jo...



Mám na rameni modřinu od toho, jak šestkrát vrazím při každým odchodu z domu do dveří. Pár minut po odchodu z domu telefonicky obtěžuju kamarády, kteří žijí v okolí a ještě jsem neměla ambice se jim svěřit se svým problémem, aby šli k mým dveřím a podívali se, jestli je zavřeno. Ti ostatní už přemýšlejí, k jakýmu doktorovi mě objednat.

Jak řekl Chandler v Přátelích: "A výrobce dveří spokojeně odpočívá v hrobě."

Žádné komentáře:

Okomentovat