pondělí 9. listopadu 2015

Den 20. Bukowskiho syndrom

Bukowskiho syndrom


Jelikož jsem svobodná, potkávám se většinou se svobodnými lidmi nebo páry, který to táhnou podobně zběsile či ještě zběsileji. Ale začínám pozorovat, jak je k nám prohýřený čas čím dál tím víc nemilosrdný.

Až na opravdu silné kusy, který jsou spíš výjimkami a nepochybuju, že na ně dřív nebo později taky dojde nebo došlo, ale už před nějakou tou dobou, se setkávám s tím, že jeden po druhým kolabujeme.

To se projevuje záchvaty ne nepodobnými epilepsii, K.O stavy či selháváním některých orgánů jako je dvanácterník, játra, žaludek a končetiny.

Potomci v nedohlednu, protože co by to bylo za tvory těžko říct a jelikož dost těžko zvládáme sami sebe, neumím si moc představit, jak pacifikujeme ještě někoho jinýho, kdo si neumí ani dojít na záchod nebo říct o ubrousek.

Po všech těch kocovinách už vypadáme v práci tak nějak pořád stejně a náš zaměstnavatel nás ani jinak nepoznal, takže těžko bude s něčím srovnávat. Někteří kolegové nás však prohlídnou, ale prohodí k tomu jen poznámku o tom, že jsme v tý studený sprše měli dneska zůstat o něco dýl. Kdybychom bydleli u moře, díky kruhům pod očima určitě zůstaneme nad hladinou.

Stejně je fajn, že v tom člověk není sám. Když máte někdy pocit, že už to s vámi není možný, přihrne se někdo z přátel se storkou, morální kocovinou nebo zdravotním stavem, kterej vás uklidní.

Teda...v tom smyslu, že můžete pořád pokračovat Bukowskiho životní nestylem.

Co na to říct? Všichni jsme buď šílení, nešťastně zamilovaní, čerstvě opuštění, znudění, nadržení nebo všechno z toho.

Naštěstí není nouze o to, vymýšlet pořád nový a nový způsoby, jak popsat ten tak nesnesitelný a tak nevyhnutelný stav zničení.

Ještě že už aspoň přešla ta vedra...

Jinak bychom pořád lezli na pódium (stromy, žebříky, balkony, schody,  rozhledny, kopce, cizí lidi, známý lidi, milovaný lidi...) se slovy:

"Já tady snad zkolaboruju..."

Hehe...

Na zdraví!


1 komentář: