neděle 22. listopadu 2015

28. Den 25. výročí LDO

25. výročí LDO


Plahočila jsem se tři a půl hodiny přes celou republiku, abych navštívila večírek ku příležitosti 25. výročí literárně-dramatického oboru, který ze mě vychoval tak zábavnou, pohotovou a teatrální osobnost, kterou všichni milujete (haha).

Když mi bylo 9 let, šla jsem ze zápisu do hodin klavíru. Probíhalo to tak každý rok na začátku školního pekla. Odcházela jsem pryč kolem otevřených dveří do sálu, ve kterým jsme normálně měli koncerty. Stála tam nějaká paní a zkoušela dítě z jazykolamu.

Nevím proč, nějak mě to zaujalo.

Tuším, že jsem si na dveřích přečetla, že se jedná o zápis na dramatický obor. Chtěla jsem dovnitř. Potom, co dítě odešlo, jsem se tam vetřela. Zápis byl u konce. Bylo plno.

Nevím, jestli je to mým šarmem, ale paní mi dovolila projít zkouškou, která měla prokázat, jestli mám schopnost hrát divadlo.

Klaplo to a já začala chodit do hodin.

Vyhrávala jsem soutěže a poznala skvělý svět Alenky za oponou.

Hodí se to.

Při školních prezentacích jsem vždycky byla pevná v kramflecích a dokázala naložit s celým prostorem, který mi učebna poskytovala.
Když jsou v místnosti víc jak dva lidé, znamená to pro mě vztah herec-divák a z místnosti se stává mé jeviště.

Spousta lidí si v dnešní době platí hodiny improvizace, aby vystrčili hlavu z krunýře. Já nemusím.

Takže včerejší setkání bylo víc než dojemný.

S paní ředitelkou, která se mnou měla ty nervy a naučila mě na klavír i přes moji značnou zabedněnost (vyvažující se naštěstí dobrou hudební pamětí).
S třídní učitelkou z prvního stupně, která mi víc než trpělivě znovu a znovu v diktátech opravovala slovo hbytě, protože mi prostě nešlo na rozum, proč by tam mělo být měkké i, když vyjmenovaná slova jsou po B (Ano, přesně tak to bylo a ne, nedává to smysl.).

Rozhlížela jsem se po místnosti plné lidí, který jsem poznala jako malý děti nebo s nimi hrála divadlo nebo sdílela pokoj na táboře a viděla jsem, jak jsme všichni sebevědomí s pokorou, zábavní s grácií a neotřele krásní.


Jsem vyvrHell.

Větu "ty seš fakt divná" jsem od malička slyšela tolikrát, že bych si ji mohla nechat vytisknout pod fotku na občanku.

Tady byly stejně "divný" děti. Bylo mi mezi nimi dobře. Našla jsem si tam přátele. Najednou jsem se necítila znevýhodněná. Naopak. Byla jsem sama sebou a ještě to neslo ovoce - úspěchy na jevišti.

A tak nějak si to v sobě nosím do teď.

A samo, že už nějakej ten pátek vím, že ta energická paní, která mě vzala na milost, se jmenuje Lenka Urbanová.

A včera jsme oslavili to, že dětem pomáhá se najít už 25 let.

Krásná práce!




Žádné komentáře:

Okomentovat