Jako kočky a myši
Reálně se v přírodě projevují dva pohyby.
Pohyb za kořistí a útěk před lovcem.
Mezitím je spánek. A smrt. Pohyb někam teda znamená přežít.
Říká se (obrazně), že ten, kdo nejde kupředu, couvá. Trochu bych to pozměnila. Protože když couváte, aspoň třeba docouváte do bezpečí. Ale rezignace znamená konec.
Takže každý pohyb, který učiníme, by měl být užitečný. Vést ke vzrušení a přežití. Instinktivní vědomí ví, že je to proces, který se nesmí zastavit.
Zvolte si, jestli budete lovnou zvěří nebo pronásledovatelem, který jde tvrdě za svým. Ve skutečnosti není nic mezitím. Ryba není kámoš, ze psa neuděláte vegetariána a lidstvo je hejno dravých sviní.
Opět samozřejmě svým způsobem souhlasím s tvrzením, že jsme všichni jedno.
Úplně jedno. Úplně ztracení. (Ach, jak já tu češtinu miluju...)
Pokud se jedná o zastánce absolutní, nekonečné lásky a jednoty a pana Tečku z Nanoalba či Jokera z Batmana, jsem spíš na straně temnoty.
Občas se považuji za kořist s duší honce. Připadá mi, že mám před sebou pořád pověšenou mrkvičku. A i když někdy mám chuť jít si lehnout pod oblíbený strom a v tichosti všechno vzdát a umřít, znova a znova mi vytráví a jdu za svým.
Možná je to to, co mi zajistilo novou práci překvapivě rychle.
Teď jdu spát. A pak se chystám přežít.
Žádné komentáře:
Okomentovat