Hloupí a ještě hloupější
Možná, že jsem závislá na seriálech, psychicky labilní a jednou jsem na školním výletě narazila do sloupu, přesto se bojím, že jsem nebezpečně chytřejší, než většina lidí, na který narážím.
Bohužel se většinou stýkám s opačným pohlavím.
Teď nevím, jestli bohužel pro ně nebo pro mě.
Rovnou raději odmítám debaty s jedinci, kteří svá přesvědčení podřizují společenským stereotypům. Nemá totiž smysl vysvětlovat, že církev a náboženství není totéž, že, přestože mám dredy, nekamarádím výhradně s pankáči a feťáky, že hudební sluch, absolutní sluch a dovednost hrát na hudební nástroj není to samé, že pes se nerodí jenom jako zabiják nebo ustrašený uzlíček nervů a že poezie není jen o zlatavém oparu na obzoru a nemusí se rýmovat.
Mám toho dost!
Bůhví proč si ale dotyčný vždycky vysvětlí odmítnutí pře jako nedostatek mojí odvahy, argumentů nebo jako to, že na mě dlouho nikdo neřval, tak si to potřebuju vynahradit.
Jak prý můžu vědět, co si myslí.
A beztak na ně jenom zkouším tu
no
reverzní biologii!
(povzdech)
Je prostě těžký udržovat kontakt s někým, kdo si myslí, že gazpacho je Pinocchiův otec (Charlie Sheen).
Často se skvěle pobavím nejvíc s těmi, kdo mají naprosto odlišný názor. Vzniknou z toho pro mě nový a zajímavý závěry. Jenže to má do hádky daleko. A velmi těžko to vysvětlíte někomu, kdo to nezažil.
A já nechci skončit svůj život tím, že budu sedět v pátek večer doma v upatlaným tílku, teplákách u seriálu Twerkující batoh.
Takhle si svoji budoucnost nepředstavuju.
Nevím, jestli vinit rodiče či náš vzdělávací systém.
Ale je to hell...
Žádné komentáře:
Okomentovat